Jihozápad Evropy 1999

Dovolená, při které člověk s vyplazeným jazykem sotva stíhá přijet na základnu, udělat 2-3 ponory denně a potom odjet domů, mě už nebaví. Na přelom srpna a září jsme si naplánovali týden v Estartitu a aby to nebylo až tak fádní, vyrazili jsme o týden dříve.

Účastníci výpravy

• Jana Švelblová
• Arno Kryl
• Jiří Souček alias GoGo
• Tomáš Sládek

• Honza Rambousek alias Rambo
• Blanka Rambousková

Sobota 21. srpna 1999

Datum odjezdu. Že na tento den připadá výročí invaze a že večer přestane fungovat část přijímačů GPS (reset čítače systému), jsme věděli, ale vůbec nás to nevzrušovalo. Mělo nám dojít, že průšvihy globální jsou vždy provázeny i těmi lokálními.

Balení bylo v pohodě, až na to, že na parkovišti čekalo několik čumilů, jak to dopadne. Jeden, co asi prohrál sázku, řekl: "no jo, větší je už jen Vejtřaska". Lačni zážitků jsme vyrazili. První zábavný okamžik nastal, když si Arno za volantem otevřel láhev toniku. Asi nikdy neslyšel o dekompresní chorobě. Příští kilometry jsme uvažovali, kam nejlépe umístit arnovy slipy, aby uschly a jak nejrychleji odstranit lepkavý povrch ze sedadla řidiče, volantu, řadící páky a palubní desky. Když už se stav zase začal blížit normálu, dojeli jsme frontu aut. Na dálnici havaroval kamion a zablokoval cestu. Odhodláni nečekat několik hodin na místě jsme docouvali k nedaleké pumpě, zbudovali nájezd na vysoký obrubník a zmizeli z dálnice na přilehlou polní cestu. O chvíli později v jedné nejmenované obci si to tak pomalu hasíme směrem na západ, když tu se objeví před námi auto s modrým majáčkem a rozsvíceným nápisem STOP. Nikdo netušil, která bije. Policista silně naštvaně povídá: "Pane řidiči, víte kolik jste jel?" na nechápavý Arnův pohled pokračuje "70, v obci a ještě vám vůbec nevadí, že za vámi jede celou dobu auto s majákem". Začíná smlouvání o výši pokuty. Vykoukl jsem z okénka, policajt se na mě tak tázavě podívá a říká "Potápěči ?". Odpovídám že ano. Za chvíli se s GoGem policista domluví i na tom, odkud se známe. Povídá: "Jeďte… do prdele…".

Neděle 22. srpna 1999

V jižní Francii severně od Avignonu je krasová oblast, slibující koupání v protékající říčce Ardéche a nahlédnutí do místních jeskyní. Zastavujeme se na plážičce těsně u skalního oblouku, kterým říčka protéká. Původně jsme chtěli vodu sjet na kanoi nebo v kajaku (obé se hojně půjčuje), ale po zjištění, že až na jednu peřej je to "olej", jsme raději vlezli do té peřeje přímo v plavkách. Pravda, občas bylo trochu nebezpečné odrážet rozjeté kanoe a také se člověk nesměl nechat strhnout proudem. Jako správný potápěč jsem vytáhl své brýle (plavecké, masku by silný proud strhl) a šnorchl a jal se zkoumat dno. K mému překvapení byla voda plná ryb - GoGo (bývalý rybář) tvrdil, že to jsou pstruzi, perlíni a parmy. Bylo krásné pozorovat, jak bojují s proudem.

Pondělí 23. srpna 1999

Prohlídka jeskyň Saint-Marcel-D'Ardéche začíná sestupem uměle vykopaným tunelem. K vidění je rozsáhlá krasová výzdoba, tunel s jasnými stopami silného proudění vody a co je asi nejzajímavější, soustava malých krasových jezírek, tvořící kaskádu. Prohlídka trochu připomíná divadelní představení - mění se osvětlení a v "katedrále" hraje hudba. Vše je ale uděláno s vkusem a citem.

V Avignonu zastavujeme nedaleko českého autobusu, vybaveným studeným českým pivem. Občerstveni ověřujeme, zda historický most opravdu vede jen do poloviny řeky a prohlížíme si památky na dobu, kdy zde žil jeden z papežů.

