Tabarka

Letos jsem se rozhodl s přítelkyní Petrou pro dovolenou v Tunisku. Snad jediné místo, kde se dá v této zemi dobře potápět, je Tabarka.

První den po příletu platím přes delegáta první ponor v toho času jediné místní potápěčské základně Le Merou Mehari. Minibus přijíždí k hotelu a jen troubí. Jdu ven a křičím: "Diving?" Nic… Ukazuji dlaní něco jako potápění, nic. Troubí znovu. Jdu k okénku a opakuji: "Diving ?!" "Si," zní odpověď. Nasedám a za rytmu místní muziky vyrážíme. Na základně čeká několik potápěčů a spousta nepotápěčů, vyrážejících na zkušební ponor. Ukazuji lístek o zaplacení, ukazuji kvalifikaci a deník ponorů, šéf Rachid se mě ptá nějakou směsicí angličtiny s francouzštinou na počet ponorů. Ukazuji mu poslední stránku a německy odpovídám. Lámaně se přesto domlouváme a odnáším si věci zpět do již přeplněného minibusu. Pak se vracím ještě pro láhve, které jsou 12 L ocel, ale všechny chycené rzí.

Ptám se, kam jedeme, všichni krčí rameny a ať se koukám oblíkat. Když sem napůl ustrojený, tak se ptám znova. Lokalita se jmenuje Kulvar. Ptám se ještě, co tam je a jak je to hluboko. Arab říká něco o 22 m a jako že ryby taky a že uvidím sám.

Zastavujeme a vyzývají nás ať jdeme už do vody, ohlížím se, jestli se někdo s někým kontroluje, nic. Nejsou určeny žádné dvojice. Snad jsem si tu zrezlou láhev dobře otevřel, ostatní kontroluji očima a doufám, že to bude v pořádku. Ve pětičlenné skupině pěti se zanořujeme, padáme celkem rychle někam na dno, kde čeká průvodce. Vyrážíme podél skály. Cestou si nás moc nevšímá. Až ke konci ponoru se ptá, kolik máme v láhvi a dle toho ukazuje, kdo má jít již na lano. Na lodi pak zjišťuji, že jsem se potápěl i s jedním Čechem, ale vzhledem k tomu, že to byl také jeho první ponor tady, tak moc nemluvil. Asi čuměl stejně jako já, jak to tady chodí. Jednomu Frantíkovi teče z nosu krev, ale tváří se, že je to u něj normálka. Do hotelu ze základny v minibuse trochu přemýšlím, zda je to takhle v pořádku, nebo zda nejsem moc citlivka a neměl bych se radši jen slunit na pláži.

Druhý den odpoledne s sebou beru i přítelkyni na zkušební ponor. Minulý rok v Egyptě jsem ji neukecal, tady to není sice nic moc, ale aspoň konečně uvidí, o co jde. Ptám se, zda by bylo možné na nějakou lokalitu, které jsou vyhlášené a chlubí se jimi na internetu. Neví. Na lodi jsme celkem tři potápěči z Česka a bavíme se o tom, jak to tady vedou. Vyrážíme na lokalitu Rocher Merous, jak se dovídám opět až po mém dotazu, a že hloubka je kolem 25 m. Tady že bude i zkušební ponor? Nějak mi to nehraje a přítelkyně je ještě nervóznější. Především z toho, že s ní o ponoru nikdo nemluví, ani o potápění.

Zastavujeme nad lokalitou a já přítelkyni ujišťuji, že jak půjdeme pod vodu my, tak se o ně začnou starat. Na lodi čekají na zkušební ponor ještě dvě Francouzky. Po ponoru, kde jsme pozorovali kanice, a dokonce se průvodce Frantík občas na nás podíval, vylézáme na loď. Přítelkyně je totálně nakrknutá, ponor se nekonal, nikdo jí nic nevysvětloval, bavili se jen s Francouzkami. Ptám se Rachida, co se děje. Říká, že za chvíli a že se jede na mělčí lokalitu a ať jí vysvětlím jak dýchat, profukovat atd. Za přemlouvání, ať se na ně vybodne, že jsou to Arabové a že jde o to, co je pod vodou, dorážíme na Cap Tabarka. Nakonec ji přesvědčuji, jde na to. Masku jí nakonec vnutí jinou. Důvod jsem nepochopil. Po ponoru je spokojená, 20 minut v sedmi metrech.

