Konkurence v pracovním potápění

"A u vás se nepotápějí Rumuni?" zeptal se mne jednou šéf významné německé potápěčské firmy Klaus Mayer.

"Jaký Rumuni!?"

Vyslechl jsem dlouhé roztrpčené vyprávění o ilegálních přistěhovalcích, kteří se za "1 jablko a 1 vejce denně" potápějí bez potřebné kvalifikace a zabezpečení, tajně, v noci, nedbající zdravotních rizik a pronásledování úřadů.

"Ne," odpověděl jsem, "u nás by Rumuni neměli šanci."

"Tak to máš dobrý," odpověděl Klaus a smutně pokýval hlavou.

Jistě si myslel jak je naše legislativa dokonalá, že znemožňuje rejdy "nekalé konkurence". A já jsem ho přitom nechal. Těžko bych mu vysvětloval, že u nás může pracovat pod vodou úplně každý a legálně.

Potápění je totiž jako volná živnost postaveno na roveň hubení hmyzu a pohřbívání uhynulých zvířat!

Když jsme před lety ve Sdružení podnikatelů, školitelů a profesních pracovníků v komerčním potápění zvažovali o nahrazeních našich "čtyřstránkových" směrnic pro pracovní potápění překladem a úpravou německé normy VBG 39, došli jsme k názoru, že bychom sami sobě škodili v konkurenčním boji s "firmami", které jakýkoliv předpis považují pouze za "orientační"!

Zbídačelí Rumuni, kteří riskují zdraví a svobodu za "1 jablko a 1 vejce denně" by neměli u nás šanci v soutěži s amatéry, kteří občas vytáhnou svou výstroj z garáže (sklepa, klubovny….) a s minimální režií, bez starostí o nákladnou kvalifikaci, nejrůznější kurzy, závodní lékařskou péči, silniční daň, sociální a zdravotní pojištění svých zaměstnanců, certifikáty kvality (ISO), očkování proti kdečemu, kontrol z IBP a dalších a dalších starostí profesionální potápěčské firmy, devastují náš trh potápěčských prací.

Získali, jak se domnívají, "značné zkušenosti" při amatérském potápění a přestože v mnoha případech selhávají a jejich laciné práce se pak oproti původnímu záměru zákazníka (objednavatele) hodně prodraží, jejich sebevědomí to nesníží.

Můžeme se my, kteří se pracovnímu potápění věnujeme celý život a není to pro nás pouze "příležitostná aktivita", my kteří chceme aby naše firmy měly evropskou úroveň a naši spolupracovníci srovnatelné pracovní podmínky jako jejich západoevropští kolegové, můžeme se těmto sebevědomým dobrodruhům vůbec vyrovnat?! Neměla by vyjít nějaká vyhláška, předpis nebo zákon který jejich nekalé rejdy překazí, tak jako je ten kupř. v Německu? Ne!

Musíme vycházet z podmínek, které na našem trhu (a nejen potápěčských prací) panují. Legislativní orgány se nebudou zabývat skupinkou cca 40 osob, které se potápěním živí, ani dalšími několika desítkami, kteří se potápěním "přiživují".

Jak se však ukazuje, není žádný důvod k panice. Musíme být prostě lepší než oni! Musíme být perfektně vybavení, vždy připravení, spolehliví a hlavně skromní a seriózní.

Zákazník musí vědět že nás najde 365 dní v roce tam, kde nás bude potřebovat. Že nebudeme na potápěčské expedici v Thajsku až bude nutné vyčistit plavební komoru, že peníze které vyděláme, použijeme na modernizaci naší výstroje a nákup a vývoj nových technologií a ne na průzkum jeskyních systémů v Mexiku, že budeme vždy vědět "jak na to". A hlavně že práci odevzdáme vždy v dohodnutém termínu za dohodnuté peníze a v prvotřídní kvalitě. Že se o to samé mohou pokusit také laciní amatéři? Mohou, ale pokud to dokáží už to nebudou amatéři a nebudou laciní. A to je dobře!