Karibská výprava

19.2.2004

Jedeme na letiště, trochu nervy z nadváhy (samozřejmě našich urostlých těl :-), ještě vyhazujeme ručníky a opalovací krémy. Nakonec je možno 2x23 kg + kabinová zavazadla á 12kg. Cesta super, jídlo super. Na Martiniku jedeme taxi do hotelu jménem Lafayette, který se nachází přímo u hlavního parku, kde místní povykují celou noc a pořád jezdí auty. Ale spíme jako zabití.

20.2.2004

Mazlíčka (tj. mou přítelkyni Jáju) kousnul komár a má strach z horečky denge... Snídaně, pak do města - pátrání po terminálu trajektu. Našli jsme, koupili si lístky, všechno v poho, to jsme ještě netušili, co nás na trajektu čeká. Prošli jsme centrum, moc pěkné, obchůdky, restaurace a tak. Pak jsme se s báglama přesunuli na terminál, kde nastal strašný chaos. K cíli naší cesty - ostrovu St. Lucia - odjížděly dvě lodi zároveň, každá od jiné společnosti, jedna měla jet ve 13:00, ta naše v 13:30, což nejde zvládnout ani teoreticky a ukázalo se, že ani prakticky. Cestující obou lodí se navzájem promíchali v 'odbavovací hale' (takový hangár) a přetlačovali se. První loď odjela v 14:18. Od té doby pořád stojíme v úplné tlačenici domorodců, trochu peklo! Hodně peklo! Až do 15:24, kdy konečně sedíme na palubě trajektu. Nikdy víc!

Cesta super, tlupa trochu opilých místních se bavila, tak jsem si četl příručku na přežití. Při výstupu z lodi - stejná mela! Nejdřív tlačenice na výlezu, pak imigrační. Po krátké konzultaci s miláčkem (tj. hádce) jsme to vzdali, ukecal jsem celníka, abych si mohl vzít naše zavazadla z nepřehledné hromady jiných a postavili se až na konec fronty. Po imigračním (celkem milý úředník) přichází na řadu kontrola zavazadel, zaměřená hlavně na masné výrobky a rostliny - škoda, ze mám dva balíčky sušeného hovězího pro případ nouze a miláček v batůžku mandarinky. Naštěstí nic nenašli. V přístavu už na nás asi šest hodin čekají lidi z půjčovny, přebíráme auto a vyrážíme na 1,5 hodinovou klikatou a úzkou cestu pralesem do místa našeho hotelu (www.thestillresort.com). Je skvělý! Apartmán s výhledem na moře, 10 kroků do restaurace, 20 kroků k moři! Rychle jídlo, pak jsme tak hotoví, že hned usínáme.

21.2.2004

Ráno po snídani hned vyrážíme na výlet, nejdříve botanická zahrada Diamond estate, nádherné květiny, kolibříci, vodopád, procházka plantáží, obrovské funkční mlýnské kolo a tak.

Pak chvíli hledáme cestu k sirným pramenům (Sulphur springs), doprava je spíše nepřehledná. Nakonec nacházíme, prameny jsou dost aktivní, kouř, bublající bahno a smrad jako shnilá vejce. Prý jediná "drive-in" sopka na světě. Mazlíček už má hlad, tak jedeme do dle průvodce dobré místní restaurace v pralese. Ta vypadá, ze už má nejlepší léta za sebou, vracíme se a zajíždíme na plantáž ve vnitrozemí, kde inzerují rovněž jídlo - Fond Doux Estate. Vypadá super, nejenže mají "vegetarian dish", v kterém je ryba, také si dáme vodu, a když na dotaz velmi pěkné kreolské dívky odpovídáme, že voda stačí, ona na to s úsměvem "are you sure?". Dali jsme si tedy ještě grepový džus.

Po jídle nám nabídla prohlídku plantáže (15 EC$, tj. karibských dolarů), změnila se na průvodkyni a tak jdeme a dozvídáme se, jak se dělá kakao, ukazuje nám všechny stromy a kytky (většina z nich je "národní strom St.Lucie", alespoň to tvrdila). Asi 45 minutová procházka bujnou vegetací ale stojí zato, zvlášť, když nás doprovází místní "mačka"! Dále pokračujeme zpátky k naší vesnici, po cestě zastavujeme u termálních vodopádů - Pitons waterfall - kde se koupu v malém jezírku. Zpátky do Soufriere, cesta vede okolo dřevěných chajd, všude postávají místní černoši a baví se, koupou, hrají domino, tancují, prostě mají spoustu práce. Člověk začíná uvažovat, jak se sem přestěhuje.

22.2.2004

První potápění! PADI báze je přímo v hotelu (Action Adventure Divers), po snídani přichází divemaster, je úplně v poho, ptá se na kvalifikaci, a letmo prohlíží kartu. Vyplním prohlášení a je to. Zachovalé láhve s ventily DIN nebo INT, jak chcete. Zato žádný check dive opruz, jako např. v Egyptě. A to s námi jde ještě starší Američanka, která tvrdí, že už se dlouho nepotápěla. Jedeme člunem asi 3 minuty, pak skáčeme dolů a hurá!, konečně ve vodě. Pěkný ponor, plaveme okolo několika korálových věží, všude obrovské houby, vějíře korálů, ježovky, lulanky a hodně většinou malých ryb (očaři, kanici, papouščí ryby), taky jedna celkem velká langusta. Každý si plaveme zvlášť a děláme, co chceme. Divemaster se námi moc nenechá vyrušovat. Jen občas střelil očkem, takže jsem měl pocit, že má přehled. Celkem jsme o něm moc nevěděli. Prostě tak to má být. Pohodový, klidný ponor.