Na ponory následujícího dne již není pro mne volné místo, poté máme naplánovány výlety, takže na další ponor jsem přihlášen až za tři dny opět odpoledne. To jedu již sám, Petra až zas za rok. Opět se dožaduji, zda by byla možná lokalita Holubí jeskyně nebo něco podobného z "katalogu". Neví, rozhodnou se v přístavu. Prosba asi vyslyšena, nebo to tak vyšlo. Zanořujeme se ve skupině čtyř i s průvodcem k tunelům-jeskyním s místním názvem Tunnels. Plavu jako poslední a mám to kapku zvířené, jsme zhruba ve 22 m. Skrz tunely jsou otvory, kterými jde světlo, takže baterka není ani potřeba. Před posledním tunelem, do kterého není vůbec vidět, ukazuje průvodce tvar tunelu, že se stáčí stále doprava, a v půlce je malá jeskyně. Napodruhé jsem to pochopil i já. Kouká na nás, jestli tam někdo nechce. Chceme všichni a vplouváme dovnitř. Tma jen chvíli a už jsme v jeskyni, ze strany jde světlo, rozhlížím se, je to tady pěkné, ani nemám bobky. Pak ukazuje průvodce, že ven se musíme prorvat skrz malý otvor z jeskyně do tmavého tunelu a pak hned doprava a uvidíme světlo od východu. Signalizujeme OK a já pomalu plavu do otvoru, dál není opravdu už moc vidět a daří se mi drnknout a zastavit se lahví o skálu. Trochu níž a jsem v chodbě, otočím se doprava a vidím již východ, je to celkem magické. Cestou k lodi pozorujeme miliony bublinek, stoupající skrz díry tunelů. Na lodi se shodujeme, že to bylo konečně něčím zajímavé.

Další den jedeme lodí na lokalitu Cap Tabarka, plácáme se okolo 18 m. Není tady nic zajímavého. Potápí se s námi i nějaký Slovák, který se po ponoru trochu rozčiluje, že průvodci nedodržují bezpečnostní zastávku pod lodí a vesele vyplavou ode dna rovnou na hladinu. Před přístavem se jich na to ptá, usmívají se, že chápou a dělají, že to není žádný problém, abychom si tam čekali, že oni občas taky čekají nebo tak něco. Podezírám je, že rozumí jen arabsky a francouzsky.

Na svůj poslední ponor v Tabarce jdu v předposlední den pobytu. Na základně se ptám, kam míříme dnes. Slečna z Čech, Soňa, která umí dobře francouzsky, ukecala Rachida na lokalitu Rocher Merous. Něco mi to říká, ale v tom nakládání věcí a vedru mi to hned nedojde. Na lodi se bavíme a zjišťujeme s ostatními, že jedeme na stejnou lokalitu, kde jsme již jednou byli. Jsem trochu mrzutý, ale nakonec tam byli aspoň ti velcí kanici. Jirka, se kterým se tady potápím vlastně celou dobu, si dává ke mně vajíčko od snídaně, že je tam bude krmit. Má křídlo bez kapes a nemá ho kam dát. Klesáme na dno do 27 m vedle útesu a já se držím u Jirky. Rachid je asi 10 m nad námi a nijak se o nás nestará. Plaveme k němu a ostatním. Podávám Jirkovi kapku popraskané vajíčko. Připlouvají dva opravdu velcí kanici, jeden má určitě přes metr.

Když chce Jirka začít vábit ryby, připlouvá Rachid a bere mu vajíčko, asi si myslel, že mu ho chce dát celé najednou, a sám začíná kanice krmit po kouskách. Visíme ve 20 m a kanici jsou v těsné blízkosti. Jsem z toho nadšen. Hladíme ryby a já tu jednu velkou mrchu dokonce lechtám pod hlavou. Jako když drbete pejska, úžasné. Tohle stojí za to. Teď mě opravdu mrzí, že nemám ještě pouzdro na kameru. Zapomněl jsem se a doháním na vyzvání naší skupinu. Obeplouváme skálu s bohatým životem ryb a hvězdic a vracíme se směrem k další skále, je zde proud, takže plaveme trochu bokem a musím trochu máknout nohama. Když doplaváváme ke druhé skále, čekám, až se ráčí Rachid konečně taky otočit, abych mu ukázal, že mám jen 70 bar. Než bych k němu v tom proudu rychle doplaval, musel bych už hned zpátky k lodi. No konečně, ukazuje OK a plave dál okolo druhé skály, která je ještě pestřejší. Obeplouvám a peru se trochu s proudem směrem k lanu pod loď. Pomalu podél lana nahoru. Pode mnou stále krouží kanici, poslední chvilky tuniského ponoru si užívám a když visím vedle lana pod lodí na bezpečnostní zastávce, tak se je ještě snažím rozeznat. Na loď vylézám s 30 bar.

Shrnuto podtrženo, stačí tu jen krátký short, nebral jsem si ani rukavice. Z toho, co jsem se zde potápěl stojí za to tunely (jsou tu i tunely 2, ale ty jsou prý méně zajímavé, kratší a širší) a kanici. Já jako potápěč s OWD s necelými 50 ponory mohu srovnávat toto moře jen s Chorvatskem (Omiš) a Egyptem (Hurghada). Je to něco mezi, ale spíš k Chorvatsku, viditelnost okolo 12-15 m. Rachid se dušoval, že 20 m. Teplota vody byla v průměru na ponor 26 °C. Kurz bych si tady neudělal ani zadarmo, základna byla fakt strašná.

Ceny (v létě 2004):
1 ponor - 25 TD (1 Tuniský Dinár = 21,50 Kč)
paket 6 ponorů 132 TD
zkušební ponor s instruktorem za 30 TD