Význam bezpečnostních zastávek v hloubce

Než začnu, musím nejprve něco objasnit: jsem blázen do ryb (ichtyolog). Pro účely tohoto příspěvku to znamená dvě věci. Zaprvé to znamená, že jsem strávil pod vodou hodně času. Za druhé, ačkoliv jsem biolog a rozumím dobře fyziologii zvířat, nejsem žádný odborník na dekompresní fyziologii. Takže a budete číst tento článek, mějte obě věci na paměti.

Ještě než se začalo vůbec hovořit o technickém potápění, udělal jsem více sestupů do hloubky kolem 55-60 metrů, než jsem si schopen pamatovat. Vzhledem k tomuto obrovskému počtu sestupů jsem si posléze začal všímat několika zvláštností. Dost často jsem se po těchto sestupech cítil unavený nebo mi bylo špatně. Pitom mi bylo jasné, že tyto příznaky mají daleko více něco společného s inertními plyny, než s fyzickou námahou nebo nízkými teplotami, protože byly daleko vážnější poté, co jsem ve vodě v hloubce 60 m strávil méně než hodinu, než po 4 - 6 hodinách v mnohem mělčích vodách.

Zajímavé bylo, že tyto příznaky nebyly neměnné. Někdy jsem téměř žádné nepociťoval, jindy jsem byl po sestupu tak ospalý, že byl docela problém neusnout v autě cestou domů. Snažil jsem se najít vztah mezi těmito příznaky a celou řadou faktorů, například obrovská zátěž, množství času stráveného navíc na dekompresní zastávce ve 3 m, síla proudu, čistota vody, teplota vody, jak jsem spal noc před sestupem, míra dehydratace a kdoví co ještě, ale nezdálo se, že by to záviselo na některém z těchto faktorů. Pak jsem na to konečně přišel - byly to ryby! Ano, správně... při sestupech, kdy jsem nechytil žádnou rybu, byly příznaky docela silné. Byl jsem překvapen, že to platilo téměř stoprocentně. Problém ale byl, že to nedávalo smysl. Proč by měly mít příznaky něco společného s chytáním ryb? Ve Skutečnosti bych očekával vážnější příznaky právě po sestupech s chytáním ryb, protože námaha na dně během takových sestupů byla podstatně vyšší (pronásledovat rybu není vždy jednoduché). Byl tady ale jeden rozdíl. Jak určitě víte, většina ryb má jeden vnitřní orgán, který je naplněn plynem. Říká se mu plovací měchýř a ve své podstatě funguje jako kompenzátor vztlaku. Kdyby jste vytáhli rybu z hloubky 60 metrů přímo na hladinu, její měchýř by zvětšil svůj původní objem asi sedmkrát a poškodil by ostatní vnitřní orgány. Protože jsem zpravidla chtěl, aby ulovené ryby zůstaly živé, musel jsem během výstupu zastavit a do měchýře chycených ryb zapíchnout injekční jehlu, aby z něho unikl nadbytečný plyn. Hloubka, ve které jsem o musel udělat, byla zpravidla mnohem větší než moje první dekompresní zastávka. Například při průměrném sestupu do hloubky 60 m jsem první dekompresní zastávku musel dělat někde kolem 15 m, ale hloubka, ve které jsem musel zastavit kvůli rybám, byla kolem 38 m. Takže kdykoliv jsem lovil ryby, dělal jsem při výstupu 2 - 3 minutovou zastávku v mnohem větší hloubce, než byla moje první nezbytná dekompresní zastávka. Bohužel ale ani tohle nedávalo mysl. Když bychom vzali v úvahu pouze rozpínání plynů rozpuštěných v krvi a tkáních (tak, jak to dělají v podstatě všechny dnešní postupy pro výpočet dekomprese), očekávali bychom daleko větší problémy s dekompresí se zastávkou ve větší hloubce díky delší době strávené ve větší hloubce.