V poledne vyrážíme na výlet autem, cesty jsou neuvěřitelně klikaté, vedou stále nahoru a dolů a řídit vlevo je legrace. Jedeme do inzerované "zátoky snů" Marigot Bay. Je opravdu krásná, nebýt pláže, na kterou přijíždějí turistické katamarány se spoustou amerických turistů. Dáváme jídlo v baru na pláži, pak zjistíme, že miláček si zapomněl něco velmi důležitého, tak se vracíme na základnu, já pro jistotu v restauraci zapomínám (hotelový) ručník. Jdeme alespoň šnorchlovat z pláže před naším hotelem a ke skalám napravo, dost dobré, jen škoda, že nás ve vodě něco požahalo. Večer trávíme na terase našeho pokoje a posloucháme šumění vln. Mezitím do, či spíše před zátoku dorazil "cruise ship" Noordam a čluny převážejí mořeplavbychtivé turisty do "našeho" městečka a tak rázem zdvojnásobují počet jeho obyvatel.

Dnes jsme neusnuli a vyrazili do sousedící restaurace Hummingbird beach resort na skvělé jídlo a bílé víno. Asi nejlepší restaurace v Soufriere.

23.2.2004

Krásné probuzení slunečními paprsky a šploucháním vln pár metrů od našeho balkonu. Následuje plavání v moři, snídaně na terase restaurace, pak příprava na další ponor. Tentokrát jdu se třemi Američany, vypadají celkem schopně a taky jsou. Miláček plánuje opalovaní, ale jak se později dozvídám, tráví volný čas projížďkou autem s majitelem resortu a plantáže Davidem (!). My jedeme člunem za roh zátoky a celý ponor se necháme unášet slabým proudem podél pozvolna se svažujícího mořského dna, hustě porostlého měkkými i tvrdými korály a obrovskými houbami.

Po ponoru se stěhujeme do dalšího penzionu stejných majitelů, tzv. Still Plantation, což skutečně znamená bydlení uprostřed bujné plantáže. Domeček je nádherný! V pokoji je krásná ještěrka a na verandě poletuje blýskavý kolibřík. Dáváme si oběd v místní restauraci a pak hurá na další ponor! Tentokrát jsem jediný zájemce, což divemastery vůbec neodradí a vyjíždíme obvyklým směrem ze zátoky. Ponor probíhá okolo stěny tradičně porostlé korály a za spoluúčasti nepřeberného množství ryb. Divemaster se o mě moc nestará, zabývá se hledáním velkých mušlí do svého obýváku, což se mu i daří. Já se snažím z klecové pasti na dně vysvobodit murénu, ale marně, pletivo je moc pevné. Můj miláček se tentokrát skutečně opaluje. Čas po večeři trávíme na verandě našeho domečku za zpěvu cikád a dalších zvuků, jejichž původce si raději nedomýšlíme, společnost nám dělá malá hnědá žabička.

24.2.2004

Po "divoké" noci, strávené lovem na komáry, kteří se (naštěstí) soustředí pouze na mého miláčka, jedeme ráno za Davidem, měl by vědět něco o naší svatbě (přijeli jsme se sem totiž vzít). Bohužel ho nemůžeme najít, a tak voláme jeho sestře Michelle a nato se vydáváme do Castries - hlavního města St. Lucie. S Michelle se setkáváme u benzínky a jedeme společně za právničkou. Tam ani nechtějí rodné listy, stačí pasy a vyplnit formuláře, které se musí dát ke schválení nějakému místnímu úřadu, pak může být svatba. Vše ok, jen pro uznání v Česku ještě budeme potřebovat vyšší ověření oddacího listu, což způsobuje nečekaný problém. Právnička má utkvělou představu, že jej vystavuje Československá ambasáda. Československo raději nevysvětlujeme, ostrované by koncept asi nepochopili. Raději vysvětluji, že ambasádu tady nikde nemáme, nato advokátka - čilá starší paní - pohotově reaguje, že by stačila ambasáda Německa. Několikrát, nakonec úspěšně podotýkám, že je třeba ověření nějakou místní autoritou. Takže podepisujeme papíry, budou hotové asi další den, a zveme Michelle na drink.

Po něm ji odvážíme domů a už sami se vydáváme na procházku městem, což je směsice úplně různorodé architektury a všemožně postávajících místních obyvatel, kteří mají evidentně "napilno". Nakupujeme v supermarketu, zásobeném stejně jako kterýkoliv u nás, chvíli obdivujeme regál s margaríny Flora a BlueBand, vyrobených na Trinidadu, kupujeme čaj Lipton a zubní pastu Colgate (Signál nikde!) a pak se vydáváme na nejsevernější část ostrova - Rodney Bay. Oblast je dost turistická, daleko více než "náš" jih. Nicméně rezervace a ruiny bývalého britského opevnění Pigeon Island jsou krásné, po zaplacení zanedbatelného vstupného se člověk dostane do klidné, kopcovité krajiny se zbytky budov, bílými plážemi a restaurací vedenou Angličany. Plaveme a pak se opalujeme na jedné z pláží, úplně sami. Procházíme ruiny vojenských staveb, pozorujeme místní živočichy, hlavně ptáky a moongusy (jakási lasice), večeříme v restauraci a den je u konce. Už naučená, 1,5 hodinová (25 mil) cesta pralesem utíká pomalu, tak jsme rádi když konečně dorazíme do našeho domečku na plantáži.

25.2.2004

Po vlastnoručně připravené snídani se přemisťujeme k moři - dnes je před námi vrakový ponor! Jedeme člunem celkem rychle, asi 20 minut na sever, kde leží v roce 1987 naschvál potopena, asi 50 metrová nákladní loď Lesleen M.

