Cesta do Těchnic

Snad každý chlap má svůj klukovský sen. Někdo o tom, jak bude jezdit ve velkém a rychlém autě, létat s letadlem nebo do vesmíru. Ale asi každého bez rozdílu pohlaví láká navštívit místa, na která se hned tak někdo nedostane nebo kde ještě nikdo nebyl. Ono se to lehce se řekne, ale kde je najít? A ještě ke všemu u nás, v zemi tak hustě obydlené? Najít se dají - pod vodou. Ale zase narazíte na problém - kolik je lokalit, na kterých se výskyt potápěčů počítá na jednotlivce za desetiletí? Ponor je vždycky hezký, máte-li se na co koukat, co pod vodou dělat a už jen pro ten pocit tam být. Ale představa potápění na místě, kde to neznáte, kde nevíte co vás čeká, to je to, co láká, co rozbuší srdce.

Těchnice - velká mapa

A najednou se to místo našlo tak nějak samo. Nejdřív ještě letos v zimě, kdy jsme se s kamarádem bavili o ponoru na Orlické přehradě, který uskutečnili ve snaze najít zatopenou vesnici. Na ponor jich tehdy šlo několik ze břehu na místě, kde si mysleli, že by vesnice mohla být. V hloubce asi 40 m našli sice na svahu zbytky sadu, ale u něj jen pozůstatky nějaké malé stavby. To ale bylo málo ve srovnání se zvěstmi o věži kostela, který prý zůstal při napouštění přehrady stát a při nízké hladině vody vyčnívá.

Vrtalo mi to v hlavě tak dlouho, až jsem si řekl, že ho zkusím najít sám. Samozřejmě, že ne hned pod vodou - nejdřív jen doma u psacího stolu a počítače. Chtěl jsem začít pořízením co největšího množství map o Orlické přehradě, abych si vůbec udělal nějaký obrázek, jak to tam vypadá dnes. Nejprve jsem se dostal k turistické mapě 1 : 50 000 Klubu českých turistů, vytvořené na základě vojenských topografických map. Na téhle mapě bylo i místo, kde podle dostupných informací měla vesnice stát - tj. prostor Orlické přehrady poblíž kempu Trhovky. K tomu jsem si ještě připravil vše, co jsem měl k dispozici z jednoho měření, které jsme právě na Trhovkách kdysi dělali.

Tím jsem dostal pevný bod a mohl jsem pokračovat dál. Pro lepší přehled jsem si také pořídil několik mapových listů Základní mapy ČR 1 : 10 000. Uvažoval jsem i o Státní mapě odvozené 1 : 5 000, ale její měřítko je už příliš velké a na jeden mapový list se toho kromě vodní plochy už moc nevejde. A tak jsem ji nepoužil.

Poslední a vlastně nejdůležitější mapou byla historická mapa pozemkového katastru. Snad mi laici prominou trochu slangu, ale dál jí budu říkat PK mapa. S jejím použitím ale bylo spojeno několik problémů najednou. První v kladu mapových listů. Naši předkové ji totiž vytvářeli v jiném souřadnicovém systému než je ten, který používáme dnes. A zároveň ji nekreslili souvisle po celém území tehdejšího státu, ale po jednotlivých katastrálních územích a tomu i přizpůsobovali jednotlivé mapové listy. Opět malá vysvětlivka pro laiky: obecně platí, že každá mapa má jiný rozměr než sousední. Za základ sice slouží pravidelné dělení tzv. fundamentálních listů, ale v rámci mapování katastrálního území upravovali předkové velikost jednotlivých listů tak, aby co nejlépe využili plochu papíru.

Těchnice - výřez mapy

Pro určení, které mapové listy pravidelného kladu budu pro další práci potřebovat a na kterých mám vesnici hledat, nakreslil jsem si v počítači v současném souřadnicovém systému rámy PK map. Kresbu jsem doplnil pravidelnou (tzv. čtvercovou) sítí křížků, vyznačujících rovnoběžky se souřadnicovými osami. Pomocí těchto křížků jsem si pak již mohl vše z počítače přikládat na mapu 1 : 10 000.