Protože patřím k těm, kteří věří spíše tomu, co se děje v reálném světě, než tomu, co by se mělo dít podle teorie, rozhodl jsem se během všech svých dekompresních ponorů dělat zastávky v hloubce, ať už jem ryby lovil nebo ne. Co si myslíte, že se stalo? Moje příznaky únavy naprosto zmizely! Bylo to fantastické! Dokonce jsem mohl i něco dělat odpoledne nebo večer poté, co jsem absolvoval ranní ponor do velké hloubky. Začal jsem známým a přátelům vyprávět o svém skvělém objevy, ale vždy jsem se setkal se skepsí nebo se mi dostalo strohé přednášky od "odborníků", že to dělám vážně špatně. Říkali mi: "Měl by ses dostat z té hloubky co možná nejrychleji, abys minimalizoval další hromadění plynu." Protože nejsem z těch, kteří mají rádi konfrontaci názorů, rozhodl jsem se o svých dekompresních zastávkách v hloubce pomlčet. Po několika letech jsem byl stále přesvědčenější, že právě tyhle zastávky omezují pravděpodobnost vzniku dekompresní nemoci. Ve všech případech, kdy jsem cítil nějaké příznaky po sestupu, ať už to byla únava nebo bolest v ramenou, nebo dokonce ochrnutí v jednom případě, jsem vypustil dekompresní zastávku v hloubce.

Vzhledem k tomu, že jsem povoláním přírodovědec, cítím potřebu pochopit mechanismy, které se skrývají za tímto pozorovaným jevem. Proto mě tento zdánlivý paradox při mých hloubkových ponorech neustále trápil. Pak jsem viděl přednášku Dr. Davida Younta na setkání Americké akademie podvodních věd (AAUS) v roce 1989. Pro ty z vás, kteří nevíte, kdo to je, tak Dr. Yount je profesor fyziky na Univerzitě na Havaji a zároveň jedním z autorů modelu variabilní propustnosti výpočtu dekomprese (VPM). Tento model vychází z přítomnosti mikrojader (plynových bublinek v krvi a tkáních) a faktorů, díky kterým se tyto bublinky během dekomprese smršťují nebo roztahují. Výsledkem je, že podle tohoto modelu jsou nutné první dekompresní zastávky v mnohem větší hloubce, než vyžadují novohaldaniovské dekompresní modely. (Abyste se o tomto modelu dověděli více, přečtěte si kapitolu 6 knihy Hyperbarická medicína a fyziologie od Younta, nakladatelství Best Publishing, rok vydání 1988).

Jelikož už víte, že nejsem žádný expert na fyziologii potápění, dovolte mi, abych vám vysvětlil, o co vlastně jde. Vyjdu přitom z věcí, které by měl zkušená potápěč pochopit. Zaprvé většina potápěčů ví, že po většině sestupů - i těch bezdekompresních - se v krvi a tkáních objeví bublinky plynu. Bublinky se tedy objeví, ačkoli ne vždy vedou k příznakům dekompresní nemoci. A teď většina dekompresních ponorů vedených technickými potápěči (na rozdíl od komerčních nebo vojenských) je značně pod limitem nasycení. Jinými slovy stráví relativně krátký čas na dně (v této souvislosti bych 2 hodiny strávené na dně v hloubce 90 metrů považoval za krátké). V závislosti na hloubce a délce trvání sestupu, jakož i na použité dýchací směsi, následuje mezi dnem a první dekompresní zastávkou vypočítanou podle klasického teoretického modelu relativně dlouhý výstup. Čím kratší je čas na dně, tím delší je tento výstup. Všeobecně rozšířený názor tvrdí, že se musíte dostat co nejrychleji z té hloubky, abyste omezili výskyt dalších bublinek plynu ve vašem těle. Hodně lidí si dokonce myslí, že by mezi jednotlivými úseky výstupu měli vystupovat co nejrychleji. Takže potápěči vlastně běžně dělají výstupy s relativně obrovským poklesem okolního tlaku za relativně krátkou dobu - jen aby se dostali z té hloubky.

