Zlaté lože Libušino

Pod skalou vyšehradskou v řece Vltavě, jejíž hloubku na místě tomto prý dosud nikdo nedovedl změřiti, leží ukryto zlaté lože Libušino. Mnohý krásný mladík, jehož si kněžna Libuše k lásce do lázně své na skále vyšehradské vzala, zahynul ve Vltavě, načež si kněžna do dne a do roka zase jiného vyvolila. A když Libuše zemřela, zřítilo se zlaté lože její, které bylo příčinou smrti tak mnoha mladíkův, samosebou z lázně kněžniny do Vltavy, na jejímž nedostihlém dně posud leží. Ale zahynuli na tom místě Vltavy také již mnozí odvážliví potápěči, když urážlivě o kněžně Libuši mluvili a zlaté lože její z hlubiny vyrvati chtěli...

Tolik Josef Svátek a jeho Pražské pověsti a legendy z roku 1883

Legend o hlubině pod vyšehradskou skalou a pokladech zde potopených je v české literatuře velmi mnoho, pouze pan Svátek se však zmiňuje o potápěčích. Právě proto nás tato pověst zaujala natolik, že jsme se rozhodli jednoho pošmourného podzimního dne se pod legendární skálu opět potopit. Opět proto, že již v roce 1983 se náš klub podílel na potápěčském průzkumu tohoto místa pro Muzeum hlavního města Prahy, právě sto let po vydání Svátkovy knihy. Jelikož se naši potápěči nevyjadřovali urážlivě o kněžně Libuši a nechtěli vyrvati zlaté lože její z hlubiny, celá akce proběhla hladce. Nalezené předměty byly předány nadšeným pracovníkům muzea. Jednalo se o část drátěné košile, ochranný koš kordu, renesanční sklenici a nástroje podskalských vorařů z relativně nedávné doby.

Po obhlídce terénu a domluvě s Martinem a Honzou se k vodě vydáváme 28. října 2000 dopoledne (nejde o žádné magické datum). Po vyznačení místa potápění bójkou se převlékáme na malém parkovišti pod vyšehradskou skálou. V plné výstroji přecházíme vozovku ke schodům na nábřeží a pomalu sestupujeme do vody. Zelenošedá voda je v tuto dobu na pražské poměry docela čistá, viditelnost odhadujeme na dva až tři metry. V duchu ujišťujeme kněžnu Libuši, že jsme tady pouze na návštěvě a pomalu se zanořujeme pod hladinu. Nejdříve proplaveme hustým porostem vodních rostlin a již se propadáme do bezedné hlubiny. Kromě sykotu našich automatik pojednou zaslechneme jakousi vábivou, tichou hudbu Lumírovy lyry a hle, v hlubině se mezi zbytky starých skafandrů cosi leskne. Pane Svátku, toť snad zlaté lože Libušino...! Že by hloubkové opojení? Myslíte si, že to není možné? Není, ale ta krásná představa!

Tak tedy zpátky do reality. Hloubka u paty vyšehradské skály je dva až tři metry a zvolna klesá ke středu řeky do pěti metrů. Díky lehkému proudu není dno nijak moc bahnité a při slušné viditelnosti je na co koukat. V mělčí vodě je poměrně bujná vegetace s množstvím drobných škebliček a vodních plžů. Podle spousty utržených rybářských návnad zde budou i ryby. Jinak je dno Vltavy jako všude v Praze vlastně smetištěm a pokud se něco leskne, jde většinou o rozbité láhve, odhozené poznávací značky automobilů či vraky jízdních kol. Kousek za vyšehradskou skálou směrem do Podolí narážíme i na potopenou plachetnici, která asi nestála zdejším jachtařům za vytažení. Zde se otáčíme a plaveme s proudem pomalu zpátky. Cestou nalézáme dvě kotvy. Jednu ručně kovanou, tvářící se starobyle a druhou úplně novou, skládací, která nám jistě dobře poslouží při kotvení našeho člunu někde u moře. Spokojeni vylézáme na nábřeží a obtíženi nalezenými kotvami přecházíme přes ulici na parkoviště, k údivu řidičů aut a tramvají. Určitě se na toto bájné místo ještě vrátíme, vždyť víme, že kněžna Libuše si na švarné mládence potrpěla.

Poznámka: článek vznikl před povodní roku 2002, aktuální stav viz popis lokality v databázi