Ressel: 3 sifony překonány

Po roce jsme se vrátili do Resselu. Tentokrát se nám [Jiřímu Hurábovi a Antonínu Ptáčkovi] podařilo dostat až za třetí sifon. Návrat nebyl jednoduchý.

Den první: příjezd

Těžce naložený Transportér s těžkým přívěsem jede pomalu. Po dojezdu sestavujeme věci. Silent, záložní skútr, je rozebraný. Před odjezdem na něm ještě probíhal servis pohyblivých částí. Sestavuji ho. Zapínám konektory.

Den druhý: příprava

Po roce první ponor. První s tolika lahvemi. K tomu jeden skútr navíc, který necháme na 1. km jako zálohu a s ním jednu S80 s 18/40. Teď se tam nejdřív dostat. K rezervním věcem ještě máme další dekompresní láhve na druhý břeh. S40 s O₂, 7 l s EAN50. Zanořujeme se, je strašné vedro, potím se i pod maskou. Jedeme pomalu. Nejdřív zase najít grif. Postupně se ale nacvičené hmaty a grify vrací. I odkládáním lahví zvyšujeme rychlost. Skútr a S80 s Tx 15/40 zůstává na 1,1 km, dekoláhve jsme dostali ještě o kus dál. Cestou zpět ale nastává chyba. Přehlédnu, že se mi vynuloval čas ponoru a zkrátím dekompresi. Po vynoření mě bolí kyčle, pokašlávám. Zobu aspirin a po půlnoci si beru láhev kyslíku, kterou do rána vydýchám.

Den třetí: odpočinek

Necítím se dobře. Polykám aspiriny, piji. Válíme se na sluníčku u bazénu. Odpoledne jedeme nafoukat. Zítra to už bude určitě lepší.

Den čtvrtý: příprava

Vezeme láhve pro postup na druhé straně (2×S80 s EAN32, 1× vzduch). Těžký balík, ponor opět začíná nepříjemným vedrem. Trochu pomáhá MRE na láhvi (Meal Ready to Eat - americké vojenské dávky jídla, mj. obsahuje i ohřívadlo). Při průjezdu nad rezervami kontrolujeme obé. Láhev mám ok. Zkouším skútr. Ten hajzl couvá! Já debil! Zapojil jsem ho obráceně! Jedeme dál a cestou vyzvedáváme láhve. Celý těžký balík odkládáme zhruba ve 45 m. Nedostali jsme se tak daleko, jak jsme chtěli. Cestou zpět ještě beru špatně zapojený rezervní skútr a vleču ho celý kilometr ven. Nadávám si. Léčebně rekompresní dekomprese je delší než normálně. Venku nastalo všeobecné veselí, jak policajt a geodet udělali chybu. Je pozdě večer.

Den pátý a šestý: jdeme na to

Ráno balíme a foukáme, odpoledne odpočinek. Domlouváme plán pro případ problému. Odhad doby ponoru je 18 hodin, rezerva 2 hodiny. Kluci začnou od 16. hodiny našeho ponoru kontrolovat jeskyni. Večer vyrážíme s Toníkem a vše připravujeme. Oblékáme se, zesilujeme tepelnou ochranu. Podle dohody s podpůrným týmem posíláme SMS s časem zanoření. Jedeme, vše jde dobře. Jen rezervní skútr mě mrzí. Nadávám si celý první kilometr, kdy ho musím táhnout. Ve 45 metrech vyzvedáváme těžký hrozen pěti plných láhví. Trochu nás to zdrží. Dekomprese v 21 metrech. Trochu se nudím. Chci jezdit okolo studny, ale ze stropu se sype bahno a tak se raději držím zpátky.

Stoupáme a vstupujeme do chodby. Kousek táhneme vlastní šňůru. Napojujeme se na původní šňůru. Chodba stoupá pomalu i ve stupních. Cestou vidíme 1 nebo 2 komíny s volnou hladinou, do kterých nevede šňůra. Toník dodýchává EAN50 a nechává prázdnou láhev na místě. Do devíti metrů stoupá malá studna. Jdou z ní 2 chodby, ale téčko není značené, jen kus staré šňůry je na něm namotán. Kam teď? Pokračujeme doprava. Chodba pořád stoupá, přecházíme na kyslík. Už vidíme hladinu. Dlouhé minuty očekávání a nejistoty, co tam bude, zakončuje výstup podél suťového svahu.