A v tom spočívá podle mě ten problém. Možná to má něco společného s dobou, kterou krev potřebuje, než projde celým oběhovým systémem typického potápěče. Možná to má něco společného s malinkými bublinkami, které se vytváří, když krev prochází srdečními chlopněmi, a které se zvětšují díky rozptylu plynu z okolní krve. Bez ohledu na příčinu z hlediska fyziologického, jsem přesvědčen, že k tvorbě těchto bublin a jejich zvětšování dochází právě během počátečního bezdekompresního výstupu z hloubky. Během loňského roku jsem se toho o bublinkách hodně dozvěděl - víc, než bych zde chtěl uvádět (to si nechám spíš pro někoho, kdo tomu opravdu rozumí). Prozatím bude stačit, když budeme vědět, že to, zda se bublina smrští nebo roztáhne, závisí na celé řadě složitých faktorů, včetně velikosti bublinky v daném okamžiku. Menší bubliny se během dekomprese spíše smršťují, větší bubliny naopak zvětšují svůj objem a mohou vést k dekompresní nemoci. Takže abychom minimalizovali pravděpodobnost této nemoci, je důležité, aby bubliny zůstaly malé. Relativně rychlý výstup z hluboké vody k první dekompresní zastávce ale bubliny malé neudrží! Když počáteční výstup k dekompresní zastávce zpomalíme (tj. přerušíme jednou nebo dvěma dekompresními zastávkami), zůstanou bublinky pravděpodobně dostatečně malé, aby se během zbývajících dekompresních zastávek ještě více smrštily.

Pokud je na tom něco pravdy, tak si myslím, že naprosto nevyzpytatelný vznik nemoci z dekomprese má daleko více něco společného s výstupem ze dna k první dekompresní zastávce, než se zbývající částí výstupu. Dekompresní nemoc je velmi složitým jevem - složitějším, než dokážou i ti nejlepší fyziologové potápění vysvětlit. Bohužel mu nebudeme nikdy rozumět úplně, hlavně proto, že naše tělo je neuvěřitelně chaotický organizmus, a právě míra tohoto chaosu bude vždycky bránit v objevení stoprocentně spolehlivých předpovědí, jak se vyhnout riziku dekompresní nemoci. Ale přesto jsem přesvědčen, že jakožto potápěči potápějící se pod limitem saturace můžeme pravděpodobnost jejího vzniku významně snížit, když změníme způsob počátečního výstupu.

Teď se možná někteří z vás ptají: "Vždyť tvrdil, že není žádný odborník na fyziologii potápění, tak proč bychom mu měli věřit?" Pokud si to myslíte, je to dobře. Je to totiž přesně to, co chci, abyste si mysleli, protože byste mi neměli věřit. Proč tedy nevyhrabete zářijové číslo časopisu DEEP TECH (vydání č. 3) a nepřečtete si článek od Bruce Weinkeho? Vím, že je poněkud náročnější, ale měli byste si ho číst tak dlouho, až mu budete rozumět. Proč nezavoláte AquaCorps nebo proč si neobjednáte kazetu číslo 9 (Strategie pro dekompresi) z konference TEK 95 a neposlechnete si, jak Eric Maiken vysvětluje některé věci související s fyzikou plynů, které jste před tím pravděpodobně nikdy neslyšeli. A když už jste u toho, proč si neobjednáte kazetu s názvem "Jak pochopit tabulky Trimix" z konference TEK 96? Můžete si poslechnout Andreho Gelerna (patrně "otce" těchto tabulek), jak vysvětluje, že riziko výskytu dekompresní nemoci se výrazně snížilo po vložení zvláštní dekompresní zastávky kromě zastávek vyžadovaných tabulkami. Na téže kazetě uslyšíte Jean-Pierra Imberta z organizace COMEX (to je francouzská komerční potápěčská organizace, která provádí jedny z nejhlubších ponorů na světě), který hovoří o úplně novém způsobu chápání dekompresních ponorů, které obsahují dekompresní zastávky v daleko větší hloubce, než je to nutné podle většiny tabulek. Proč se nezeptáte George Irvina, co měl na mysli, když v časopise Deep Tech z ledna roku 1996 řekl, že "před první dekompresní zastávkou doporučovanou každým z (dekompresních) programů dělá ještě tři nebo čtyři zastávky vhloubce". Pokud vám ani tohle nestačí, pak si přečtěte úvodník dr. Petra Bennetta v časopise Alert Diver z ledna/února 1996. Hovoří tam v podstatě o tomtéž v souvislosti srekreačním potápěním. Chcete-li si přečíst článek, který vám "otevře oči", zkuste najít zprávu o zvycích rybářů - potápěčů v Torreské úžině od LeMessuriera a Hillse. Je tedy vidět, že nebudu jediný potápěč, který obhajuje dekompresní zastávky v hloubce.

