Quo vadis SČP?

Praha, 16. 11. 2002
Zemská konference Svazu českých potápěčů obnažila rozpačité směřování staronového vedení.

Zástupce asi největšího klubu v ČR se v rámci diskuse zeptal, co má říkat lidem, proč platí členské příspěvky. Taková nahrávka na smeč! Čekal jsem vystoupení, ve kterém bude stručně a jasně vysvětleno všechno, co pro potápěče Svaz dělá, udělal a dělat bude. Čekal jsem, že řečník bude argumentovat umožněním dalšího výcviku ve systému CMAS, na jehož zkvalitňování se svaz podílí. Čekal jsem, že bude argumentovat umožněním podnikání instruktorů, kteří potřebují mít zastřešení akreditací Ministerstva školství, kterou svaz má. Čekal jsem argument vlivu na státní a samosprávné orgány, u kterých svaz bojuje za přijatelná pravidla potápění. Čekal jsem třeba i argument o práci lékařské komise, která pomáhá zkvalitňování péče o potápěče, argument o podpoře kulturních akcí, kterých se potápěči účastní. Čekal jsem nástin plánů na budoucí zvyšování rozsahu i kvality služeb. Čekal jsem jednoduše proslov, po kterém bude každému jasné, že těch 150 Kč je směšných ve srovnání se službou, kterou Svaz poskytuje. Čekal jsem vystoupení, po kterém bude každý alespoň trošku hrdý na to, že je členem takového svazu.

Slovo si vzal ten nejpovolanější, dlouholetý prezident Svazu Oldřich Lukš. A argumentoval tím, že jen s penězi z dotací Svaz nevystačí. Že je třeba ještě víc dotovat práci s mládeží. Že další peníze potřebují sportovci. A ještě další peníze spolkne tisk nové knihy, aby mohla opět ležet léta ve skladech.

Seděl jsem a nevěřil svým uším. Každému podle jeho potřeb, to už jsem někde slyšel. Komunismus. KOMUNISMUS! Tak to tedy ne. Nehodlám platit příspěvky proto, aby někdo nemusel platit plné náklady sportování svého a svých dětí. Díky, nechci. Hraji rekreačně UW rugby a několik tisíc na bazény ročně zaplatím. Nechci, aby mi někdo doplácel, opravdu pro to nevidím důvod. A moje děti, jestli někdy nějaké budu mít, budu vychovávat tak, aby spotřebovávali jen tolik, co si sami mohou dovolit, co si vydělají. Jestli nebudu mít na to, abych jim zaplatil pravidelný trénink v bazénu, budou třeba chodit běhat. Sportovní potápění přece není sociální potřeba, to je nadstandard, takový malý luxus. Nejsem nelida. Občas přispěji na nějakou sbírku. Jsem přesvědčen, že stát se musí starat o ty, kteří se dostali do existenčních potíží, zejména ne vlastní vinou. Jsem pro, aby svaz podporoval potápění lidí se zdravotním handicapem (což mimochodem dělá měrou ostudně malou). Ale jsem proti tomu, aby jako důvod placení členských příspěvků bylo prezentováno hlavně přerozdělování.

Před zemskou konferencí jsem velmi zvažoval, zda opět kandidovat do některého z orgánů svazu. Šest let jsem pracoval v revizní komisi, tři roky ještě v komisi výcvikové. Když jsem vnitřně rekapituloval, co jsem prosadil z ideálů, se kterými jsem do toho šel, byla bilance tristní. Na jednu věc, kterou se mi podařilo prosadit, připadá několik, u kterých se to nepovedlo. Možná jsem měl ideálů příliš. Možná nestačilo pět dní dovolené, několik víkendů a desítky hodin po večerech strávených ročně prací pro svaz, za kterou mi odměnou bylo pouze získání několika nepřátel. Když jsem se letos rozhodl nikam nekandidovat, bylo mi vynaloženého úsilí trochu líto. Ale nemá smysl pokračovat v práci, nepřináší-li odpovídající výsledky.

Po skončení zemské konference je veškerá lítost ta tam. Jsem rád, že už nejsem spojován s organizací, která hodlá spravedlivě přerozdělovat. Spravedlivě pohledem potřeb části členů. Ne potřeb potřebných, ale potřeb nadstandardu či chcete-li luxusu.

Myslím, že Svaz potápěčů má pořád mnoho dobrých důvodů své existence. Musí sloužit potápěčům. Musí se chovat jako služebník, ne jako pán. Musí zjišťovat, co by pro své členy mohl udělat, ne trávit nekonečné dny handrkováním Čechů s Moravany, příznivců s odpůrci pořádku a jasných pravidel, sportovců s rekreačními potápěči.

Jestli se sejde skupina lidí, kteří budou mít podobnou myšlenku a chuť sloužit, rád se zase do práce Svazu aktivně zapojím.

Usnesení zemské konference a složení staronového prezídia najdete, předpokládám, na stránkách Svazu, www.svazpotapecu.cz. A jestli vám bude připadat složení nové revizní komise poněkud podivné, vězte, že nejste sami.

Závěrem bych rád pogratuloval Oldřichu Lukšovi ke znovuzvolení prezidentem Svazu a přes všechno, co bylo řečeno, mu vyjádřil úctu. Jsem přesvědčen o tom, že je dobrým potápěčem, kvalitním instruktorem a obratným sportovním diplomatem. Jsem přesvědčen o tom, že nikoho vhodnějšího pro funkci prezidenta Svaz ve svých řadách v současné době nemá.

Související dokument - zpráva revizní komise.