Expedice Zenta
účastníci se vrátili 3.5.2005
Skupina jedenácti technických potápěčů se vrátila z expedice na vrak křižníku Zenta. Podařilo se vyvrátit několik historických omylů a natočit materiál pro dokumentární film.
Křižník Zenta bojoval pod vlajkou Rakouska - Uherska. Postaven byl v Pule, spuštěn na vodu byl v roce 1897. Délka 96 m, výtlak 2350 tun. Max. rychlost 20,5 uzlů. Ve výzbroji bylo osm děl ráže 120 mm a deset děl ráže 47 mm (výroba Škoda Plzeň). Ocelové pláty pro pancíř tlustý 50 mm dodaly Vítkovické železárny. V posádce byla řada českých námořníků.
Poslední bitva křižníku Zenta
Po vypuknutí první světové války plnil křižník důležitou roli při blokádě Černé hory. V té době už nepatřil mezi moderní válečné lodi, novým typům bitevních lodí nemohl konkurovat. Spolu s torpédoborcem Ulan vyplul 16. srpna 1914 z Boky Kotorské hlídkovat k černohorským břehům. Když krátce před osmou vyvstaly v dálce před přídí Zenty sloupy dýmu bylo jasné, že flotila nepřátelských britsko-francouzských lodí se přibližuje. Ulan, který byl více vpředu, se vracel plnou rychlostí. Paul Pachner, kapitán Zenty, vyhlásil bojový poplach a velel k návratu plnou parou. Mnohem rychlejší torpédoborec Ulan měl štěstí, na poslední chvíli se mu pod krupobitím granátů podařilo uniknout.
Obklíčení se neúprosně svíralo. Kapitán Pachner se odmítl vzdát, nařídil vztyčit bojové zástavy a zahájit palbu proti silné přesile. Škodovácká děla ráže 120 mm ale nemohla soupeřit se 305 mm děly francouzských bitevních lodí. Zenta dostala dva zásahy do středu lodi. Jeden zničil kotelnu a parovod, druhý prorazil otvor na pravoboku. Stroje se zastavily, loď se začala potápět.
Kapitán vydal rozkaz k opuštění lodě. Když se domníval, že již všichni opustili loď, skočil také do vody, aby společně s ostatními plaval ke vzdálenému břehu. Na zádi však zahlédl několik členů posádky, které předtím pro hustý dým, páru a plameny neviděl. Kapitán se proto vrátil, vyšplhal na křižník a nařídil námořníkům plavat ke břehu. Sám loď opustil těsně před potopením.
Křižník zmizel pod hladinou v 9.40. Nepřítel otočil k jihu na zpáteční cestu. Neučinil nic pro záchranu poražených. Angličané sice navrhli vyslat na záchranu trosečníků torpédoborec, ale francouzský admirál Boué de Lapeyrére návrh zamítl.
Ranění měli bez záchranných člunů jen malou šanci na přežití. Z 312 členů posádky po šesti hodinách doplavalo k černohorským břehům jen 139 námořníků. Kolik ze 173 mrtvých zahynulo v boji a kolik se následně utopilo není známo.
Potápěčský průzkum
I když potápěči z české expedice nebyli první, kdo se na vraku potápěli, neměli k dispozici přesné souřadnice. Lokalizace vraku trvala celých devět hodin.
Podařilo se vyvrátit několik historických omylů. Předchozí výpravy totiž nepořizovaly podrobnou dokumentaci, nekonfrontovaly vrak s historickými záznamy. Loď byla zasažena na pravoboku, nikoli na levoboku, jak se uvádí. Byla potopena dvě míle od pobřeží, nikoli pět mil. Přední dělo, které mělo dostat plný zásah a být odhozeno, bylo na svém místě a jen částečně poškozeno.
Potápěči nalezli mnohé artefakty. Kromě zachovalých děl patří mezi nejzajímavější oba lodní kompasy.
Každý z jedenácti potápěčů udělal tři až čtyři ponory do hloubky 65 až 75 metrů. Při ponoru pracoval na dně pouze 18 až 30 minut, následovala dekomprese dlouhá až 90 minut. Pro potápění s otevřeným okruhem se používal trimix s 45 % hélia, což odpovídá ekvivalentní narkotické hloubce (END) 30 m. Pro dekompresi pak 50% nitrox a čistý kyslík. Dva potápěči používali elektronicky řízený rebreather.
Celkem bylo spotřebováno deset padesátilitrových distribučních lahví hélia a 16 lahví kyslíku.
Expedice se účastnili potápěči:
Radim Frajer
Radek Havlíček
Břetislav Homolka
Ivan Kovář
Ilja Michal
Zdeněk Partyngl
Miloš Pilař
Petr Stejskal
Karel Šlégr
Petr Vaverka
Marek Vůjtěch
Dále se expedice účastnil historik, členové odpovědní za podporu potápěčů a mající na starost mediální podporu a sponzoring. Expedici sponzorovali společnosti Messer Technogas, Škoda, Doprava a mechanizace, Laboe.
