Nový Zéland

Tak tohle je asi moje nejoblíbenější lokalita na Novém Zélandě, a to z mnoha důvodů:

1. trvá mi tak 35 minut, než se k ní z Dunedinu (jižní ostrov) dopravím
2. je to dohodnutá mořská rezervace, takže je tam spousta rybiček a tak různě
3. bylo to první místo, na kterém jsem se tu potápěl a první místo mého skutečného nočního ponoru
4. je tam pořád co objevovat
5. a vůbec, mám to tam rád!

Aramoana (nevím, co to znamená, spousta místních jmen jsou tak nějak maorské) jako lokalita vypadá následovně (viz. obrázek - kliknutím zvětšíte):

Je to dlouhé molo, zřejmě bývalý přístav, tak 400 m určitě. Teď to vypadá jako navršené kamení s cestou nahoře, ale jsou vidět zbytky konstrukce, která nesla dřevěnou nástavbu po straně mola. Hloubka na začátku vlastně nulová, jelikož je tam pláž, ale jinak většinou hned po stranách mola je tak kolem 6 m a pokračuje hlouběji. V dosahu mola je hloubka kolem 11 m, molo vlastně tvoří jednu dlouhou stěnu a do vody se sestupuje po straně mola, zkrátka se sleze po šutrácích dolů!

Po jedné straně, jak je patrně z mapy jsou potopené lodě - jména a data potopení jsou na mapě. Potopené byly umělé, aby chránily molo. Na konci mola je potopený "suchý dok" - velká, dříve plovoucí stavba na opravu lodi, rozměry tak 40 na 20 m a hloubka je asi 23 m při vysokém přílivu. Vraky jsou v různém stavu, většinou je lze proplout, jen dok je nestabilní a zřejmě nepřehledný, několik lidí tam už zůstalo. Příčinou poslední nehody bylo zpanikaření potápěčů po zčeření kalů uvnitř doku a strach, že se odtud nevymotají, takže pustili automatiku a utopili se.

Lokalita je to úplně super, hlavně pro trénink a kochání se místním podvodním životem. Spousta rybiček různé velikosti, tak do 60 cm. (názvy můžu zjistit, každopádně Sea Perch, Stone Fish, Pig Fish jsou někteří že zástupců). Kromě toho je tam spousta řas, což by vydalo na samostatný příběh, každou chvíli se o ně člověk zachytává a jelikož jsou až 15 m dlouhé, tak se do nich dá i pěkně zamotat. Je tam také jedna, co je považována za nebezpečnou - "undaria" a její stav je sledován. Mimoto jsou všude "Pava", takové veliké mušle, hodně typické pro Nový Zéland, dalším zástupcem živočichů jsou hvězdice, ta poslední, co jsem viděl, byla tak 60 cm velká - obr! Při posledním nočním ponoru jsme viděli i malou sépií a malou chobotničku. Ještě jsou tu k vidění různé houby a potkal jsem i "crayfish" - langustu bez klepet.

Celkové bych řekl, že je to tu docela barevné, na to, jak je teď studená voda (od 16 do 12°C zatím, zima se blíží). Jen tu nic není nějak křiklavě masivní, barvy jsou spíš tlumenější a živočichové buď dost maličtí, nebo docela extrémně velcí (teda porovnávám jen s Chorvatskem).

Na druhé straně mola jsou hlavně řasy "sea weed" a stádečka ryb. Prý tam viděli i kobercové žraloky, ale na ty jsme štěstí neměli! Jediné reálné nebezpečí, které tu prý hrozí je setkání s tuleněm. Prý jsou hodně agresivní a nemají rádi bublinky, co pod vodou děláme, no a když potápěče nápadně takový 2.5 m mazlík, tak je po srandě. Prý dost koušou a tak jediná šance, jak se ubránit je sundat flašku i s jacketem a zády k sobě odrážet útoky a honem z vody! Kolega říkal, že má doma baterku, která nese poměrně hluboké stopy tuleních zubů!

