PAF 2002

24. ročník festivalu potápěčských filmů a podvodní fotografie skončil.

Postavy s kruhy pod očima nejistým krokem opouštějí v deštivém nedělním ránu hotel Park. Vytrvalci směřují ke kinu Mže na projekci nejlepších snímků tohoto ročníku, ostatní se chystají k odjezdu.

Maratón začíná ve čtvrtek autorským večerem, jehož protagonistou je Miro Korienek. Mluví se o začátcích potápění v Československu, o dobách, kdy potápěčskou techniku u nás koupit nešlo. První ploutve si Miro udělal z kusu linolea.

Miro nefotí na kinofilm. A už vůbec nefotí digitálem. Miro bere s sebou pod vodu Hasselblad, kameru na střední formát, s filmovým políčkem poctivých 6×6 cm. Miro neplýtvá materiálem. "Buď dopředu vidím, že fotka vyjde přesně tak, jak jsem si ji představoval, nebo zkrátka nefotím," vysvětluje v rozhovoru pro Pafácké aktuality.

Letos má Miro Korienek na festivalu práci v porotě.

V pátek ráno začíná soutěžní projekce videa. Diváků v sále pomalu přibývá tak, jak se jim podařilo utéct z práce a protlačit se dopravní zácpou při průjezdu Plzně. Po obědě se promítají diapozitivy a opět filmy. Kromě cen udělovaných porotou jsou udíleny i ceny diváků a tak má snad každý v ruce papíry a dělá si poznámky.

Potrava ducha není jediným důvodem, proč se do Tachova jezdí. Možná ještě důležitější jsou setkání. Setkání přátel, co se léta neviděli, setkání nových potápěčů se starými mazáky, setkání se známými osobnostmi potápěčského světa. Večery na festivalu probíhají v přátelské atmosféře. Tykání je obvyklé i mezi navzájem neznámými lidmi a krev mírně zředěná alkoholem pomáhá bořit bariéry.

Zařadit na sobotní ráno tři relativně dlouhé filmy je od pořadatelů kruté. Použitá filmová hudba uklidňuje, dramatický nebývá ani příběh, je-li vůbec nějaký. Káva u bufetu je řídký český standard, na nohy by postavila leda malé dítě.

V polední pauze se po dobrém obědě v hromadné stravovně místí školy jdu projít po městě. Pamatuji doby, kdy cedule propagující festival začínaly už za značkou oznamující začátek města. Dnes občanům nesignalizuje probíhající festival evropského významu nic ani na samotném náměstí. Tachov žije svým klidným životem. Dělám malý průzkum mezi náhodnými chodci. Čtyři o existenci festivalu nic netuší, další pán ano a dokonce chce v neděli ráno přijít na veřejnou projekci - alespoň něco.

Odpoledne začíná promítáním diapásem a spát se nechce snad nikomu. Projekce pomocí sestavy projektorů umí vykouzlit iluzi panoramatického snímku na celý formát širokoúhlého plátna, výměna snímků a dynamické efekty jsou synchronizované s muzikou. Dohadujeme se, jak je uděláno hladké spojení dvou snímků vedle sebe. "Už při fotografování uvažuji, jak snímky půjdou sestavit," vysvětluje na můj dotaz autor, Belgičan Jean de Bremaerker. "Udělám tak pět, šest snímků a potom najdu dvojici, u které bude stačit jen přesné usazení do rámečku. Na každém políčku je čtyřmilimetrový plynulý přechod, kterým se snímky překrývají. Ve výsledku se promítá jakoby z formátu 24×68, ale najednou ze dvou projektorů." Jedno z pásem hraničí s performance, část z obrazu je promítána na přehoz ženy stojící uprostřed. Škoda, že diaporamata jsou tak špatně reprodukovatelná jinde, než v sále.

Slavnostní vyhlášení vítězů uzavírá oficiální program festivalu. Výsledkovou listinu, propozice a další informace najdete na oficiálním webu festivalu.

Soutěž o Tachovskou Čochtanku zahajuje večerní zábavu. Už v minulých ročnících měli soutěžící jistotu, že kdo se probojuje do vyšších kol, nezůstane suchý a nepomačkaný. V tomto ohledu letošní ročník rozhodně nezklamal. Vylovit pingpongový míček pusou z vody není problém, pokud ovšem nenásleduje lovení dalšího míčku z hromádky mouky. A finále? Přeskákat jeviště na míči, sebrat pusou rohlík zavěšený na drátu...

Jestliže v pátek se pilo ve skupinkách a tržbu měly snad všechny hospody ve městě, tak v sobotu se pije v předsálí pěkně pohromadě. A v tanečním sále hned vedle byly stánky prodejců techniky vystřídány regulérní diskotékou.

Nedělní program rekapituluje nejlepší práce pro širokou veřejnost a pro ty z nás, kteří nemohou přenést přes srdce, že něco podstatného vynechali. Moc volných míst v sále nezůstává.

