Svatební cesta na Tahiti

Jak už to tak po svatbě bývá, odjeli jsme na cestu, které se říká "svatební". Dost dlouho předem jsme vybírali, kam že to vlastně pojedeme a po sáhodlouhých debatách, kdy jsem si dovolil oponovat argumentem, že je to drahý jak hovado a kde si cosi, to už Linda nemohla poslouchat a rozhodla, že omrkneme oblast Francouzské Polynésie.

Celkem a bez obtíží jsme se shodli na tom, že se podíváme na dva atoly. Rangirou jsem vybral já z důvodu ryze potápěčského a atol Bora-Bora, snad nejznámější v Pacifiku, jsme si tak trošku nechali vnutit v cestovce, neb je to údajně perla Pacifiku.

Samotná cesta trvala nějakých 23 hodin, kdy hodinu jsme čekali v Los Angeles na doplnění paliva a dalších 6 hodin na Tahiti na místní spoj. Nakonec jsme ani nepotřebovali víza do států, neboť nás nahnali do přestupní haly a hooodně pečlivě nás střežili, ale jistota je jistota…

Když se otevřela "vrata" jumba a my se poprvé nadechli tahitskýho vzduchu, srdce nám zaplesala, protože bylo macatý počásko a vlhkost děsně malinkatá, což jsme nečekali. Když jsme vylezli a trošku se vzpamatovali, narvali nám na krk květinové věnce a z příletové haličky se ozývaly první tahitské rytmy nějaké místní skupinky lidových umělců.

Čapli jsme taxíka a odfrčeli přímo do hlavního městečka celé oblasti, Papeete. Šli jsme se mrknout na městské tržiště. I na stánku nuznějším než ve vietnamské tržnici berou platební karty všech možných druhů, značek a velikostí. Na tržišti se dá sehnat snad úplně všechno, od extraktu z cukrové třtiny přes černé perly až po zajímavé tetování. V nabízeném sortimentu vedly prim ryby a dávaly tušit, co všechno nás v následujících dnech čeká.

Tahiti jako hlavní ostrov souostroví je nejprůmyslovější a nejlidnatější. Místní obyvatelé jsou neuvěřitelně milí a přívětiví. Žijí v tak naprosté pohodě, že se to někdy zdá neuvěřitelný.

Šest hodin čekání na další spoj uteklo celkem rychle a my se vrátili na letiště. Musím se zmínit o akvárku, které tam mají. Jsou v něm murény a jiní pro místňáky normální živočichové. Přišel čas odfrčet na jeden z Tuamotu islands - Rangiroa.

Na atol jsme z Tahiti letěli místním spojem asi 1,5 hod a docela hotoví jsme se ubytovali v hotelu zvaném Kia Ora Village. Ihned jsem se jal, za Lindiného významného poklepávání si na čelo, hledat potápěčskou bázi, kterou jsem si vyhlídl na internetu. Po chvilkovém bloumaní a okukování pobřeží, kdy jsem si tipoval, kde že ta báze může bejt, jsme vyrazili po pláži na jednu náhodně vylosovanou stranu atolu. Cestou jsme minuli jednu celkem dobrou základnu, ale ne tu, kterou sem si zamiloval na netu. Po čtvrthodinové pochodu jsme opravdu narazili na tu "naší" - Paradive - a měli jsme štěstí, protože právě přistával s gumákem nějakej člobrda evropského vzhledu. Směle jsem ho oslovil. Frank je frantík, jenž tady pracuje. Proběhla krátká domluva a následující den jsme se měli začít potápět.

Ten, kdo očekává od atolů a ostrůvků v Polynésii bohatej noční život, bude asi zklamán. Konkrétně na Rangiroře nebylo vůbec nic, co by splňovalo taková očekávání. S domorodci se domluvíte Francouzky, občas Anglicky - to většinou v hotelech. Složení turistů je asi následující: 50 % Američani a Australani, 45 % Japonci a 5 % zbytek světa (většinou Frantíci). Nás domorodci (zaměstnanci hotelu) většinou hádali na Rusáky, nebo někam do Albánie - o naší mega zemičce nemaj ani šajna, teda kromě zdomorodnělejch Francouzů, kteří vědí. Platidlem je pacifickej frank. Barevné provedení, vlastně vůbec provedení jejich peněz je docela prča.