Skáču do vody společně se svým americkým buddym. Noříme se na vrak, ostatní nás následují až po pár minutách, takže jsme nejdřív úplně sami. Loď sedí na mořském dně, šroub v 18 metrech, horní paluba asi ve 12. Viditelnost je nádherná, na vraku i okolo všude různé druhy ryb. Nejprve se vydáváme okolo, trup je vcelku celistvý, porostlý korály a houbami. Proplouvám mezi zábradlím na kapitánském můstku a plavu chodbou s okny na moře na záď, kde se rojí hejno pruhatců. Pak opět ven a dokončujeme obeplutí vraku. Spouštíme se do nákladového prostoru, v jednom z profilů na jeho dně sídlí bíločerná muréna, po jeho prozkoumání vplouváme do uzavřeného prostoru strojovny se zbytky hřídele. Okolo žebříku se dostáváme úzkým otvorem nahoru, na kapitánský můstek. Z něj se dá ještě zaplavat do dalších místnosti, což mého partnera zjevně neláká, tak čeká venku, zatímco já prozkoumávám chodby. V jedné z místnosti na mě svými tykadly mává zpola ukrytá půlmetrová langusta. Vracíme se do nákladového prostoru, ještě jednou okukujeme murénu a vydáváme se na příď, kde je naviják, jakýsi sloupek a další muréna. Přidávají se k nám ostatní, Divemaster posílá starší dvojici nahoru podél lana vedoucího z vraku k našemu člunu a my dodýcháváme láhve na přídi, snažíme se vylákat murénu a fotíme. 45 minut strávených na vraku je super a činí to z ponoru jeden z nejlepších v oblasti.

Po návratu se připojuji ke svému miláčkovi a sluníme se. Opalovací krém místní provenience faktor 8 zakoupený předešlého dne v hlavním městě se ukazuje jako mírně řečeno nedostatečný, což je ovšem patrno, až když je pozdě. A tak se dvě červená prasátka vydávají na nákup ovoce do místního obchodu (kde pro jistotu nemají žádné opalovací krémy - na co taky, domorodci jsou celí černí!). Noc trávíme vzájemným natíráním se kokosovým tělovým mlékem a snažíme se tak zmírnit bolestivé výsledky dnešního chytání bronzu.

26.2.2004

Dopoledne stráveno v plantážnickém stylu - snídaně, povalování nejdříve v posteli, pak na gauči, poté na verandě. Schůzka s "manažerkou" naší svatby (dívkou jménem Asha pracující na recepci plantáže) a dohodnutí podrobností na zítřek trvá 20 minut. Nato pro jistotu navštěvujeme naši oddávající, aby nám vysvětlila všechny podrobnosti obřadu. Tato velmi milá paní nás zve k sobě domů a v obývacím pokoji nám objasňuje vše, co potřebujeme vědět.

Po těchto vyčerpávajících přípravách na svatbu se opět odebíráme lenošit do našeho příbytku. Po nějaké době nám to však nedá, a tak vyrážíme na výlet na jih ostrova do vesnice, kde má být jeden z hotelů, který jsme doma dle informací z internetu rovněž zvažovali pro naši romantickou dovolenou. Věděli jsme, že cesta není nejlepší, ale nevěděli, že je přímo strašná! Stavějí novou, proto po celé délce několika desítek mil jedete po zbytcích asfaltu, štěrku, výmolech, a do toho se proplétáte mezi kamióny a bagry. Za 1,5 hodiny jsme dojeli do nejjižnějšího města St. Lucie Vieux Fort, po cestě projíždějíce přes inkriminovanou vesnici Laborie, kde ovšem nebyla po hotelu ani památka (kromě zašlé cedule u cesty). Dali jsme si kuře v KFC (fuj) a vrátili nazpět. Výlet za všechny prachy! Večeříme opět na pláži, okolo nás se prohánějí netopýři - prý jich tu žije 13 druhů - a rekapitulujeme den plný zážitků. Pozn. aut.: potápění nebylo, bál jsem se zařezaných popruhů do spálených zad. Snad zítra...

27.2.2004

Dneska je den svatby, takže ráno jedeme k moři a jdu se potápět. Tentokrát Piton's Wall spolu s divemasterem Vincentem a dvojicí starších Američanů.

Skáčeme do vody a mírný proud nás unáší nejprve podél svažujícího se dna hustě porostlého korály a trubicovitými houbami. Po cca 20 minutách se sklon mění a plaveme volně v prostoru okolo nádherné kolmé stěny mizející dole v hlubině. Všude okolo ryby, viditelnost asi 30m. Po 35 minutách pán vycucal láhev, což ale vůbec neznamená konec ponoru, jak by tomu jistě bylo na mnoha jiných místech na světě. Vincent ukazuje jeho partnerce, ať plave dál se mnou, doprovází jejího partnera na hladinu, po příjezdu člunu se k nám opět připojuje. Stejná situace se po 10 minutách opakuje s paní, já se mezitím rýpu v malých jeskyňkách ve stěně. Vincent se vrací a v klidu plaveme v proudu dál, až do 64 minuty ponoru, kdy mám 50 barů a tak se vynořujeme. Prostě pohoda. Po návratu sedíme s miláčkem na terase baru u pláže a pijeme čerstvý limetkový džus. Za pět ponorů z člunu jsem zaplatil 400 EC$ (asi x 10 na Kč).

