Při delší dekompresní zastávce na volném moři, nebo při potápění v proudu je dekompresní bóje nezbytnou pomůckou. Bóje označuje polohu potápěče a usnadňuje udržení konstantní hloubky. Uvedená metodika předpokládá nejběžnější typ bóje s otevřeným spodním okrajem, plněný pomocí druhého stupně automatiky.
Vypustit z hloubky dekompresní bóji na hladinu vyžaduje trochu cviku, trénink je nezbytný. Rychlé nechtěné vytažení z hloubky ohrožuje zdraví a život potápěče. Nezbytným předpokladem je dobré vyvážení a udržení vodorovné polohy (trim).
Při vypouštění potřebuje potápěč obě ruce. Pro rekreačního potápěče, který neovládá regulaci vztlaku dechem a neudrží trim při vznášení bez pohybu, je dokonce i nácvik vypouštění bóje příliš nebezpečný. Takový potápěč by ostatně neměl na volném moři vůbec dělat ponory vyžadující dekompresní zastávky, při potápění u břehu bóji potřebuje až pro signalizaci na hladině.
Změna hloubky. Partner musí důsledně sledovat hloubkoměr a neměnit hloubku, nesmí kopírovat nechtěné vertikální pohyby potápěče vypouštějícího bóji. Ten musí být schopen podle partnera hloubku udržet, což je jednodušší ve větší hloubce, zvláště ve vlnách.
Zamotání či zachycení. Při použití cívky žádná volná šňůra okolo potápěče není a proto se do ní nemůže zamotat. Volná plovoucí šňůra prodávaná běžně s levnějšími typy bójí je naprosto nevhodná a bezpečným způsobem nepoužitelná. Oko popruhu bóje nesmí při vypouštění procházet pod automatikou, ale směřovat do strany.
Ztráta cívky. Když se roztočená cívka vytrhne z ruky při vypouštění, tak stačí počkat pár sekund a znovu se objeví. Když vypadne z ruky při přípravě, nezbývá, než cívku vytáhnout za šňůru a znovu navinout. Šňůra má být jen o málo delší, než z jaké hloubky bude bójka vypouštěna, zpravidla 25 až 30 m.
Ztráta bójky. Bóje musí být napřed připevněna k cívce a teprve pak ji lze pomocí několika bublin postavit. Při obráceném postupu hrozí, že bóje vypadne z ruky a vypluje na hladinu nepřipevněná.
Ztráta dvojité karabiny. Po připnutí na zápěstí či D-kroužek je třeba se přesvědčit, zda karabinka opravdu drží. Umístění na zápěstí má výhodu v možnosti kontroly zrakem.
Málo vzduchu v bóji na hladině. Napouštění musí být důrazné, maximálním průtokem až do chvíle, kdy bóji nelze lehce udržet. Při vypouštění z větší hloubky stačí mnohem méně vzduchu, který při výstupu expanduje. Na hladině udrží vzduch v bóji buď její neustálé zatížení, nebo zpětný ventil typu "kachní zobák", což je mnohem lepší. Když lze bóji stáhnout dolů, není problém ji doplnit a znovu vypustit.
Šňůra dělá smyčky a cuchá se. Cívka se nikdy nesmí motat ze strany, ale otáčením. Při balení pod vodou je navíjení ze strany pohodlnější, před dalším ponorem je pak nutno šňůru převinout (doma pomůže elektrický šroubovák). Šňůra musí být hladká, bez uzlíků - případné značky třeba pro měření viditelnosti se dají udělat i fixem.
Vytažení za bóji. Jeden z důvodů, proč nepřipevňovat cívku vypuštěné bóje k potápěči, je možnost zachycení bóje člunem na hladině či její úmyslné vytažení náhodným zvědavcem.
Označení polohy potápěče, usnadnění udržení hloubky a signalizace na hladině jsou hlavní funkce bóje. V nouzi nejvyšší lze bóji použít i jako zdvihací vak při ztrátě vztlaku. Žlutou bójí lze signalizovat žádost o pomoc (nedostatek plynu na dekompresi). Bóje se zpětným ventilem a bóje uzavřené, plněné středotlakem pomocí hadice suchého obleku s rychlospojkou, lze použít pro pohodlnější vznášení na hladině.
V rekreačním potápění se používá také bóje s pevně navázanou šňůrou (dlouhou obvykle 6 nebo 9 m), opatřenou na konci závažíčkem. Potápěč rozvine šňůru, která vede svisle před ním. Při vypouštění šňůra prokluzuje mezi prsty. Hlavní nevýhodou tohoto způsobu je nemožnost vypouštění bóje z větších hloubek, při technickém potápění se bóje s cívkou typicky vypouští z 21 m při střídání směsí (přechod na EAN 50). Také hrozí daleko větší riziko zamotání a nechtěného vytažení potápěče na hladinu. Proto se tento způsob postupně opouští a je výhodnější se učit rovnou postup se šňůrou na cívce.
Alternativou k napouštění bóje automatikou je přelití vzduchu z kompenzátoru inflátorem. Potápěč při plnění bóje nemění vztlak, může ji pevně držet až do vypuštění. Nemusí vyjímat z úst automatiku. Tím ovšem výhody končí. Nevýhodou je potřeba určitého přetížení, jinak na konci ponoru nebude mít potápěč dostatek vzduchu v kompenzátoru. Vypouštění nemůže probíhat z trimu, ale ze svislé polohy. Usnadní se tím odpouštění vzduchu inflátorem, ale především je po vypuštění bóje nutno okamžitě kompenzovat výraznou ztrátu vztlaku několika záběry nohama, než se do inflátoru doplní dostatek vzduchu na znovuvyvážení. Při nejistotě ve vyvažování může dojít až k nechtěnému výstupu nad hloubku dekompresní zastávky, někdy až na hladinu. I když je pro začátečníky jednodušší plnění bóje, následná potřeba rychlého obnovení vztlaku komplikovaná manipulací se šňůrou bóje přináší komplikace, které tuto výhodu převáží.