Potápění probíhalo na straně otevřeného oceánu, uvnitř laguny jsme se nepotápěli vůbec. Ráno nás vyzvedli člunem u hotelového mola (což hotelová báze nemohla vydejchat), odvezli nás na základnu, kde jsme zkompletovali naší dovezenou výstroj, odnesli ji na člun a ve čtveřici vyrazili vstříc dvoumetrovejm táhlejm vlnám cestou na místo určení. Terén se po zanoření od břehu postupně svažoval od tří do 20 až 30 m, kde byla hrana a začínala stěna, která končila v nedozírné hloubce. Z hlubin pak nečekaně vystupovali bájní a úžasní tvorové…

16. 10. Rangiroa - Avatoru pass

První ponor ve trojici: Linda, já a průvodce - sympatickej Francouz tak kolem třicítky - (i Lindě se tahle báze začala zamlouvat). Viděn první žralok - majestátně vyplouvající z tmavě modrých hlubin oceánu a ve vzdálenosti okolo 20 m, přesně na hranici viditelnosti. Fantastickej zážitek pro někoho, kdo zná jenom chorvatskou a českou havět.

16. 10. Rangiroa

Druhý ponor dne se uskutečnil v průlivu do laguny v tak silném proudu, že když se člověk chtěl na něco podívat, musel se pevně něčeho drapnout. Leckdy byl nadlidský výkon najít nějaký mrtvý korál, nebo jenom obyčejný kus skály. Těsně nad korálovým dnem, v nějakých 20 m, jsme strávili asi pět minut pozorováním žraloků v délce od jednoho do dvou metrů. Jednalo se převážně o žraloky šedé a útesové, kteří jsou pro podvodníka neškodní. I když člověk nikdy neví, jak se ty potvory zachovaj.

Poté následoval pomalejší sestup do 30 metrů, kde nás postupně začal uchvacovat proud, který po nějaké době zesílil - pocit jak když jedete ve vlaku. U jeskyňky si v klidu lebedili perutýni a jiná převážně noční havěť. Linda viděla kladivouna.

17. 10. Rangiroa - Tiputa pass

Ponor v druhém průlivu, hodně podobný ponoru předchozímu. Viděli jsme několik útesovejch žraloků a jednoho žraloka bělocípého. Spousty velkejch murén a několik velkých hejn barracud. Ke konci ponoru jsme spatřili "eagle fish" a obrovitánského (cca. 1,5 m) velkého napoleona. Fantastická ryba - takovej obrovskej kapr. Všemožné druhy trigger fish, pyskounů, čtverzubců, kaniců a vůbec všeho možnýho jsou naprostou samozřejmostí, o spoustě korálovejch rybek všech barev a druhů ani nemluvě.

17. 10. Rangiroa - Tiputa pass

Týpci z dive centra (tentokrát hotelovýho - slíbili nám totiž, že nám udělaj pár fotek - samozřejmě že na konec neměli foťák) si s sebou brali lyžařskou hůlku, což mě neznalého věci docela pobavilo. Teprve na člunu jsme se dověděli, že budeme svědky krmení žraloků. Veselou náladu nahradil pocit nejistoty a pochopení k čemu že ta hůlka asi bude sloužit. No nicméně po zanoření do asi 20 m nás průvodci přinutili připlácnout se na postupně svažující se korálové dno. Všichni poslechli, až na mě a Lindu. Při vědomí si křehkosti těchto tvorečků jsme se pracně vyvážili cca 10 cm nad dnem a pouze se prstem lehce přidržovali., přičemž jsem si brblal do automatiky něco o idiotech co si ničeho nevážej, což se ovšem průvodcům moc nelíbilo a málem jsme tou hůhkou dostali taky...