Pak čekáme na Martina, kapitána plachetnice Domino, který nám půjde za svědka. Připlouvá z ostrova Sv. Vincent okolo druhé a vzhledem k faktu, že svatba je naplánována na 17:00, je nejvyšší čas pomalu zahájit přípravy. Přemisťujeme se do našeho domečku na plantáži, vedle na trávníku pod palmami nám již stavějí svatební slavobránu z květin. Dáváme salát a víno, žádný stresss, jsme přece v Karibiku! Ještě půjčuji Martinovi svou košili a kalhoty, aby nám snad nešel za svědka v kraťasech! Pak má budoucí manželka zahajuje zkoušení šatů, já vezu Martina k holiči do města a ještě nakoupit nějaké ovoce. Vracím se na plantáž, pro jistotu si ještě zkouším svůj svatební úbor - světlé kalhoty a tropickou košili - všechno sedí, Jája mezitím už vypadá jako nevěsta! Opět se převlékám do šortek a vracím se do města vyzvednout Martina. Podařilo se mu mezitím získat pravý domorodý sestřih. Vracíme se v 16:45 a to je nejvyšší čas, abych se i já oblékl. Ještě si dáváme panáka Metaxy na kuráž a hurá na to. Nás druhý svědek - jeden že spolumajitelů plantáže David - už je tady a oddávající, paní Thelma, dorazí co nevidět.

Obřad je moc krásný, za námi oblouk z květin, palmy a nádherné banánovníky. Ještě "yes, I do", výměna prstýnků, polibek, podpis dokumentů (žena se podepisuje svým původním jménem - jak praktické!) a je to. Přijímáme gratulace "početných" svatebčanů a odebíráme se zpět do našeho domečku, kde dostáváme první (a možná poslední) svatební dar - krásnou mušli porostlou korálem. Večeři a svatební dort máme objednané v restauraci na pláži a trávíme zde příjemný večer při šumění moře, pojídáme langusty a dozvídáme se od Thelmy, Sandry a Davida spoustu zajímavých informací že života st. Lucienů (= obyvatel Sv. Lucie). Ještě krájíme dort a pak do postýlky!

28.2.2004

Ráno svatební noci nám končí v 6:00 zvoněním Martinova mobilu v batohu, který jsme mu dobromyslně vzali k nám, aby mohl bez věcí doplavat na svou loď! Rychle balíme, převážíme batohy na Domino a pak se už jen couráme po okolí.

Nejprve jdeme navštívit místní sobotní trh - ovoce, zelenina, maso a také jeden nafukovací Batman. Pak ještě nádherná procházka plantáží rodiny Du Boulay "Ruby Estate", sami dva, černošský průvodce a smečka psů. Viděli jsme (a vyfotili) všechny možné tropické stromy, např. kakaovník, kávovník, chlebovník, mango, muškátový oříšek, kokosovou palmu, banánovník, kešu oříšky, francouzský keshu strom, papáju, grepfruity, limetky, cedr, guavu a spoustu dalších, jejichž jména si už teď nepamatuji. Do toho jezírka s rybami a lekníny a strom obsypaný bílými volavkami.

Nádhera! Po 1,5 hodině jsme byli tak vyčerpáni, že jsme se zbytek dne váleli nejdříve na gauči, pak v postýlce a nakonec na pláži. Při povalování na pláži nás přepadl kapitán Martin, a to byl důvod vypít na pražícím slunci sklenici rumpunche. Martin se vrátil na loď a mě drink + slunce tak povzbudili, že jsem se vydal plavat také, což bylo tak 500 metrů od naší pláže. Ješte že jsem po cestě potkal tlustou bambusovou tyč, která mi pomohla doplavat. Naneštěstí se kapitánovi zalíbila, prý nemá pořádnou hůl na posádku. Přežil jsem i plavání nazpět a tak dnes už jen zmíním skvělou rybu a vegetariánský hrnec k večeři a spinkat - už je přece deset večer a dávno tma!

29.2.2004

Dnes se loučíme s krásným Soufriere a jeho milými obyvateli. Čeká nás Martinique a setkání s dalšími přáteli, se kterými budeme pokračovat v naší cestě, dále už na plachetnici. Nakonec jsme se rozhodli dopravit se do hlavního města Martiniku Fort de France opět na rychlotrajektu L'Express des Iles, což jsme neměli dělat. Ale po pořadě. Nejdříve bylo vše vynikající. Dorazili jsme v klidu do Castries, předali půjčené auto tím, že jsme jej nechali na ulici a klíč zamkli vevnitř (karibská metoda) a došli na molo. Nejdříve málo lidí, chvilka čekání na check-in a pohodový nástup na trajekt. Všechno se zdálo být úžasné, ale jen zdálo. Jen co jsme vyjeli, loď zastavila, a někdo prohlásil "porucha motoru". Tak jsme stáli na moři před přístavem a opravovali. Po 1,5 hodině, kdy po palubě běhali různí spocení lidé z posádky držíce různé hadice, přijela nějaká jiná loď, něco přivezla a po chvíli jsme vyrazili.

Dojeli do přístavu, z lodi se vyhrnulo překvapivé množství lidí a nastala obvyklá tlačenice na celnici. Už bylo jasné, že nestihneme vyzvednout naše přátele na letišti, a tak pomohla malá lest: svou lámanou francouzštinou jsem celníkovi vysvětlil, že musíme být v 17:00 na letišti, což byla pravda (proč tam máme být jsem neříkal), a tím se nám podařilo předběhnout celou frontu domorodců. Jak podlé! Ale efektivní. Došli jsme se ještě ubytovat do hotelu v centru, pár minut od přístavu (hotel Carib, rue Redoute du Matouba 9, caribhotel@wanadoo.fr, 48 Euro za dvoulůžkový pokoj) a pak vyrazili na letiště. Naši kamarádi Inna s Jirkou a Jitka s Markem přiletěli skoro včas, přivítali jsme je cedulí "Domino". Po ubytování v hotelu jsme vyšli do ulic, ale město bylo úplně mrtvé, dali jsme pivo v baru, kde během našeho posezení začali stahovat rolety, prostě typická francouzská pohostinnost. Nakonec pivo u stánku v parku a spát. Ještě pojídáme některé zásoby právě přivezené z Čech...