Tak co, láká vás vrakové potápění v malých hloubkách? Jestli ano, pak je ARAMOANA místo jak stvořené pro vás!

Noční ponor

Celé se to semlelo docela rychle, v 17:13 jsem se dočetl, že v 20:00 je sraz u "klubovny" a vyrazí se na noční ponor do lokality Aramoana. Znamenalo to několik telefonátů, abych si zajistil vybavení, které jsem nechal u svých buddys a taky shánění "torch" - svítilny. Tam jsem už tolik neuspěl a tak jsem si půjčil baterku od spolubydlících a důkladně ji uzamkl do igelitového pytlíku, jak je mým zvykem již od dob ponoru do vodojemu, ale toto řešení mne tentokrát nějak neuspokojilo a tak jsem vyrazil na večerní nákup do supermarketu. Když nic jiného, utopil bych alespoň vlastní baterku. Ale pozor, po chvíli pátrání jsem objevil tzv. "boating torch" lehce vodovzdornou 6V svítilnu, velkou tak 15x15x30 cm. Doma jsem pak do různých míst, jako jsou závity a těsnění přidával silikon z Agamy, který se mi po cestě na Zéland vyklopil do sáčku, takže výsledek byl snad utěsněná svítilna a silikonové kalhoty.

Nejvíce skepticky byl ke kvalitám McGywera můj pozdější buddy, s tím, že pokud se neutopí (ta baterka jako), koupi mi basu piv. Nadšeně jsem souhlasil! No a pak už jsme vyrazili.

U Aramoana nás hned po výstupu z auta srazil zpátky studený vítr, takže jsem rychle pospíchal do svého sucháče, tentokrát jsem se pod něj víc oblékl, abych se zbavil pozdějších mimozemských stigmat a nakonec to bylo i to nejteplejší řešení. Do vody jsme šli postupně po dvojicích. Když první lezla z vody, my, jako poslední, jsme nastupovali na ponor. V té hodince čekání jsme mezitím probírali místní školský systém a hlavně mojí novou svítilnu. Můj nový buddy (z GB, asi 35 let, 10 let ponoru za sebou) mne napřed poslal dolů, že ji mám zkušebně ponořit a když jsem se s vítězoslavným úsměvem vrátil, zeptal se, jestli mi nebude vadit, když to vyzkouší sám. Podezříval jsem ho, že mi ji chce schválně utopit, asi aby ušetřil za piva. Vrátil se za chvíli a pochybovačně kroutil hlavou, takže jsem později ke své výbavě připnul i pravou, potápěčskou svítilnu. To abych se pod vodou neztratil.

No a za chvíli už jsme valili dolů. Zjistil jsem, že ten chlap trpí nějakou úchylkou, zmizel v první díře, kterou uviděl. No a já jsem jej bezbranně následoval. Octli jsme se ve vraku, jehož proplutí je většinou otázkou maximálně jedné minuty, ne tak ovšem při viditelnosti 1.5 metrů a to ještě proužku světla, vydávaného mojí novou podvodní svítilnou. Začali jsme tam plavat a zkoumat každou díru, kterou můj buddy uviděl. Po chvíli, když jsem viděl, že nás pořád obklopuje železo jsem maličko znejistěl, jsem přestal kontrolovat hloubkové zatížení mě svítilny (to už jsme byli v 7 m) a mrknul jsem na hodinky. Ve vraku jsme byli už asi 12 minut a ať jsem se díval jak chtěl, díru k vyplavání jsem neviděl, navíc jsem musel dávat pozor, abych se o něco nepraštil, protože nad sebe jsem neviděl skoro nic.

Jestli jindy přemítám, jaké by to bylo, kdyby se objevil žralok, tentokrát jsem si představoval titulky v novinách: "Zkušený potápěč z Anglie s desetiletou praxi a jeho buddy z České republiky tragicky zahynuli jen dva metry pod hladinou" - to by mne fakt naštvalo!