František Soukup

Zakladatel a první prezident festivalu

Jaký na tebe dělá letošní ročník celkový dojem?

Je to pořád síla. Já po revoluci myslel, že PAF dávno zanikne. U nás pořád potápěči jezdí.

Dřív jsi točil filmy. Potápíš se ještě?

Už se potápím jen málo, měl jsem potíže se srdcem. Moje vášeň je teď hledání pokladů. Ale loni jsem si koupil nový potápěčský oblek a mám vodotěsnou minohledačku. Když se vypustí rybník, tak v bahně nejde chodit. Ale potápěč se nad bahnem vznáší.

Jaké poklady doufáš, že najdeš?

Především věci z války. A ty by zrovna pod vodou mohly být.

Na festivalu jsi jako divák, nebo pro PAF pořád pracuješ?

Lehce pomáhám s organizací, mám na starosti video. Někdy mám problém nějaký film vyřadit. Když se ale autor podívá, jaké hrůznosti natočil a pak to porovná s ostatními, snad mne pochopí. Každý nějak začínal.

Milada Kačírková

Prezidentka festivalu

Přes vysokou úroveň se mi zdá, že sál letos není úplně obsazen. Co pro to hodláte udělat příště?

Co blázníte, máme vyprodáno. Přidávali jsme spousty židlí. Volná místa v sále zůstávají, protože... znáte potápěče. V předsálí je obrazovka a oni tam sedí, kecají a u toho sledují filmy, co běží na plátně v sále. A taky se pořád rozšiřuje promítací technologie, která zabírá místo.

Mám obavu, že PAF časem skončí ne pro nízkou návštěvnost potápěčů, ale autorů. Živí autoři moc nejezdí. Pošlou práce na deset festivalů ve světě, sedí doma na židli a osobně nejedou nikam. Dělají to hlavně fotografové.

Letos jsem nezaregistroval skoro žádnou propagaci festivalu. Proč?

Občas se objevíme v regionálních médiích. Mrzí mne, že velká celostátní média nemají zájem.

Připravili jste nějakou tiskovou zprávu, abyste nalákali novináře?

Posílali jsme takový dopis, který napsala Marie Mirtlová. Je to pěkně napsané a docela vtipné. Posílali jsme to i na ČTK, ale nikdo nic nezveřejnil.

Pro novináře by spíš byla potřeba formální tisková zpráva napsaná standardním způsobem, vtipné články se snažíme psát sami. To je takový problém?

To bychom potřebovali tiskového mluvčího, a to tu nemáme. Neděláme jen tenhle festival, každé dva měsíce máme velkou akci. Třeba Tachovské historické slavnosti, a potom odpovídající dvojjazyčné divadelní hry. V rámci přeshraniční spolupráce se jich zúčastní 300 dětí u nás a 300 na bavorské straně, kde se hry také uvádějí.

Být prezidentkou festivalu, je to jenom vážná práce, nebo se užije i trocha legrace?

Přes předsálí plné lidí jsem zakřičela na Bohouše Kráčmara, který organizuje promítání: "Bohouši, už viděli ty krávy?" Všichni se hned otočili, ani jsem netušila, že to bude tak slyšet. Bohouš hned vysvětloval, že se nejedná ani o porotu, ani o kolegyně, ale o film "Divoký krávy".

Mgr. Ladislav Macák

Starosta Tachova

Dříve vítaly návštěvníky festivalu cedule a směrovky. Proč zmizely?

Máme problémy s dopravní policií. Musíme dodržovat předpisy. Bohužel. Ty cedule jsou ještě někde ve skladě.

Má PAF význam pro město?

Má, určitě. Dostaneme sem spousty lidí, poznají město. Když zjistí, že okolo je hezká příroda, možná přijedou i mimo festival.

Robert Dvořák

Moderátor

Co děláte, když zrovna nemoderujete PAF?

Studuji, budu končit studium etnologie na Univerzitě Karlově v Praze.

Kolika jazyky hovoříte?

To se dá těžko říci. Pořádně tak třemi, všechno jsou to klasické evropské jazyky. Němčina, angličtina, francouzština.

Některé filmy simultánně tlumočíte. Máte texty připravené předem?

Dělám to opravdu na místě, někdy mám k dispozici shrnutí, ale často v jiném jazyce než je film. Někdy se mi podaří vidět film jednou před promítáním pro diváky. Úplné texty jsem měl k dispozici snad jen jednou, na jednom z minulých ročníků.

Při tlumočení se neslyším, zvuk mám ve sluchátkách nahlas. Mluvení už jde samo, jinak by člověk rušil sám sebe, když už hlava překládá další větu. V němčině je potřeba počkat na sloveso na konci věty. Nejhorší je přitom najít elegantní českou formulaci.