1.3.2004

Ráno jsou všichni vzhůru už v šest, mají ještě evropský čas. Nejdříve jsme se vydali na společnou prohlídku města s cílem hledání shromaždiště místních tzv. Taxi Colectif (T.C.) - hromadné taxidopravy. Pak jsme se rozdělili na procházku do města, marné hledání supermarketu (v centru není ani jeden!), nákup ručníků, které jsme vyhodili doma kvůli předpokládané nadváze.

Po sendviči v řeckém fast foodu jsme vyrazili na nádraží s lehkou obavou o další osud výpravy - T.C. jezdí nepravidelně, ale občas. Vše šlo hladce. Došli jsme na místo, naplnili právě čekající dodávku a jedem! V maríně města Marin jsme ihned na molu šli do hospody na rum, kde nás také později našel kapitán Martin. Nalodili jsme se, uklidili loď a zabydleli se. Ještě vyzvednout na letišti poslední pár cestujících - Kima z Norska a jeho přítelkyni Slovenku Moniku - a můžeme vyrazit. To ale až ráno. Ještě předtím pijeme mojito a lákáme k návštěvě naší plachetnice kočku, která si spokojeně žije se svým majitelem na vedlejší lodi.

2.3.2004

Ráno jen poslední nákup a hurá na moře. Nutno říci, že tyhle atlantické vlny překvapili nejen tu část posádky, která ještě nikdy nebyla na plachetnici, ale i nás, takže manželka krmí ryby právě snědeným banánem. Plachtíme přes den a pak ještě v noci, vítr 4 stupně, vlny 4 metry. V noci je to parádní zážitek! Jen vlny, vítr, loď a krásné zvuky moře. Většina posádky spí, plachtíme okolo St. Lucie až na St. Vincent, kam dojíždíme ve dvě v noci. Loď se pěkně houpe, takže spaní nic moc.

3.3.2004

Dnes máme službu, proto připravujeme všem královskou snídani: ovoce, zelenina, müssli, chleba a sýr. Pak se vydáváme na pohodovou plavbu okolo St. Vincenta, projíždíme různé malebné zátoky včetně té, kde se nacházejí kulisy z filmu "Piráti z Karibiku". Už jsme se dlouho nepotápěli, proto při další zastávce v zátoce jménem Petit Biahut jdu s Kimem na cvičný ponor - má těsně po kursu. Cvičíme hlavně vyvažování, při jeho výcviku tuto nedůležitou dovednost zřejmě vzali celkem rychle. Nicméně po pár cvicích v malé hloubce se daří a plaveme na nedaleký mělký reef, kde jsou hojně k vidění všechny místní ryby a korály. Druhá dvojice se šla nořit okolo výběžku poblíž, kde dokonce viděli několik murén. Po ponoru plaveme s manželkou na pláž, což je určitě 100 m! Nadlidský výkon se podařil (ještě nedávno neuměla plavat) a tak jdeme na drink do místního baru na pláži. Patří k úžasnému osamocenému resortu v zátoce sestávajícího z několika samostatných bungalovů ve stráni (www.outahere.com/petitbyahaut). Odplouváme, já trochu kormidluji plachetnici, samozřejmě za dozoru kapitána. Kotvíme na Young Islandu a vyrážíme do vesnice najít nějakou místní hospodu. Cestou pěkně zmokneme, hospodu nalézáme, mají jen chicken+chips a fish+chips, což nás nijak neláká. Vracíme se tedy ke kotvišti a v jedné z jachtařských restaurací jíme skvělou rybu (Mahi Mahi tj. Dorada) a pijeme neméně dobré australské Chardonnay. Všichni se přejídáme a tím den končí.

4.3.2004

Dnes máme výlet na sopku! Činná, ač neaktivní (škoda), jménem Soufriere. Zastavujeme místní dopravu (mikrobus sbírající lidi u silnice) a jedeme úplně šílenou jízdou zatáčkami a stoupáními po silnici pokryté výmoly. Martin tvrdí, že tento řidič ještě jede velmi slušně. Zřejmě patří k zarytým fanouškům nějaké černošské kapely, neboť autem duní stále stejné rytmy, ovšem tak hlasitě, že nejen neslyšíme sami sebe, ale ani rány zespoda při přejezdech děr, ani cokoliv jiného.

Zastrkávám si cípy šátku do uší a kochám se nádhernou scenérií po levé straně auta - příkrým srázem končícím v nádherně rozbouřeném Atlantickém oceánu. Po příjezdu do města Georgetown (rychlost jízdy ve městě se výrazně neliší od jízdy předchozí), kde měl původně mikrobus končit, žádáme průvodčího a zřejmě majitele mikrobusu v jedné osobě, zda by nás nedovezl až k sopce - dalších pár mil za městem.

"No problem" a jede se. Po cestě vedoucí nahoru přes banánové plantáže projevíme zájem o pár banánů. "No problem", chlapík zastavuje řidiče, vystupuje a sbírá pro nás banány. Přijíždíme na konec silnice, platíme dohromady 100 E.C.$ a hurá na sopku. Pěšina vede nejdříve bujnou vegetací tropického deštného pralesa, pak přechází v jiný druh lesa a poslední úsek ke kráteru jsou pouze nízké keře a tráva. Brzo máme zjistit proč.

Nahoře je mlha, když přicházíme ke hraně kráteru, nevidíme vůbec nic, pouze fouká opravdová vichřice. Ještěže Jája nese vodu, jinak by jí to odneslo! Jdeme úzkou cestičkou okolo, vichřice nás sfoukává do stran a to, proč jsme přišli, kráter, není vůbec vidět. Nakonec se přece jen trochu vyjasňuje, vidíme překrásný pohled dolů, do zeleného, trávou porostlého jícnu sopky, na jehož dně si stále bublá sirné jezírko.