Úterý 24. srpna 1999

Při sestupu do hlubokého kaňonu řeky Verdon přemýšlím nad tím, jak své tělo dostanu zase nahoru. Neopreny v batohu jsou předzvěstí věcí příštích - divokou vodu netřeba jezdit v lodičce, když se v ní dá plavat. Usazujeme se u pláže, zanecháváme zde Janu a GoGa a s Arnem vyrážíme v neoprenových botách s oblekem přes rameno"kousek proti proudu". Cestička se však odklání, a tak působíme mezi turisty v pohorkách trochu zvláštně, zejména v místech, která jsou zajištěna řetězy. Když se dostáváme k vodě, mám z toho poněkud smíšené pocity. Pár dní předtím zahynula při kanyoningu ve Švýcarských Alpách spousta lidí. Bez přileb a bez zkušeností se vrháme do dravého proudu a čekáme, co to s námi udělá. Jde to. Kupodivu nejjednodušší je to tam, kde říčka nabývá v soutěsce vysokých rychlostí, tam je to nádherný let. V místech, kde se rozlije trochu do šířky, klesá hloubka a začíná to drncat. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mě bolí zadek. Když připlováme k mateřské pláži, bereme GoGa a vyrážíme na druhé kolo. Tentokrát jdeme ještě výše proti proudu a sestup k vodě je zpestřen malou horolezeckou vsuvkou (tak za 3, ovšem dolů, bez jištění a v neoprenových botách). Horní úsek je snad ještě lepší. Když večer stoupáme po rozpálených svazích kaňonu, mám dojem, že musím každou chvíli zkolabovat z přehřátí.

Středa 25. srpna 1999

Sraz s Rambem v Andoře byl domluven na poledne. Bláhově si plánujeme cestu nějakých 350 km na 4 hodiny a vyrážíme. Andorra je však horský stát a vedou k němu horské silnice, na kterých ke všemu jezdí i kamiony. V šest hodin odpoledne jsme tam jako na koni. Chystáme potápění v horách. Jak to probíhalo tento a následující den už napsal Rambo v článku Výprava na Estanys de Tristaina, tak si to přečtěte, stojí to za to.

Pátek 27. srpna 1999

Po dopoledním úklidu začínáme regulérní potápěčský program na pobřeží u Estartitu. Osamělou homoli Puig de la Sardina, čnící ode dna (37 m) do nějakých 14 m, Rambo rychle nalézá pomocí GPS (skvělé, tahle přežila reset systému) a vícepaprskového sonaru. Po ponoru už chápeme, kam zmizela bóje - lano je pečlivě smotané a kanystr, tvořící boji, má uříznuté dno. Místní báze si chrání "své" lokality.

Sobota 28. srpna 1999

Dopoledne jdeme do rezervace Illes Medes navštívit delfínka (je bronzový). Když narážíme na dav u něj shromážděný, rychle mizíme v dalších tunelech v okolí. Potápění v tunelech je tu asi opravdu bezpečné, nikdo z nás ani z davu potápěčů, každodenně sem přivážených, nemá závažnější problémy s orientací. Odpoledne je v plánu Illa Pedrosa, ostrov při pobřeží (jak jinak, než opět provrtaný tunelem).

Na noc vyrážíme do Figueres. Přes prázdniny, které právě končí, je totiž museum Salvador Dalího otevřeno i v noci. Surrealistické malby, sochy a objekty ve večerním osvětlení ještě více vyniknou, na nádvoří můžete popíjet Dalího oblíbené růžové víno (je v ceně) a sledovat film. V suterénu je expozice šperků, která vás přivede až k Dalího hrobce. Ano, muzeum, které sám Salvador Dalí zbudoval ze starého divadla, je zároveň jeho hrobkou.

Neděle 29. srpna 1999

Mládneme. Tedy alespoň já mám ten pocit, když vstupuji do zábavního parku Port Avenura v Tarragoně. Na pouti už jsem dlouho nebyl, pauzu odhaduji na nějakých 16 let. Rambo to tady už zná, takže když se konečně otevřou brány, jdeme nejkratší možnou cestou k velké horské dráze. Dostává se nám s Arnem poučení, že správní chlapi po celou jízdu udrží ruce zdvižené nad hlavou. Usedám do sedadla a nechávám se přiklopit seshora. Po prvním cuknutí mé ruce padají dolů a svírají držadla, oči pevně zavřeny. V jeden okamžik, když se to nějak uklidnilo, jsem jedno oko otevřel - zrovna jsme viseli hlavou dolu v loopingu. Druhou jízdu už jsem udržel oči otevřené, třetí se občas i pustil madel. Na čtvrtou jsem rád vystřídal Janu, která hlídala batohy (a ze začátku tvrdila, že ji tam nikdo nedostane).