No, po dalších 5 minutách jsme se konečně nějak vymotali, mně se značně ulevilo a pokračovali jsme v nočním bloudění. Tentokrát pořád zalézal pod skály, takže jsem z něho viděl sotva půlku. Sam jsem se věnoval sledování dna. Bylo to jako pohřebiště mušliček, musely jich tam být milióny! Vlny je pozvolna ukládaly pod skalní převisy, takže místo dna tam byly hory 1-2 cm velkých mušliček a občas nějaká rybička, vypadala jako vranka. Za chvíli se na nás připluly podívat i větší kousky a tupě hleděli do mého světelného kuželu až do okamžiku, kdy jsem byl rukou asi 5 cm od nich, pak poodplavaly.

V tento okamžik už jsem si byl jistý, že člověk opět zvítězil nad technikou a v tomto případě i nad oceánem. Dílčí, ale cenné vítězství! Svítil jsem o 106!

Asi kolem 25.minuty jsme potkali druhý pár, podvodní gestikulací obdivovali silný proud světla, který jsem kolem sebe šířil a pak jsme se vydali každý jinam. O to větší bylo mé překvapení, když jsme se za 8 minut zase potkali - asi si udělám kurz podvodní navigace a nebudu spoléhat na svého buddyho, po těch nejmíň 10ti okruzích ve vraku a kdoví kolika mimo něj.

Kontrolovali jsme si vzduch, buddy měl už červená čísla, naznačoval jsem, že teda půjdeme nahoru, i když jsem měl překvapivě ještě 110 barů. Nechápavě se na mne díval a nabral opět směr vrak. Říkal jsem si, jen prosím ne dovnitř, ale vrak byl jako magnet a buddy po chvíli zase zmizel, následován mnou, do břicha té obludy. Opět jsem byl poněkud nervózní a přemýšlel jsem, jak dlouho nám oběma vydrží mých 100 barů. Chvíli jsme se zase motali a zkoumali dno a pak jsme se protáhli úplně neuvěřitelně malou dírečkou ven a nahoru!

Ponor trval 43 minut a v lahvi mi zbylo ještě asi 90 baru z původních 210. Má spotřeba se zřejmě z hrůzy že tmy snížila - asi jsem strachem ani nedýchal. Kontroloval jsem buddyho budík a zjistil, že jeho červená čísla začínají už kolem 70, takže měl zatím vzduchu dost. Myslím, že mlel něco o tom, že měl jen 130 na začátku a že jsem "heavy breather" - no, to vím i bez něj, můj sucháček taky něco spolkne! Ještě jsme si na sebe nezvykli.

Tentokrát jsem byl úplně suchý, což jen vystupňovalo nadšení z ponoru. Byl to vlastně můj první noční ponor. Taky jsem už pochopil, jak mohli potápěči na Aramoane umřít, v uzavřeném prostoru (třeba v tom suchém doku), jestli se tam občas něco zvíří a není tam nic vidět a je to dostatečně členité, musel by mít člověk GPS, aby se vymotal. Zatím jsem pevně rozhodnuty tam moc nelézt, jen se na něj podívám zvenku, ale to až jindy, to už je jiná pohádka.

A abych nezapomněl, první, co z mého GB buddyho vylezlo, jen co jsme opustil vodu, byly omluvy směrované k mé baterce. Určitě na něj zapůsobil poměr cena / výkon, svítilna téhle velikosti stojí tak 10x víc i bez článků, takže mých 20 NZD je úplná sranda a všichni byli pevně rozhodnutí uspořádat výpravy do supermarketu na nákup sestřiček. Teď jsem jen zvědavý, jestli mi příště doveze to pivko.

P.S. Už je to skoro měsíc, a pivko mi nedovezl - lakomý Anglán.