Když jsme byli dostatečně připlácnutí a dokonale rozrejvali korálové dno, jeden z průvodců si před nás "stoupnul" na vzdálenost zhruba pěti metrů a odklopil kus korálu, kde měl lišácky ukrytej velkej kus ryby. Začal maso rozřezávat a "házet" žralokům - opět koráloví, černocípáci, šedí a dokonce jeden bělocípák. K této hostině se přidali i ostatní obyvatelé, jedním z nich byl obrovskej napoleon, kterej měl respekt i u žraloků. Druhej průvodce nás bedlivě střežil s hůlkou připravenou k okamžitému zásahu. Asi sem divnej, ale každopádně ve mně tohle divadlo vzbudilo dost velkou míru nechuti a nelibosti vůči týhle komerční záležitosti. Osobně dávám přednost přirozenějšímu setkání a potápění typu - děj se, co se má dít. Byl to poslední ponor s touhle bází, opět jsme se vrátili k osvědčené Paradive bázi, se kterou jsme se pak potápěli až do konce našeho pobytu na Rangiroře.

18. 10. Rangiroa - Avatoru pass

Ponor ve čtveřici včetně průvodce. Linda, já a jeden pohodovej Frantík, kterej přijel za rodičema, kteří v Polynésii tráví důchod (taky tam budu trávit důchod). Pobyt si zpříjemňoval cestováním po atolech a potápěním - ufff, jak já mu záviděl. Šinem si to podél hrany stěny, která začínala zhruba v 15 m a padala údajně do hloubky 300 m. Vočumujem rybky, nakukujem do děr a vůbec si vychutnáváme pohodovej ponor, kdy přítomnost žraloků už skoro nevnímáme. Linda se mnou zacloumá právě v momentě, abych uviděl majestátně, z temně modré hlubiny Pacifiku se vynořující velkou mantu (asi pět metrů rozpětí). Ihned jsme s sebou plácli ke dnu a skoro ani nedejchali. Minula nás v vzdálenosti snad 50 cm. Kdybych natáh ruku, bejval bych jí podrbal na panděru. To je přesně to, o čem sem psal, mam rád "nečekaná" setkání (teda né s velkým bílým), uměle vyvolané zážitky prostě nejsou ty pravý. Když si nás dostatečně prohlídla, zase pěkně zajela do hloubky. První setkání jsou prostě fantastický a nepopsatelný. Po ponoru jsme si dali čerstvou kokosovou dužinu (výtečná záležitost) a na bázi při šálku zeleného čaje jsme do nekonečna tohle setkání rozebírali.

18. 10. Rangiroa - Avatoru pass

Zdálo by se, že jsme se furt nořili na jednom místě, ale není to pravda, ono se to na jeden ponor prostě nedá. Tenhle ponor byl pohodovej, do max. hloubky 23 m. Žádné fantastické setkání, když nebudu mluvit o barracudách, perutýnech a kanicích...

19. 10. Rangiroa

"Standardní" ponor do max. 22m na 55 minut.

19. 10. Rangiroa

Na konci ponoru spatřena delfíní rodinka: mamka, taťka a delfíní fakan. Vůbec neměli náladu, a tak si to kolem nás prosmažili ve vzdálenosti asi pět metrů a ani si nás nevšimli. Při návratu, kdy jsme vesele posunkama konverzovali s místním řidičem člunu, nám najednou začal ukazovat do laguny, kde byl koupán kůň s nějakou roštěnkou na hřbetě (bez sedla). No to byl tak strašnej kýč, že sem málem spadnul do vody. To se prostě nedá popsat, západ slunce, křišťálově čistá voda, hnědej kůň (jedinej na Rangiroře) po prsa (koně) ve vodě a na něm fakt dobrá baba - Návrat do modrý laguny hadr...

20. 10. Rangiroa

Tenhle den byl ve znamení loučení s Rangiroou. Protože jsme se před přeletem museli vysytit, tak jsme se logicky nepotápěli a jenom smutně koukali (teda já sem smutně koukal) na ostatní, jak se jdou rochnit, a my se válíme na pláži. Taky to ale stálo za to. Šnorchlování v laguně nebylo k zahození. Na pouhej nádech bylo možný pozorovat papouščí rybky krmící se na dně laguny. Oňufávaly kameny, které byly halabala rozmístěný na jinak písečném dně.

Po vysycení hurá na Bora Bora. Busíkem nás odvezli na letiště, jo dokonce se nám přišel omluvit říďa hotelu (Japonec), protože sprdnul "naši" bázi, že krade zákazníky hotelový bázi, nicméně jsme mu vysvětlili, proč sme se potápěli s konkurencí což, doufám, pochopil a on nám na oplátku vysvětlil, proč byl zlej na "naši bázi. No prostě jenom prudil, ale je to pochopitelný.