Zpáteční cesta dolů zvolna ubíhá, procházíme pralesem okolo malých políček rostroušených nepravidelně po strmých svazích. Na konci cesty přicházíme k černé pláži ze sopečného písku, koupeme se ve vlnách a pak bosí jdeme po pláži. Nádhera, nikde nikdo. Po cestě vedoucí okolo plantáží se pomalu dostáváme do civilizace, až nakonec sedíme opět v jachtařské hospodě na pobřeží, tentokrát bereme zavděk chicken+chips.

5.3.2004

Dnes máme prohlídku hlavního města ostrova - Kingstown. Začínáme nákupem čerstvých ryb na trhu, kde rovněž nabízejí delfína. Hrůza. Pak jdeme okolo krásného bílého kostela a katedrály předělané na místní školu do vyhlášené botanické zahrady. Prohlídka opravdu stojí zato, včetně mluvících papoušků Amazoňanů.

Vracíme se do města, čile žijícího karibským ruchem. Snažíme se sehnat krém na opalování, ale nedaří se, místní ho asi opravdu nepotřebují. Přeplavba na další z ostrovů, Mustique, stojí rovněž zato: déšť, vítr 6-7 stupňů, vlny 4 metry. Jachting jak má být, většina posádky si to moc neužívá, schovává se v kajutách a leží. Já jsem nahoře na dešti, ale jen proto, že se bojím míň než dole v kajutě, kde nic nevidím. Nakonec jsme to přežili! Dáváme mojito, grilujeme rybu a jsme zvědavi na zítřejší výlet na ostrov, kde mají vily samé celebrity, např. Mick Jagger nebo David Bowie.

6.3.2004

Kapitán je drzoun a budí nás troubením na mlžný roh v tak nekřesťanskou hodinu, že už jsem zapomněl, kdy to bylo. O to dříve vyrážíme na ostrov. Začínáme výborným francouzským dortem v pekárně hned na břehu. Ostrov je celý soukromý, vlastněný sdružením majitelů pozemků, proto je úplně jiný než ostatní karibské ostrovy. Z větší části uměle vysazená vegetace, udržované asfaltové silničky a spousta cedulí "Private".

Přicházíme k prvnímu cíli našeho výletu - Macaroni beach. Neuvěřitelná zlatopísčitá pláž s tyrkysovou vodou, atlantickými vlnami a nikde nikdo! Jsme na celé pláži úplně sami. Skáčeme do vln vysokých tak 2 metry, a vyvádíme. Některé vlny jsou pěkně zákeřné, zabalují se a tak mi jedna z nich připraví těžkou chvilku, když na pár vteřin moje čerstvá manželka mizí pod vodou. Naštěstí se vynořuje, trochu v šoku - vlna s ní předvedla dvojité salto a sebrala ji plavecké brýle. Ale vše ok, opalujeme se a válíme v písku na břehu, jako v ráji.

Pokračujeme v prohlídce ostrova, na okolních kopcích nádherné domy, většinou na každém jeden. Při návratu do místa našeho kotviště si ještě prohlížíme palmový kostel - vzdušnou stavbu ze dřeva a palmových listu - a rovněž místní školu. Prohlídku zakončujeme obědem a drinky v baru na pobřeží, kam chodí prý i Mick. Odpoledne šnorchlujeme v zátoce, pak zase na loď a na další ostrov - tentokrát Mayreau.

7.3.2004

Dnes je potápění! Ostatní vyrazili na prohlídku ostrova, na kterém žije 200 lidí a to převážně z peněz utrácených jachtaři. Kim a já se na doporučení kapitána budeme potápět na vraku asi 500m na SZ ze zátoky Salina Bay, kde kotvíme. Člun uvažujeme k bóji a skáčeme do vody.

Silný proud nás táhne na moře, takže je vhodné se držet lana. Ručkujeme dolů do hloubky ca 10 metrů, kde je polorozpadlý vrak 35 metrové, pravděpodobně nákladní lodi. Proplétáme se okolo a nad vrakem, je třeba se opatrně držet konečky prstů, jinak vás proud okamžitě bere a nese pryč, což není právě v plánu ponoru. Všude je velmi bohatý podmořský život, ryby, korály, houby. Vrcholem ponoru je setkání s proplouvající barakudou, na což vzápětí navazuje pozorování želvy, kterak se ladně pohybuje v proudu a šmejdí ve vraku. Ještě prohlídka šroubu a kormidla, skupiny pruhatců u zbytku přídě a pomalu nastává čas k návratu. Dovnitř vraku nejdu, vypadá, že by se dalo proniknout do zbytku nástavby, ale můj buddy nemá žádné zkušenosti, takže až příště. Ručkujeme po lanu zpátky ke člunu, legrace nastává, když se chci i s lahví na zádech překulit do gumáku - po pár pokusech seznávám, že to nejde, výstroj jde dolů a pak už to zvládáme. Nahoře jsme nadšení, opravdu vydařený ponor.

Stálo by za to vysledovat, kdy není proud, pak by vrakový ponor mohl trvat i hodinu - co víc si přát! Po krátkém pivním odpočinku se s manželkou (už si zvykám!) plavíme na ostrov, kde je jedna vesnice s několika domy místních obyvatel, včetně pár jachtařských restaurací. V jedné z nich jménem "Ritchies" také už sedí část naší posádky, to je znamení, abychom se přidali na koktejl a pojídání langust. Pak si ještě prohlížíme úžasný kostel na kopečku s výhledem na ostrovy Tobago Keys a vracíme se na loď. Spíme do té doby, než je čas se vrátit do restaurace na břeh a pokračovat v pití koktejlů a pojídání langust.