Po vystrčení hlavy nad vodu slyšíme zvuk tekoucí vody. Je tu malá chodba, asi 3 metry vysoký suťák. Odkládáme všechny věci, nepotřebné přivazujeme na šňůru. Skútry i kyslíkové láhve tu na nás počkají. Předtím zkoušíme dýchatelnost vzduchu. Vše OK. Ještě chvíli odpočíváme. Je 2:15 od zanoření, hodinky ukazují 22:45.

Lezeme přes suťák, asi 10 metrů. Na druhé straně je kamenná kašna, na ní kamenná "socha" a voda padající z komínu ve stropě. Čůrky křišťálově čisté vody z kašny rovnoměrně přetékají její kraj. Ještě chvíli odpočíváme a pak přenášíme každý 3× S80 a dvojče přes suťák, světlo zvlášť. Zase vše sestavujeme a oblékáme na sebe.

Zanořujeme se. Plaveme na nohy podle šedé šňůry bez značení délky. Hloubka je maximálně sedm metrů, viditelnost v čisté vodě je 10 až 15 metrů. U křižovatky není žádná šipka, jen cookie. Zkoušíme první odbočku, plaveme pořád v malé hloubce v chodbě 3×3 metry. Stále sledujeme šedou šňůru bez značení délky, ze které sem tam vlají další zbytky staré šňůry. V jednom místě je šňůra přerušená, opravujeme ji. Chodba klesá, zůstávám na místě a čekám na Toníka. Vrací se, signalizuje otočku, plaveme zpátky. Vyrážíme od křižovatky dalším směrem, tentokrát správným.

Po chvíli se objevuje volná hladina. Vynořujeme se ve 40 metrů dlouhé chodbě. U stropu je proti nám otvor. Dno se zvedá. Necháváme tu výstroj a jdeme se podívat, kudy dál. Jak se dostat k díře? Beru masku a dívám se pod hladinu. Chodba pokračuje. Znovu se objevuje šňůra. Vracíme se pro věci a přenášíme je přes mělkou část. Oblékáme na sebe. Zase malá hloubka, jen 7 metrů. V čisté vodě plavou ryby, tak daleko od ústí jeskyně. Po pár kopnutích ploutví se dno zvedá. Před očima se objevuje suťák z velkých balvanů nasypaný pod kulisou bránící výhledu. Jsme za 3. sifonem.

Nechce se mi znovu odkládat dvojče. Velím k dalšímu postupu rovnou z vody. Necháváme tedy na místě jen stage. Nasazujeme obráceně masky se svítilnou. Moje svítilna svítí jak bludička, nevidím pořádně pod nohy. S 60 kg na zádech se hrabu po suťáku nahoru. Dýcháme jak lokomotiva. Strop dómu máme 20 metrů nad hlavou, na šířku má dóm 12 metrů. Po stěně vlevo vpředu teče voda, není vidět odkud. Celý suťák má asi 40 metrů na délku. Na konci je malé jezírko asi 5×5 metrů. Skládám dvojče do vody, lapám po dechu a chvíli sedím. S Toníkem se vracíme pro stage, vezmeme dál jen dvě. Zbytek třetí bude pro návrat a rezerva. Vláčím stage jako předtím dvojče, jen v ruce. Špatně vidím pod nohy. Šlapu na kámen, noha zajíždí do díry. Cítím, jak něco povolilo, ale noha je v pořádku. Aspoň na ní nic necítím. Jdu s lahví dál. Lezu do vody, abych ji připevnil. A sakra! Do nohavice chrstla voda. Sprostě nadávám. "Co je?". Vysvětluji Toníkovi, co se stalo. Obhlíží škody. Do díry na zadní straně lýtka se dá strčit několik prstů v rukavici! I podoblek je roztržený, ale naštěstí zachránil nohu. Ta je v pořádku.