Těch horských drah je tam několik, mezitím dělám doprovod tříletému Jirkovi mimo jiné na "šálcích". Vypadá to nevinně, šálky rotují kolem vlastní osy a okolo osy centrální (taková malá sluneční soustava), ale kdo nemá mořskou nemoc (kinetózu) tam, jinde ji bude mít jen těžko. Odpoledne přecházíme na vodní atrakce, většinou vlastně takové vodní horské dráhy (na ceduli píšou "you will get wet" a mají pravdu, nitka nezůstala suchá). Když už se nedostává kropení cákající vodou při průjezdu "peřejí", stříkají na vás ze skal "kaňonu" hadicí (pronájem hadice cca 5 Kč/min).

O půlnoci začíná na velké vodní ploše závěrečná show. Je plná takových efektů, jako je promítání na stěnu z vodní mlhy, létajících předmětů (to už snad ani nejsou draci) tažených za vodními skútry, nejrůznějších alegorických lodí. To celé pochopitelně doprovází ohňostroj. Na můj vkus je to možná až příliš krásné, ale většina z desetitisíců diváků je nadšena.

Řešíme problém, kdo bude schopen řídit nákladní Mercedes zpět. Nabízím se, ale po usednutí na sedadlo spolujezdce se s pocitem jako po mikrospánku probouzím o 300 km dále. Ještě, že Blanka s Honzou mají větší výdrž.

Pondělí 30. srpna 1999

Ráno (rozuměj po probuzení) si dáváme rovnou oběd a vyrážíme na odpolední ponor. U ostrůvku Carral Bernat na nás již čeká smečka hladových kaniců, dožadujících se svačinky. Kromě obligátního masíčka pro ně máme překvapení v podobě půlky pěkně uleželého Hermelínu. Vybaluji sýr z kapsy žaketu a podávám ho Janě, aby na malých kouscích otestovala, co na to rybičky. Když Jana uvažovala, jak sýr rozdělí, jeden z přihlížejících kaniců bleskově vyřešil její dilema a celý kusanec ji prostě z ruky vytrhl. Asi chutnal, protože o pár sekund později se dožadoval dalšího sousta. Mořani velcí jako talíř sice mají z kaniců pořád respekt, ale o potápěčích to zdaleka neplatí a pořád nám zaclánějí. Když je u konce krmení divé zvěře, obeplouváme ostrůvek. K vidění jsou tu (kromě kaniců, kteří pořád čekají opodál, zda-li se se ne najde ještě nějaké žrádlo) pěkné gorgonie a jedna kapitální ropušnice.

Při návratu k bóji nastala historická událost - GoGo ztratil šťouráček. Byla to taková tyčka z kusu novodurové trubky, na jejímž konci měl upevněnu ručičku, pocházející asi z nějaké panenky. Šťoural s tím všude tam, kam se mu nechtělo strkat vlastní prsty. GoGo ztrátu nenesl moc hrdinně, aniž mi (jako buddymu) cokoli naznačil, prostě zmizel šťouráček hledat, což mělo za důsledek, že já zase hledal GoGa. Poté byl šťouráček ještě dlouho oplakáván.

Úterý 31. srpna 1999

Ráno vyjíždíme na vrak lodi Reggio Messina, ležící u pobřeží. Byl potopen uměle roku 1992. Když loď připravovali k potopení, zavařili některé prostory, aby se tam náhodou potápěči nedostali. Když však loď potápěli, nějak se to moc nepovedlo a trup se rozlámal na kusy. Výsledek je ten, že některé prostory, které měly zůstat uzavřené, jsou přístupné, ale ubylo přirozených východů.

Vrak je označen dvěma bójemi, jednou na přídi a druhou na zádi. Začínáme ponor od přídě. Zpočátku nic moc pěkného k vidění, příď vraku je tvořena neforemnou kupou šrotu. Nespěchám, protože vrak je dlouhý cca 150 m a to se i v 35 m hloubce dá stihnout přesně podle plánu, s minimálním časem stráveným na dekompresi. Záď je však rozlámaná mnohem méně a začíná být na co koukat. Už se blížím k na zádi uvázanému lanu od bójky a vidím kamarády vystupovat, když zahlédnu pěkný vstup do skladu za strojovnou. Konzultuji to s Aladinem a manometrem a rozhoduji se ještě trochu zdržet. V místnosti si prohlížím zanechané harampádí, zjišťuji že průlez u žebříku (cca 40x40 cm) bez sundání lahve neproplavu a tak se ponor ještě trochu protahuje cestou zpět. Nebudu vás napínat, s dekompresními zastávkami jsem začínal v 9 m a ve 3 m jsem strávil čtvrt hodiny. Před narážkami na téma bezpečnost potápění mě snad zachránila jen nedotčená rezerva 50 bar.