8.3.2004

K ránu strašně fouká, vzbudím se a jdu podívat nahoru, jestli nás to neutrhne z kotvy, což by vedlo do nárazu do nedaleko kotvící padesátimetrové plachetnice za několik desítek miliónů dolarů. Aspoň bychom se seznámili s majitelem... Naštěstí kotva drží a jdu zase spát.

Ráno k našemu maličkému ostrůvku připlouvá obrovská "cruise ship", domorodci už rozestavují na pláži lehátka a těší se na dobré obchody. Raději vyplouváme na Petit Martinique doplnit vodu a palivo. Pak kotvíme u neuvěřitelného korálového atolu pokrytého pískem a jedním slunečníkem. Ostrůvek má tak nejvíce 100 metrů čtverečních a nikde nikdo. Miláček mě posílá na ponor s Kimem, abychom pak proto nestihli šnorchlování a byli jsme ve při (nebo vepři?).

Ponor je ale bez chyby. Jedeme člunem na severní stranu atolu, noříme se a proud nás unáší na východ podél korálových útesů se spoustou malých ryb. To bylo super, dokud jsme se nedostali do průlivu mezi útesy, směrem zpátky k lodi, kde byl silný protiproud, takže jsme si pořádně zamakali.

Po ponoru jsem usnul, takže jsem zaspal jízdu na Palm Island. Tam je soukromý resort, část pláže veřejná, a hlavně bar, kde jsme samozřejmě zakotvili a dali různé skvělé koktejly. Poté kormidluji loď (na motor) na Union Island a přivazujeme ji k molu hned u restaurace "Lambi's", kde později večeříme. Mezitím sprcha (přímo v restauraci) a pak prohlídka centra (jedna ulice) města Clifton. Bary a obchůdky. Večer trávíme v restauraci, švédské stoly nic moc, zato večerní vystoupení černošského steel bandu (hrají na plechové sudy a různé jiné nádoby) zakončené uměleckým příspěvkem majitele s trinidadskou tanečnicí pod hořící tyčí stojí rozhodně zato :-).

9.3.2004

Po výletu do městečka odplouváme na tzv. "diamanty v koruně Grenadin" - Tobago Keys - což je shluk korálových ostrovů a útesů s jasně průzračnou tyrkysovou vodou. Nejdříve šnorchlujeme s miláčkem a pozorujeme velkou trnuchu, pak trochu opalování, první skupina vyráží na ponor a my hned po nich.

Odvážíme se na člunu do průlivu mezi korály (na mapě: "Small boat pass in the Horse shoe reef"), který vede na volné moře na atlantické straně ostrova. Zanořujeme u bóje a vydáváme se proti lehkému proudu doprava okolo korály porostlého svahu končícím v 15-18 metrech písečným dnem. Potkáváme asi metrovou barakudu stojící na místě v proudu a otevírající svou zubatou tlamu. Trávíme 5 minut její prohlídkou zblízka, tváří se přátelsky. Dál vidíme nosaté kraby, červené krevety a samozřejmě velká hejna malých korálových ryb, lulanky, bodloky, atd. Když máme půlku lahví vydýchaných obracíme a v menší hloubce se vracíme k průplavu mezi korály. Po cestě znovu potkáváme barakudu, tentokrát menší, a pak ještě murénu schovávající se v díře mezi korály. Vplouváme okolo lana bóje do tunelu mezi útesy a nastává jízda! Proud v zúžení nabírá na síle a vcucává nás dovnitř. Člověk tak tak stačí kormidlovat, aby nenarazil do roztroušených korálových hlav. Po "průletu" úžinou proud slábne, vynořuji se, zaměřuji naši loď a v malé hloubce k ní pomocí kompasu plaveme. Pro zpestření závěru ponoru nám ještě těsně nad hlavou projíždí velkou rychlostí nějaký motorový člun.

Slunce nádherně zapadá a my se vydáváme na cestu k ostrovu Canouan, kde na palubním grilu pečeme kuřata a k nim popíjíme šampaňské. Další skvělý den.

10.3.2004

Ráno vyplouváme brzo a přijíždíme do malebného městečka Port Elizabeth na ostrově Bequia. Dokud jsme na lodi, svítí sluníčko, jakmile nasedáme do člunu, začíná průtrž mračen, která trvá jen o něco déle než naše cesta na břeh. Nezůstala na nás suchá nit. Pak Jirka půjčil malý Jeep za účelem návštěvy želví stanice na vzdáleném cípu ostrova, zkoušíme se v devíti nacpat dovnitř, což se daří. Jenže auto nejede. Někteří tedy pokračují dál vozem, někteří pěšky a my zůstáváme, prohlížíme městečko a pak usedáme do jednoho z barů, já začínám pít místní koktejl "rumpunch", v čemž úspěšně pokračuji celý večer. Ještě si na počítači pouštíme tematický film "Piráti z Karibiku", naštěstí v půlce dochází baterie notebooku.

11.3.2004

Vzhledem k množství mnou včera vypitého alkoholu dnešní den nevypadá nic moc. Nakonec se přesto vydařil, plavíme se okolo ostrova St. Vincent na St. Lucii, po cestě děláme několik zastávek na koupání a šnorchlování.

Jedním z asi nejpěknějších zážitků je návštěva vodopádu v severní části ostrova - Waterfalls Baleine. Nedá se kotvit, tak vyskakujeme z lodi asi 100 metrů od břehu a plaveme. Úzkým chodníčkem procházíme od pobřeží pralesem a náhle se otevírá pohled na úžasný padesátimetrový vodopád obklopený tropickou vegetací. Plaveme si v jezírku a je to nádhera!