Hledáme cokoliv, co by díru zalepilo. Nic s sebou nemáme. Zkoušíme duck tape z lahví. Vše je mokré. Nic nedrží. Rezignujeme. Dál už nemůžeme pokračovat. Teď musíme naopak řešit návrat.

Je potřeba nabrat síly na návrat. Rozbalujeme jídlo a ohříváme porci. Jsme unavení. Jídlo mizí mrknutím oka, alespoň troška tepla a energie. Natahujeme se na kamení a asi hodinu spíme, vzbudí nás chlad. Při přenášení věcí zpět se alespoň trošku zahříváme. Bereme si dvojčata, připínáme stage a vyrážíme na cestu zpět.

Voda mi okamžitě zaplavuje oblek. Studí. Hodně. Snažím se plavat opatrně, abych nebrzdil, ale vodu přitom nepumpoval do a z obleku. Ještěže plavu a mám trochu pohybu. Přes mělké místo mezi třetím a druhým sifonem se prosmekáme vodou, nezdržujeme se přenášením. Míjíme křižovatku a vynořujeme se u fontánky. Po asi 25 minut pod vodou mi je zima. Těžký oblek plný vody brání ve výstupu na kamení, mám co dělat.

Podáváme si přes suchou část všechny věci. Balíme vše, co se dá ještě použít pro závěr. Hlavně rychle vypadnout ven. Znovu na sebe bereme dvojčata. Začátek konce. Teď už i v mělké části skútrujeme zpět. Rychle proskakujeme studny. Nafukuji křídlo, ale nemůžu se vyvážit na nohy. Vše, co do obleku fouknu, vybublá dírou ven. Peru se s váhou plných stagí. Nechci se jich vzdát. Co kdyby. Ve 25 metrech bereme první trimix a rychle uháníme dál. Jsem už zmrzlý. Chlad mi nedovoluje dýchat. Jen krátký nádech, pak ze mě zima vyráží rychlý výdech. Dýchám rychle jak stroj. Stage je prázdná, musím střídat. Beru záložku. Smyčka gumicuku okolo náústku mi vlezla do pusy. Dýchám vodu. Chlad mě nutí vydechnout vše. Hodně blbý okamžik. Zkouším vypláchnout vodu sprchou. Zase voda. Odepínám nekonečně dlouho hlavní automatiku. Zdá se mi, že to nedokážu. Už chci blikat na Toníka.

Pak se naseru. Srovnám si myšlenky, zklidním. Odepnu hlavní automatiku. Zuřivě si ji vrážím do pusy. Mačkám sprchu a nadechuji se. Funguje! Teď rychle uklidit automatiku na stage. "Uklidni dech!". Bojuju se sevřením chladu. Toník se ke mně vrací, zdržel jsem se. Signalizuji OK. Beru skútr, uháníme. Cítím, že skútru měknou baterky. Nemůžu se vyvážit. V obleku se neudrží žádný argon a láhve na nohách je táhnou dolů. Skútr netáhne dost. Střemhlav propadám vývrtkou okolo šňůry šachtu za 60 do 80 metrů. A nafukuji křídlo, co to dá. Jsem vyvážený, ale chybí mi trim. Brzdím i tak slabý skútr. Napínám síly, seč můžu. Těžké láhve na zadku nejdou zvednout. Je tu další stage na šnůře. Beru ji s nadějí. Za chvilku je ale prázdná. Prochladlé tělo se brání jakémukoliv hlubšímu nádechu. Pořád dýcham jak mašina. Uvědomuji se, že jde opravdu do tuhého. Pořád zbývá ještě hodně přes kilometr k východu. "Lahve dolů!" signalizuji razantně Toníkovi. Necháváme na šnůře všechny těžké láhve. Jen prázdné lehké stage beru sebou, budou potřeba pro vyzvednutí. Ani tak nemám trim.