Se znalostí konkrétních listů jsem tedy pořídil kopie PK mapy a naskenoval je. Získal jsem sice digitální tvar staré mapy, ale jen jako bezrozměrný obrázek bez správné polohy. Tady ale přišel ke slovu připravený rastr mapových listů PK mapy. Z něj jsem se odrazil a dopočítal správnou polohu jednotlivých kopií mapy, které jsem měl k dispozici. Transformace rastrů do správné velikosti a polohy pak již byla legrací. A tím jsem se konečně dostal k souřadnicím kostela, byť jsem si o jejich přesnosti jako geodet mohl myslet své (předpokládal jsem, že se chyba v poloze pohybuje tak někde okolo 5 m).

Ze získaných souřadnic se sice dalo vytyčovat klasickou metodou, která je přesná, ale velice nepraktická pro opakované použití při potápění. Přepočítal jsem tedy získané souřadnice X a Y do souřadnicového systému WGS-84, používaného navigačním systémem GPS. Protože jsem si však nebyl jistý jejich přesností, a to zejména s přihlédnutím k předpokládanému použití obyčejné malé ruční aparatury, rozhodl jsem se první vytyčení provést klasicky. Uvědomte si, prosím, že podle použité turistické mapy je v místě připravovaného ponoru maximální hloubka 72 m, viditelnost na Orlíku tři týdny před dnem D byla asi 20 cm. Takže pokud by se chyby sešly a my bychom se trefili 20 nebo 30 m vedle kostela, bylo by velmi pravděpodobné, že bychom ho vůbec nenašli.

Když jsem měl vše připraveno, nadešel týden posledních příprav. V sobotu ráno jsme konečně za pošmourného počasí naložili expedičního Land Rovera, připřáhli za něj člun a vyrazili na Trhovky. Právě z Trhovek (byť je to vzdálenější břeh od zatopené vesnice) jsem chtěl vytyčovat, protože v tamním kempu byly geodetické body, ze kterých jsme mohli vyjít. Cestou se různě střídalo počasí a s obavou jsme čekali, co všechno nás asi potká. Sice foukal velmi silný vítr, ale déšť přicházel jen občas, a tak jsme mohli začít pracovat. Nejdřív jsme zkusili vytyčení přímo z připraveného bodu, ale to nešlo kvůli stromům a obytným přívěsům ve směru. Takže zpět, připravili jsme další stanovisko na místě pěkného výhledu, jenže ouha, zase překážel karavan. A tak až po třetím nasměrování dalekohledu podle souřadnic mohla vyrazit loď, kterou jsem se snažil pomocí přístroje zařadit jednou do směru a pak, když už ve směru byli, zase neodpovídala vzdálenost. Do toho všeho foukal silný vítr, který ztěžoval manévrování s lodí, chvilkami pršelo, takže i kapičky na dalekohledu a v očích komplikovaly práci. Když už jsem přestával od silného větru vidět a slzely mi oči, konečně se podařilo s lodí najíždět ve správné vzdálenosti a kolmo k větru. A v okamžiku, kdy loď byla pár metrů před správným směrem, jsem mohl začít řvát do vysílačky: "Teď, hoď to tam". A v dalekohledu jsem viděl horečný shon po shození zátěže na konci navijáku. Chvilinku poté také loď projela správným směrem. Mezitím se rychle odvíjelo lano z navijáku, aby se nakonec zastavilo poté, co ve vodě zmizela značka 60 metrů. Přivázali jsme potápěčskou nafukovací bójku a první skupina mohla do vody.