Odpoledne jdeme navštívit Frantu a Lojzu. Bydlí na Cova de la Vaca a jsou to dva kapitální kanici. Nemají však žádné vychování, a tak když okolo půl páté připlouváme tunelem k nim domů, posílají pro dary v podobě párečků pouze mladší vyjednavače. Cestou zpět s Arnem nahlížíme do vstupních prostor dvou jeskyněk, plných křišťálové vody. Těšíme se na jejich příští návštěvu s plnými lahvemi a s Rambem, který slibuje pokračování jedné z nich v podobě úzkého průlezu na druhou stranu. Při pohledu na moji postavu zdůrazňuje slovo "úzkého".

Včera jsme se flákali, a tak dnes vyjíždíme ještě jednou, na noční ponor. Rambo nás veze na osvědčenou lokalitu, při pobřeží kousek od přístavu. Říká se jí bóje u baterky (kdo čte konferenci scuba-cz, bude vědět proč). Všude je spousty spících sardinek, které, probuzeny světlem, naprosto zmateně vyráží. Ťukají nám do neoprenů, občas se některá strefí i do masky. Největší radost z toho ale má malá chobotnice, které jedna sardinka vběhla rovnou mezi chapadla. A pak, že nikde nelétají pečení holubi rovnou do úst. Chobotnička nás správně otypla jako neškodné čumily a vychutnala si večeři. O kus dál potkáváme majestátního plže, kterému se snad říká španělská tanečnice. Je asi 30 cm dlouhý a moc si z nás nedělá, i když ho různě obracíme.

Středa 1. září 1999

Vyrážíme do Barcelony. Na konci dálnice mi Arno bere řízení, že to tu prý zná. Cítím se být otrlým pražským řidičem, ale když vidím auta kličkující s rychlostí gazely prchající před gepardem, rozjíždějící se ještě na červenou a mezi tím se motající motorky, jsem vděčný, že si své auto chce otlouct sám.

Nová Barcelona, to je přísně pravoúhlá síť domovních bloků, protnutá diagonálou. Můj plán prohlídky je poněkud monotematický, jednotící jméno je Gaudí. Jeho činžovní dům La Pedrera je plný bláznivých architektonických nápadů a neuvěřitelných křivek. Jedno patro domu je zařízeno dobovým secesním vybavením. Život v tomto domě musel být na svou dobu velmi luxusní. Nejslavnější je střecha domu s bizardními komíny. Každá komínová výusť je jiná, všechny připomínají fantastické figury. V noci je hra tvarů ještě doplněna hrou barevných světel. V podkroví je malé muzeum, které ukazuje nejrůznější taje této stavby. Samo podkroví je velmi zajímavé, protože obvyklé trámy jsou zde nahrazeny velmi tenkými cihlovými oblouky, tvořícími hustou síť. Oblouky jsou tak tenoučké, že mám intenzivní pocit křehkosti. Když obcházím oblouk (tj. zeď v průřezu odhadem 5x50 cm), který jde volně prostorem, uctivě se mu vyhýbám.

Chrám Sagrada Familia (Svatá rodina) vypíná své věže k nebi. Při bližším ohledání však zjišťuji, že tyto věže (vyšší než Petřínská rozhledna) budou patrně tvořit jen ozdobný prvek na fasádě budovy, až bude postavena. Nejvyšší věž má mít 170 m. Pro moji fyzickou kondici bohatě stačil výstup na čtyři už stojící kamenné věže úzkým točitým schodištěm. Schodiště bylo opravdu velmi úzké, což nebylo nepříjemné, když šla naproti nějaká sličná turistka. V případě silnějšího turisty musel prostě jeden z nás couvat. Stavba je rozpracována asi 100 let, ale zdá se být v úvodních fázích. Vše komplikuje fakt, že Gaudí nezanechal podrobnou projektovou dokumentaci. Výpočty křivek kleneb a oblouků byly prováděny pomocí sítě nitek se zavěšenými olůvky, stavební provedení se řídilo nejlepším řemeslným umem té doby. Podle stupně rozestavěnosti odhaduji, že hotový chrám uvidí patrně až naši pravnuci.