Dorážíme k rezervám. Beru plnou láhev. Polovybitý skútr měním za rezervní. Hned pokračuji dál a už se trošku zklidňuji. Nebo že by chlad...? Soustřeďuji se jen na cestu. Skútr sebou cukne, na zlomek vteřiny nejede. Asi jsem moc zmrzlý. U další stage mi ještě trochu zbývá. Za chvíli střídám. I další stage je během chvíle prázdná. Dýchám mělce a hrozně rychle. Začínám být nervózní. Kolik mi ještě zbývá ve dvojčeti? Už jsem z něj dýchal tak dlouho. Bedlivě si hlídám Toníka. Co kdyby...

Už je tady 400. metr. Snažím se co nejrychleji dostat do hloubky 36 metrů. Klepu se, ale stage s 30/30 připnu. Není v ní moc, ale do 27m se dostanu. Toník stoupá kousek za mnou. Už jsem v 21 metrech. Plná S80 s EAN50 mě uklidňuje. Rychle počítám minimální čas. Spěchám vzhůru. Zkracuji, co se dá. Nevím, jestli se ještě klepu zimou. V 9 metrech dávám raději 10 minut. Hlídám si pořád, aby mi nedošel EAN50. Nechci spoléhat jen na zbytek ve dvojčeti. Beru kyslík a v 6 metrech u stropu dělám 1 cyklus, 10 minut. Skútr mě veze k východu. V 7 metrech se srovnám. Už vidím slunce. Beru kyslík. Pomalu, pomaloučku šplhám nahoru. Závan teplé vody v řece. Jsem na hladině. Rychle k výstupu z vody. Bojuji s výstrojí. Shazují ji ze sebe. Ještě ji zajistit aby neuplavala. Jak se dostat ven? Lezu po kolenou. Bojuji s váhou vody v obleku. Těžce stoupám k silnici. V chůzi se snažím sundat rukavice. Nejde to. Jsem na silnici. První rukavice povolila. Přijíždí auto. Kluci. Je 15 hodin od zanoření. Vylézají z auta. V první chvíli se vesele ptají co se děje. Hlásím Toníkův stav. Pak jim dochází, co je se mnou. Fofrem ze mě rvou věci. Na asfalt se vyleje spousta vody z obleku. Balí mě do deky. Choulím se v ní na sluníčku. Piji teplý čaj z termosky. Nekontrolovatelný třas, až čaj vyšplíchává. Usrkávám ho. Za chvíli dostávám teplou polévku. Už můžu mluvit. Za chvíli kluci hlásí, že Toník vylezl z vody. Ještě chvíli odpočíváme. Kluci vynášejí věci z vody. Rozmrzl jsem. Balíme věci a jedeme foukat.

Lahví je akorát na vyzvednutí materiálu ...

Den sedmý: záchrana

V novém oblečku, teče mi do něj jen malinko, jedeme pro opuštěný materiál. Veze mě včerejší zachránce Silent. 100 metrů v jeskyni a skútr stojí. Nejede. Zkouším mu domluvit. Popojede, ale dál nejede. Odkládám kyslík. Signál Toníkovi že jdu ven. Vynořuji se a beru Alešovi jeho skútr. Chvilku mi trvá, než si zvyknu na jeho výkon. Trochu uberu. Pak potkám Toníka. Dovezl láhve na 300. metr a vrátil se. Otáčíme a jedeme zachraňovat odhozené plné láhve na 1400. metru. Vypouštím je sprchou automatiky, lépe se povezou. Ještě unavený skútr a poslední cesta z jeskyně ven. Kluci jedou proti nám, filmují. Před autem kontroluji věci, nemůžu se dopočítat jedné lahve. Asi někde zůstala v tom mumraji. Jedeme vše poklidit, nakládáme auta. Poslední večer s vínem před odjezdem.

Den osmý: uklidit a domů

Nakládáme poslední věci. Ještě nákup dobrot a vína. Rozlučka ponorem v Truffe. Třetí sifon má nízko vodu, kousek plaveme bez ploutví. A zase cesta nocí domů.

Poděkování na závěr:

Firmě Actual 98 s.r.o. za materiální podporu, kterou nám poskytla.