Protože nás bylo hodně, dohodli jsme se na rozdělení na dvě skupiny. V první, která byla na lodi již při vytyčování a musela tak strávit zhruba půlhodinu s plnou výstrojí na zádech, byl Ivan Kovář, Jakub Jirásek a Martin Trdla. Chvilku po přivázání bójky se začali nořit a pro nás zbylé začal čas příprav na ponor, při kterých jsme se neustále dohadovali, co tam kluci našli. Hodně jsem ocenil velikost Defendera, ve kterém se dalo docela v pohodě převléct do suchého obleku, i když venku lilo jako z konve. Převlečeni jsme jen napjatě čekali, kdy se už začnou kluci vynořovat. A pak se na obzoru objevila první dekompresní bójka a za nějaký čas potom i hlavy prvních členů skupiny. Napětí vrcholilo. Ještě k těm všem vlivům: musíte si uvědomit, že 60metrová hloubka jsou v podstatě dva 10patrové paneláky na sobě a nikdo z nás nevěděl, jestli pod vodou nejsou proudy, které mohly závaží na konci lana cestou dolů zanést pryč. A pak přistáli. Na naše nedočkavé: "Tak co, jak?", odpovídali s protaženými obličeji "Ale znáte to, kluci, bahno, tma, zima, jako na přehradě." Ale ten smutek a protažené obličeje jim vydržely jen chvilku a hned se rozzářily nadšením jako tři sluníčka: "Jo, je tam. Přímo uvnitř". A po chvíli nadšení jsme se dozvěděli, že kostel stojí a je opravdu hodně zachovalý. Viditelnost sice nestála za moc, ale i tak kluci popisovali, jak se dostali dovnitř do kostelní věže, jejíž vrchol odhadovali na hloubku zhruba 48 m. Při sestupu podél shozeného lana se dostali přímo ke štítu na stěně nejvzdálenější od věže. Chvilku povídali ještě něco o oknech a mřížích v nich, ale to už jsme nastupovali do člunu ve složení Petr Votava, Ondra Brunclík, Michal Vlasák, Honza Wagner a já. Tak jako u předchozí skupiny jsme používali různé směsi - někdo Trimix1), někdo vzduch a někdo Nitrox2), ten obvykle pro dekompresi. U bójky se jako první zanořili Petr s Ondrou, my zbylí tři jsme šli po nich. V 15 metrech zmizelo světlo a dál jsme s napětím sestupovali tmou kde jediným záchytným bodem bylo lano osvětlované svítilnou a mířící kamsi do hlubin. Po nekonečně dlouhé chvíli se v hloubce 53 m vyloupnul ze tmy štít zdi. Lano se o něj opíralo a mířilo dál kamsi dolů. Sestoupal jsem podél jeho vrchní hrany a plaval nad obvodovou zdí, která se několikrát zahnula, než jsem se dostal k věži. Viditelnost, bohužel, byla velmi špatná, zejména asi vlivem působení první skupiny. Na horní hraně zdi ležela totiž silná vrstva jemného tmavého sedimentu, který se lehko vířil. Na chvíli jsem opustil horní hranu zdi a sestoupal podél ní níže. Při tom jsem viděl dvě okna, mající v oblouku v horní části otvoru mříže. Teprve při jednom z dalších ponorů jsem zjistil, že to nejsou mříže, ale jakýsi dřevěný rošt, tvořící část okenního rámu. Na věži, ale i zdech mě hodně překvapila omítka. Ona totiž nejenže stále držela na zdi, ale ani se nedrolila a na omak působila velmi pevným dojmem. Pak jsem již musel zpět, pomalu jsem začal stoupat a věž kostela jsem opouštěl v 46 m. Byl to nevšední zážitek, vznášet se volně u věže kostela, v místě, které bývalo 17 m nad okolním terénem.

Po dojezdu na břeh jsme se shodli, že takový ponor je určitě zážitkem, na který se nezapomíná. Při debatě jsme dávali dohromady, co všechno jsme viděli a snažili jsme se všemožně zrekonstruovat místo, které pod vodou zmizelo před 40 lety a poslední známá obrazová dokumentace pochází z doby, kdy byla Orlická přehrada napouštěna.

Od nalezení jsme se ke kostelu již potápěli mnohokrát a pokaždé jsme na něm mohli objevovat něco nového. Jako například strom, stojící dodnes vedle věže kostela, který je zachycen na historickém snímku vesnice z doby, kdy ještě žila svým poklidným životem. Nebo zábradlí oddělující prostor oltáře od prostoru pro věřící, podstavec pro oltář a zachovalou klenbu nad ním.

Mně se tak naplnil jeden z klukovských snů. Když už se mi nepodaří vyrazit na cestu jako dávní cestovatelé a objevovat daleké končiny jako oni, objevil jsem něco u nás doma.

Na vlastním hledání kostela a poté i jeho zpřístupnění pro širokou potápěčskou veřejnost se významně podílel potápěčsky klub Blue Adventure, kterému bych rád poděkoval.

Poznámka redakce: Stalo se 20. 5. 2000