Letiště na Rangiroře je malinkatý letišťátko s jednou krátkou přistávací dráhou a jednou chýší sloužící jako odletová hala. Po všech formalitách jsme nasedli do "prcka" a šťastně přistáli na druhém atolu naší cesty.

Na první pohled se jedná o turistickou základnu se vším všudy. I přes snahu zachovat místní ráz je cejtit komerčárna, ale i tak je to taky malinkatý a roztomilý letišťátko. Jakmile člobrda vyleze ven, ocitne se na přistávacim molu, kde kotvěj transportní lodě od jednotlivejch hotelů a jejich zaměstnanci s cedulema vás naženou na příslušnou palubu. To se stalo i nám. Po absolvování krátké cesty jsme zakotvili v resortu zvaném Pearl Beach.

Jak nás Rangiroa překvapila, tak nás Bora Bora zklamala. Je mnohem víc turističtější a hektičtější.

Vrhl jsem se k telefonu a jal se kontaktovat potápěčskou bázi, kde avizovali, že maj UW foťák. Foťák neměli. Další dny jsme se potápěli už jenom s hotelovou bází, ostatní byly dost z ruky. O pobytu tady se nemá cenu rozepisovat, neb se nic zváštního nestalo. Možná by stálo za zmínku všude přítomné varování před padajícími kokosy a sem tam na palmě namalovaný černý kříž...

21. 10. Bora Bora

První ponor se uskutečnil uvnitř laguny, a po zanoření, jako by nás praštil palicí. Z 30 m viditelnosti na Rangiroře jsme před sebe viděli asi 8 m. Plankton. Slibovalo to jen to jedno jediné: manty. Nemýlil jsem se. Během 50 minut, co jsme strávili pod vodou, jsme napočítali něco okolo 10 mant. Byly všude - malé, velké, dokonce jedna mamča s mimčem přilepenym na břiše. Většina z nich byla tak blízko, že se člověk mohl bez obtíží dotknout. Každopádně jsem měl strach, člověk vlastně nikdy neví, že jo. Naprostá bomba, a ten, kdo chce vidět manty, tak tady je to 100%.

22. 10. Bora Bora

To samé místo 45 minut do max 22 m. Spatřena jedna poameričtěná Japonka, která se snad potápěla poprvé v životě. Co pod vodou vyváděla neznalo mezí. Od nekontrolovanejch výstupů po ztráty ploutví masek atd. No já se celkem bavil, nemusel jsem se o ni starat, tak mi to bylo putna - i když čas od času jsem na ni mrknul, ale radši jsem se od ní držel dál. Viděny čtyři průměrně velké manty (rozpětí 2-3 m) pohromadě. Viditelnost stejná.

22. 10. Bora Bora

Odmítli jsme s Lindou jet na manty, čímž sme dost naštvali divemastra, kterej nás spolu s ostatníma musel odvést na otevřenej oceán (nutno uznat, že respektoval přání pravidelného zákazníka), což bylo asi dvakrát dál než manty. Ale kdo se má na ně furt koukat, že jo? Fantastická viditelnost, snad 40 m, maximální hloubka 36 m. Po 37 minutách nás vyhnali z vody, protože jednomu americkýmu Edovi došel vzduch. Když jsem ukazoval, že máme dost vzduchu, že ještě zůstanem, byli jsme odmítnuti a museli na hladinu. Vraceli jsme se otevřeným mořem, kde dno bylo zhruba v 50 m a na něm se povalovaly tři mořské želvy. Jedna si nás jela prohlídnout, ale když uviděla, jak slintáme po setkání s ní, tak se zase rychle vrátila. Ani naše na oko hraná ignorace je nevzrušila. Zastávku jsme si odviseli na dekobójce a jako poslední se vydrápali na loď, kde na nás všichni blbě koukali, že zdržujem. No a co. BTW: Ta kokosová dřeň je po ponoru fakt božská - není to pivo, ale je fakt dobrá.