Dalším místem, které obdivovatel Gaudího prostě musí vidět, je park Güell. Jedeme s Gogem metrem, protože nohy už bolí, času je málo a je to daleko. Vozy metra jsou klimatizované. Když vystupujeme, máme dojem, že se ocitáme v pekárně přímo u pece. Venku je díky občasnému závanu větříku přece jen o něco příjemněji a když zjišťujeme, že na kopec nemusíme šlapat, ale že ulicí nahoru vedou eskalátory, ožíváme. V parku obdivujeme Gaudího pestrobarevné mozaiky a přírodně zaoblené tvary. Velká vyhlídková terasa je odspodu podpírána sloupy, které mi ze všeho nejvíce připomínají sloupoví chrámu v Karnaku. S jedním rozdílem - sloupy od Gaudího nejsou svislé.

Čtvrtek 2. září 1999

Brzy ráno (v osm, je to dovolená, ne galeje), dokud je ještě klidná hladina, vyrážíme na vrak lodi Marmoler. Vrak hledáme podle GPS, sonaru a kotvící lodi z potápěčské báze. Házíme kotvu těsně vedle té jejich, až mám strach, abychom netrefili nějakého potápěče. Seshora to vypadá na místní poměry na vynikající viditelnost. Sestupuji v trojce s Rambem a Gogem podle kotevního lana. Ve dvaceti metrech je další hladina, vypadá to, že se noříme do zeleninové polévky. Pod termoklinou již není viditelnost 30 m, ale maximálně 5. Jedeme dál podle lana a v 35 m se situace opakuje, akorát z polévky zeleninové se stává hustá omáčka. Viditelnost klesá na něco přes 1 m, ve 42 m narážíme na dno a začínáme hmatat po vraku. Rambo se vydává na pochod s kotvou po dně, aby i za námi jdoucí Arno s Janou vrak našli. Nadávám si, že jsem nevzal speleopotápěčský buben, mohli bychom hledat systematicky do kruhu. Po deseti minutách to vzdáváme a po absolvování nezbytných dekompresních procedur se vynořujeme u lodi. Čekal jsem, že to Jana vzdá, jakmile zjistí, že nic nevidí a že nás už bude spolu s Arnem čekat ve člunu. Člun ale zeje prázdnotou a Rambo kus od lodi hlásí bubliny. Jdu se tím směrem podívat a nacházím dvojici spokojeně funící kousek pod hranicí dekompresní zastávky ve třech metrech. Na člunu se potom domlouváme, že se jim při vstupu "do polévky" ztratilo kotevní lano, ale že spadli rovnou na vrak. Museli jsme vedle něj být maximálně tři metry.

Je pěkné počasí bez vln, a tak si na odpoledne kupujeme bóji hned na kraji rezervace, u útesu El Medallot. Padáme s Arnem podél jeho stěny do hloubky, pod 30 m je i tady zima a zhoršená viditelnost, ne ovšem tak moc, jako ráno na vraku. Ze štěrbin mezi kameny, ležícími na dně, čouhají pruhovaná tykadla. Langusty, kterým tykadla patří, jsou všude okolo nás. Pomalu ve spirále obeplouváme útes a pozorujeme spousty malých ryb, mezi kterými majestátně proplouvají kanici. Ti zdejší nevypadají ochočeně, díky poloze útesu, skýtající pramalou ochranu před vlnami, sem nejezdí tak moc potápěčů, jako na jiné lokality v rezervaci. Pozorujeme chobotnici, zalezlou v hluboké díře. Visí za ní trsy vajíček.

Pátek 3. září 1999

Celou dobu se těším na opravdové jeskyně. V průvodci je popsána lokalita Les Tres Coves, kde varují potápěče, aby nelezli do děr, do kterých vedou fixní šňůry. Jdeme to s Arnem prozkoumat. První jeskyně se moc nevyvedla, je relativně nízká a na dně pokrytá jemným písečkem. Odvíjíme z bubnu asi 50 m, ale když se koukám na tu spoušť, co po nás zůstává, raději signalizuji návrat (byli jsme domluveni, že při zvýšené kalivosti to vzdáme). Při návratu vidím sotva buben, který držím v ruce.