Pozdě večer dojíždíme do Soufriere na St. Lucii (ostrov našeho předešlého pobytu a svatby), kde kotvíme, vaříme a spát!

12.3.2004

Dnes chce část skupiny vyšplhat na Petit Piton, strmou, asi 700 metrů vysokou horu, vedle které kotvíme. Mě s Jájou se nechce, a tak zatímco ostatní vyrážejí, zůstáváme ještě s další lenivou členkou naší posádky Monikou na lodi, vyvalujeme se a pak jdeme do městečka Soufriere.

Nejdříve vyzvedáváme náš svatební list, poté jdeme do botanické zahrady Soufriere Estate, navštívíme ještě "Motýlí dům" s volně poletujícími tropickými motýli a pojídáme oběd v místní restauraci. Déšť nás neustále provází, vracíme se tedy na loď.

Po pár minutách se rovněž vrací zbytek posádky, sice dolezli na vrchol, ale jsou úplně hotoví a odření - výstup kolmo nahoru s fixními lany byl zjevně nad jejich skutečné schopnosti, což samozřejmě nepřiznávají. Večer zůstáváme na lodi a dokončujeme filmové představení "Pirátů z Karibiku" - pokud bych toto viděl v kině, asi bych požadoval vrácení vstupného.

13.3.2004

Dnes je třináctého, což se mi stane osudným. Ale od začátku:

Včera jsem domluvil s místní potápěčskou bází, že nás za 20 USD na hlavu doprovodí na již dříve popsaný vrak Leslee M. Divemaster Vincent, kterého znám z předcházejícího pobytu na St. Lucii, přijíždí k nám na Domino a vyplouváme do zátoky Anse Cochon, kde je vrak. Avšak ihned poté, co se rozjedeme, nám cestu křižuje domorodec na své pramici, takže jeho nahozený rybářský vlasec se zamotává do našeho šroubu.

Hádka, chaos, říkáme, ať si to rozmotá sám, on nic, nakonec Inna s Vincentem skáče do vody a snaží se vlasec rozmotat. Domorodec pořád popojíždí s nastartovaným motorem v naší těsné blízkosti, dokonce i tehdy, když naši jsou pod lodí. To mě naštve, běžím dovnitř pro něco, čím mu vlasec přeříznu a bude pokoj. Ale ouha, hlavou narážím do konce ráhna a tak si ji rozrazím, že teče krve jak z prasete. No nic, dole si ránu ošetřuji slivovicí, mezitím se rozmotáváme a doopravdy vyplouváme. Pro mě ovšem potápění skončilo - mám na hlavě 3 cm dlouhou tržnou ránu.

Závidím tedy tiše zbytku naší posádky, která se (mimořádně i včetně jinak lenivého kapitána - viz podvodní fotky) jde nořit. Po ponoru na vraku si domorodec Vincent stopuje kolem projíždějící loďku označenou nápisem "Water taxi", nasedá a vrací se domů. My jedeme dál, zastavujeme krátce v nádherné zátoce zakouslé hluboko do ostrova zvané Marigot Bay a pak pokračujeme na sever do zátoky u Pigeon Island, kde kotvíme na noc.

14.3.2004

Po snídani organizujeme výlet na ostrov, Jája a já jsme jej už viděli při naší předchozí návštěvě před dvěma týdny, takže míříme rovnou do hospody na pobřeží. Dáváme nějaké džusy z čerstvého ovoce, posléze se k nám přidává zbytek party. Oběd, pár piv a hurá zpět na loď, čeká nás pětihodinová přeplavba na Martinique.

Fouká ideální boční vítr, protáhlé atlantické vlny mají tak 4-5 metrů a tak se jimi houpavě prokousáváme vpřed. Loď jede silně nakloněna na levý bok, občas i nabíráme vodu spodkem kosatky, což je pro některé z nás - ne úplné jachtaře - zážitek až moc silný. Člověk neví, jestli to takhle je normální, nebo zda se plachetnice při nejbližší vlně převrátí.

Ale za chvíli si zvykám a zbytek cesty je nádhera - vlny, houpání, obloha bez mráčku. Do toho si zkušená část naší posádky - Inna a Jirka - vyprávějí s kapitánem Martinem různé povedené příhody, jak kdo ztroskotal, navalil s lodí na kameny apod. I přes všechna nebezpečenství dojíždíme bezpečně na Martinique a kotvíme v zátoce Anna, kde už je spousta plachetnic, tedy civilizace. Dovolená se tím opravdu blíží ke konečnému konci. Vaříme si poslední večeři, drink na palubě a jdeme trochu smutně spát.

15.3.2004

Brzy ráno vyjíždíme a za chvíli jsme v cíli naší plavby, který byl rovněž i začátkem - městečko Marin. Balíme, pak někteří vyrážejí za nákupy, loučíme se s Innou a Jirkou, kteří zůstávají ještě další 3 (!) týdny a odjíždějí na okružní jízdu Martiniquem, kapitán uklízí loď a zbytek výpravy se vydává do nejbližší krčmy, kde poté 5 hodin sedíme a pijeme víno, pivo a jiné dobroty, abychom se náležitě připravili na zpáteční cestu.

Taxi na letiště, odbavení, poslední francouzská bageta, pár triček a lahví rumu jako suvenýry, nasednout do obřího Boeingu 747 a hurá do Evropy. Jeden z nejkrásnějších výletu v mém životě je u konce, tak rychle, jako by začal včera.

PS: Kapitán je lenivý jen někdy, jindy maká jako šroub!

PPS: Později se ukázalo, že se nám během naší svatební cesty podařilo "udělat" miminko, což je skvělé, ale do Karibiku se teď asi pár let nepodíváme! Kdoví…

Autor textu přistižen a vyfocen spolu se svou výjimečně pokorně se tvářící novomanželkou.