22. 10. Bora Bora - konečně noční ponor

Naprostá bomba, teda, kdyby mi na konci ponoru nepřestala šajnit baterka, a to sem se holedbal, že mám vlastní, že pučenou nechci. Nakonec jsem ponor dojížděl společně s Lindinou baterkou, upřímně řečeno jsem byl dost rád, že tam byl průvodce, protože zpátky k lodi bych se netrefil ani náhodou. Mraky nočních ryb, hlavně perutýni - to je ryba, která je snad nejelegantnější ze všech mořskejch tvorů. Byli tam suprově velcí, ale i poměrně malí. Jedna ryba vypadala dost nebezpečně, byla totiž nějak moc velká - asi půl metru - a furt se ke mně nějak lísala, což mě znervózňovalo. Teda né ta ryba, ale ty bodliny, který byly určitě smrťácky jedovatý. Ke konci ponoru jsme slyšeli velryby , který byly prej strašně blízko. To je takovej pocit, až člověku běhá mráz po zádech. I přes to, že jsme je neviděli, jsme se shodli na tom, že to bylo to nej, co jsme v Polynésii zažili. V momentě, kdy zhasnete baterku a jenom posloucháte velrybí zpěv, vám naběhne husí kůže. Člověk může začít snít a popustit uzdu své fantazii, umocněné černočernou tmou, která ho obklopuje. Slyšet tohle na živo se nedá srovnat snad s ničím, co jsem za svůj krátký život zažil.

24. 10. Bora Bora - poslední ponor před odletem

Ponor v oceánu, viděn malej žralok černocípý, napoleon, hejna barracud, hejna tuňáků, obrovská muréna a spousty dalšího. Pohodovej rozlučkovej ponor.

Po odstranění přebytečného dusíku z krve následoval odlet na Tahiti, kde jsme přespali jednu noc, potom odfrčeli do LA a odtud do Paříže, kde jsme se málem nedostali do letadla. Po 22 hodinách strávených na cestě jsme přistáli v Praze, kde, ať člověk chce nebo nechce, se musí přizpůsobit životu, takovému jaký tady panuje - bohužel, minul jsem se životem, měl sem bejt od narození Tahiťan. Teď už to vím...

Nějaký ty informace

Na většině bází se používají hliníkové lahve s INT připojením, tenký 3mm short, automatiky mě neznámých značek (asi kvalitní, ale nevypadaly na to - snad emerické) a žakety (křídlo tam měl snad jen jeden instruktor) neznámých i známých značek. Každopádně vybavení nevypadalo nikde moc zachovale. V hotelových bázích bylo o malinko lepší, ale žádná sláva. V hotelových bázích mají taky tendence vám připravovat cajky, což jsme radši po jedné zkušenosti vynechávali. Docela jsme byli vděční za vlastní vybavení, ale přesto jsem měl šanci vyzkoušet jednu z půjčovaných automatik a oproti mému Apexu TX50 se rozdíl dal skutečně poznat při prvním nádechu.

Průvodci jsou v pohodě a když si vás "otestují" a prohlídnou, tak vám věnují jen tolik pozornosti, kolik si zasloužíte. V našem případě nás nechávali na pokoji, dokud jsme si "nevyfuněli" vzduch až na rezervu. Před každým ponorem jsme obdrželi krátký výklad toho, co nás čeká, co bychom mohli vidět, když budeme mít štěstí (to je tam snad nejoblíbenější slovo). Dive masteři jsou z 98% Francouzi a pomáhají jim (nosí lahve, připravují vercajk atd.) domorodí obyvatelé, kteří se většinou nepotápějí (my jsme teda žádného neviděli). Na Bora Bora používají převážně čluny asi z lehkejch slitin a dřevěnejma lavicema - zadek mě bolí ještě dneska.

Jeden ponor vyjde v přepočtu na cca 1500,- Kč. Pokud budete mít v úmyslu brát si vlastní výstoj a máte DIN připojení, doporučuju zakoupit redukci, protože se může stát, že těsně před ponorem budete koukat jak puci na INT. Nám se to stalo, i když sme jim jasně řekli, že máme DIN. Další doporučení - nepočítejte s tím, že vám tam někdo udělá podvodní fotky či dokonce video. Foťák tam téměř nikde neměli - doporučuji vzít si vlastní.