Jste stále ještě skeptičtí? Tak se vás zeptám: Věříte, že takzvané "bezpečnostní zastávky" po takzvaných "bezdekompresních" ponorech dokáží opravdu snížit možnost výskytu dekompresní nemoci? Pokud ne, měli byste se podívat na statistické údaje shromážděné organizací Divers Alert Network. Pokud ano, pak děláte "zastávky v hloubce" i během "bezdekompresních" ponorů. A chcete-li, tak tyto zvláštní dekompresní zastávky v hloubce nazývejte klidně "bezpečností zastávky v hloubce", které děláte před tím, než vystoupíte k první "požadované" dekompresní zastávce. Řekněte si, že vaše první "požadovaná" dekompresní zastávka je v podstatě ekvivalentem hladiny při sestupu, který jste provedli až k maximální hranici "bezdekompresního" času stráveného na dně. Věřili byste, že "bezpečnostní zastávky" při "bezdekompresním" potápění jsou nejdůležitější po potopení, provedeném až k "bezdekompresní" hranici? Někteří z vás by si mohli myslet: "Už jsem dělal bezpečnostní zastávky při dekompresním potápění, vždy se zastavím o 3 nebo 9 m hlouběji, než je má první "požadovaná zastávka". Zatímco toto je krok správným směrem, není to to, o čem mluvím. "Proč ne?", ptáte se. "Při bezdekompresním potápění dělám bezpečnostní zastávky v 6 metrech. Proč bych neměl dělat bezpečnostní zastávky 6 metrů pod svou první požadovanou zastávkou?" Řeknu Vám proč - protože bezpečnostní zastávky mají co dělat se zabráněním nárůstu bublin a nárůst bublin je částečně funkcí změny tlaku prostředí, nikoliv lineární funkcí hloubky. Předpokládejme, že po potopení do 25 m uděláte bezpečnostní zastávku v 6 m. Tlak prostředí je na úrovni hladiny moře 1 bar. Tlak prostředí v 25 metrech je okolo 3,5 bar. Tlak prostředí ve vaší bezpečnostní zastávce v 6 metrech je 1,6 bar - což představuje zhruba střed rozdílu tlaků mezi 3,5 bar a 1 bar. Nyní předpokládejme, že se potápíte do hloubky 60 m (okolo 7 bar) a vaše první požadovaná dekompresní zastávka je 15 m (okolo 2,5 bar). Střed rozdílu tlaků mezi těmito dvěma hloubkami je 4,75 bar, neboli zhruba 37 m. Takto při tomto potopení byste chtěli udělat bezpečnostní zastávku na zhruba 37 m - přesně na té hloubce, kde jsem zastavil, abych zapíchl injekční jehlu do mých malých rybiček.

Ale samozřejmě fyzika a biologie jsou mnohem složitější. Může se stát, že střed rozdílu tlaku prostředí není ve skutečnosti tou ideální hloubkou pro bezpečnostní zastávky a to vám mohu říci téměř s jistotou. Z toho, co jsem pochopil o bublinkových dekompresních modelech, by měly být začáteční bezpečnostní zastávky funkcí změny absolutního tlaku prostředí a to spíše než změn poměrného tlaku prostředí, a tudíž by měly být dokonce hlouběji, než je střed rozdílu tlaků prostředí u většiny našich dekompresních sestupů. Bohužel vážně pochybuji o tom, že dekompresní počítač začne brát do úvahy algoritmus bublinkové dekomprese, přinejmenším určitě ne v jeho kompletní podobě. Do té doby my, dekompresní potápěči, potřebujeme jednoducho metodu - pravidlo následovaného palce, které nepotřebuje kapacitu elektronického počítače. Snad by ideální metodou bylo prostě zpomalit rychlost výstupu v hluboké části trasy. Bohužel, toto je dost těžké - obzvlášť ve volné vodě. Myslím, že místo toho byste měli přidat ještě jednu diskrétní, krátkou zastávku, aby se zbrzdil dlouhý výstup. Zda to je nebo není psychologicky správné - měli byste o takovýchto zastávkách přemýšlet jako o "zastávkách v depu", které umožní vašemu tělu vyrovnat se s měnícím se tlakem prostředí. Toto je moje metoda začlenění bezpečnostních zastávek ve velké hloubce:

1. Vypočítejte dekompresní profil sestupu, který chcete provést, s pomocí softwaru, který normálně používáte.
2. Změřte vzdálenost mezi cílovou částí sestupu (v okamžiku, kdy se začínáte vynořovat) a první požadovanou dekompresní zastávkou a spočítejte střed. Můžete použít střední bod tlaku prostředí, chcete-li, ale u většiny sestupů v rozsahu "technického" potápění, bude střed lineární vzdálenosti dost blízko a je snadnější jej vypočítat. Tato hloubka bude vaší první bezpečnostní zastávkou a délka zastávky by měla být okolo 2 - 3 minut.
3. Znovu vypočítejte dekompresní profil tím, že do něj zahrnete bezpečnostní zastávku ve velké hloubce (většina softwaru umožňuje víceúrovňové výpočty profilu).
4. Pokud vzdálenost mezi vaší první bezpečnostní zastávkou v hloubce a vaší první "požadovanou" zastávkou je větší než 9 m, přidejte druhou bezpečnostní zastávku v hloubce uprostřed dráhy mezi první bezpečnostní zastávkou v hloubce a první požadovanou zastávkou.
5. Opakujte podle potřeby až do okamžiku, kdy je vzdálenost mezi vaší poslední bezpečnostní zastávkou v hloubce a úrovní požadovanou bezpečnostní zastávkou menší než 9 m.

Například předpokládejme, že se chcete potopit do hloubky 90 m a váš domácí software vám říká, že vaše první požadovaná dekompresní zastávka bude na 30 m. Měli byste profil přepočítat, tak že k němu připočtete krátké (dvouminutové) zastávky na 60, 45 a 37 metrech. Samozřejmě, protože váš počítač předpokládá, že v průběhu těchto zastávek odebíráte kyslík, zbytek vypočítaného dekompresního času bude o něco delší než by byl, pokud byste nevložili další zastávky. Ale podle mé zkušenosti a evidentně podle zkušenosti mnoha dalších, snížení pravděpodobnosti vzniku dekompresní nehody dalece převáží náklady na prodloužení času v důsledku zastávek. Opravdu, byl bych ochoten se vsadit, že výhody bezpečnostních zastávek v hloubce jsou tak velké, že lze skutečně snížit celkový dekompresní čas (tím, že budete dělat kratší přestávky v malé hloubce) a ještě máte menší pravděpodobnost, že budete mít problémy - ale dokud někdo nedodá víc důkazů, které by vyřešily tenhle spor, měli byste to určitě dělat bezpečně a prodloužit dekompresní čas. A ještě poslední věc. Jak každý, kdo čte mé příspěvky do potápěčského diskusního fóra na Internetu, už ví, jsem důsledným zastáncem osobní odpovědnosti při potápění. Pokud se rozhodnete řídit se mými radami a přidat bezpečnostní zastávky při dekompresním potápění, pak je to dobře. Pokud se rozhodnete postupovat podle profilů, spočítaných vaším počítačem, je to taky dobře. Ale ať uděláte cokoliv, jste osobně odpovědni za to, co se s vámi stane pod vodou. Jste pozemský savec - a nemáte co dělat pod vodou. Pokud nejste schopni na sebe vzít odpovědnost, nelezte do vody. Pokud budete mít problémy po ponoru, při kterém jste udělali navíc bezpečnostní zastávky podle mnou navrhované metody, pak to byla vaše chyba, že jste byli tak hloupí a poslouchali rady o dekompresi od takového podvodního fanatika.