Vzduchu však zbývá spousty, a tak když vidíme o pár metrů dál vstup do další jeskyně, neváháme. Tentokrát je zde natažená fixní šňůra. Má ale průměr menší, než jaký mám na osobním (záchranném) bubínku a navíc je dokonale porostlá řasami a krustou. Vypadá, že se při prvním dotyku rozsype. Raději natahuji paralelně šňůru svojí. Všude je křišťálová voda a spousty prostoru, projel by náklaďák. Dojíždíme na konec fixu, vyvazuji smyčku a na ní naší šňůru. Chceme pokračovat dál, ale po pár metrech není kam. Alespoň vystoupáme na vrchol velkého dómu.

Přibližujeme se k třetí jeskyni, která je úplně na konci zálivu. Už nemáme dost vzduchu na nějaký hlubší průzkum, takže se pohybujeme pouze v cavern zóně (tj. tam, kde je ještě vidět denní světlo). Prostory jsou obrovské, úplně vlevo nacházíme fixní šňůru vedoucí někam do dáli. Alespoň mám důvod k další návštěvě Estartitu.

Další ponor nás čeká Cova de la Vaca, kde hodlám otestovat, zda je ten průlez tak úzký, jak inzeroval Rambo. Okolo čtvrté vyrážíme z přístavu a po chvíli to začíná houpat. Než dorazíme do rezervace, nabývají vlny nepříjemných rozměrů. Utěšuji se, že pod hladinou mořská nemoc nehrozí. Když to GoGo vidí, prohlašuje, že nemusí mít všechno a zůstává ve člunu, uvázaném ke střídavě se potápějící bóji. Na hladině na sebe bereme jen to nejnutnější a jdeme dokončit oblékání na dno, do 20 m. Rambo neomylně směřuje ke vchodu do jeskyně, už se těším, že alespoň tam to bude klid a viditelnost lepší, než ve zvířené vodě všude okolo. Že jsem v jeskyni, to poznávám podle dvou věcí: zaprvé je tma a za druhé, když rozpažím ruce, dotýkám se stěn. Respektive praštím se o výčnělky na stěnách, jak to s námi hází tam a zpět. Nepřipadá mi dvakrát moudré za podobných podmínek být někde zaražen jako zátka, signalizuji návrat. Arno s Rambem jsou ovšem jiného mínění, jdu na ně čekat na místo, které bylo předběžně pro tento účel domluveno. Obeplouvám část ostrova a proplouvám, či spíše jsem vlnami přistrkán, tunelem v hloubce 12 m. Něco mě měkce šťouchá do žeber. Ano, tentokrát, na rozdíl od úterka, přišli Franta s Lojzu osobně - jenže nezdvořák jsem tentokrát já, žádnou pochutinu jim nenesu. Čekám asi čtvrt hodiny a připadám si jako na houpačce. Gorgonie okolo mne pořád jezdí nahoru a dolu. Mám vydýcháno něco málo přes půlku láhve a kluci pořád nikde. Obsah žaludku jen s obtížemi udržuji na svém místě. Nahoře jsou asi fotografové, každou chvíli je vidět blesk. Když to takhle vypadá v 16 m, na hladině musí být moc prima. S dojmem, že jsme se museli minout, se vracím ke člunu. Docela se mi ulevilo, když asi po dvou minutách připlová i Rambo s Arnem. Gogo to na vzpínající se lodi kupodivu také přežil bez úhony. Jak kluci vyprávějí, ani se nestačili do toho úzkého místa srovnat a voda je prostě vcucla a prohodila ven.

Za deště a s doznívající bouří se pomalu vzdalujeme od skal rezervace Illes medes. Divecentra, která také neodhadla rychlý obrat počasí, loví své klienty. Do vln vyrazil i silný člun strážce rezervace, když signalizujeme OK, rychle se jde věnovat ostatním.

Sobota 4. září 1999

Po dálnicích uháníme směrem k domovu.

Závěr

Byla to jedna z nejlepších výprav, které jsem kdy zažil. Pohodové (a Rambem perfektně zajištěné) potápění bylo střídáno výlety za poznáním i zábavou. I cena byla docela přijatelná, ubytování, cesta (benzín a dálnice), vstupy do rezervace, poplatek za člun, plnění - to vše dohromady stálo asi 12000 Kč na osobu. Nemohu se nezmínit o rodinném prostředí, jaké vytvářejí Blanka s Honzou a třemi dětmi. Má to své výhody, občas jsme prostě byli k dětem (tj. k osobám, o které je nutno se starat) zařazeni - Blanka po nás umyla nádobí (to je trapas…), vyprala nám propocená trička. Má to i své nevýhody, zejména v okamžiku, kdy 1,5 roční Péťa spustí sirénu.