Intoxikace inertními plyny

Některé inertní plyny (dusík, helium, vodík, neon, argon, krypton a další) působí při vyšším parciálním tlaku narkoticky až toxicky. V našich podmínkách se může v praxi uplatnit jedině narkotické působení dusíku. Při hlubších ponorech, které se provádějí v zahraničí a při nichž potápěči používají k dýchání směsi obsahující významné množství helia, neonu nebo vodíku, připadá do úvahy i toxické působení těchto plynů. Přesná podstata narkotického efektu inertních plynů zůstává stále nejasná.

Při dýchání stlačeného vzduchu začíná být narkotické působení dusíku prokazatelné přibližně od tlaku, který odpovídá hloubce 20 metrů pod hladinou vody (0,3 MPa). Pacient v té době ještě nemá subjektivní obtíže, ale citlivými objektivními vyšetřeními je již možné určité změny prokázat (otupení duševní činnosti patrné při psychologických testech, změny na EEG - zpomalení aktivity, rytmus alfa). Při pobytu v tlaku odpovídajícím hloubce 30 až 40 metrů pod vodou (0,4 MPa až 0,5 MPa) si již exponovaná osoba začíná dusíkovou narkosu uvědomovat. Stav se u potápěčů běžně označuje jako hloubkové opojení subanestetických koncentrací oxidu dusného (rajského plynu). S narůstajícím tlakem se narkotické účinky dusíku prohlubují, změny na EEG se zvýrazňují (objevují se vlny delta a theta), je přítomna výrazná porucha koordinace pohybů. V tlaku, který odpovídá hloubce 100 metrů pod hladinou vody (1,1 MPa), nastává již přibližně u poloviny exponovaných bezvědomí. Individuální citlivost k narkotickému působení dusíku je ovšem velmi různá, takže u některých jedinců nenastane ztráta vědomí ani při tlaku 1,3 MPa, u jiných naopak přichází bezvědomí při tlacích menších než 1,1 MPa. Dýchací přístroje se stlačeným vzduchem proto nikdy nemají být používány pro potápění do hloubek větších než 60 metrů. Při poklesu parciálního tlaku dusíku jeho narkotické působení velmi rychle odeznívá, aniž by zanechávalo nějaké následky.

Z inertních plynů má nejmenší narkotické působení helium, poněkud větší neon a ještě větší vodík, všechny tyto plyny jsou však výrazně méně toxické než dusík. Narkotické působení argonu je přibližně stejné jako narkotické působení dusíku, poněkud toxičtější je krypton a ještě více toxický je xenon. Pro potápění do hloubek větších než 60 metrů, kde by dýchání stlačeného vzduchu způsobovalo již výraznou dusíkovou narkosu, se proto používají speciální směsi, obsahující různý podíl helia, případně i neonu nebo vodíku. Výhodou používání těchto plynů ve velkých tlacích je kromě toho i skutečnost, že proudový odpor dýchacích cest je při jejich inhalaci významně menší, než by byl při inhalaci vzduchu.

Je-li jako dýchací medium používána směs helia a kyslíku, objevují se u lidí pobývajících v tlaku vyšším než 1,6 MPa svalové záškuby až neovladatelný svalový třes, porucha rovnováhy a koordinace pohybů, pocit na zvracení i samotné zvracení. Tento příznakový soubor se označuje jako HPNS (z anglického high-pressure nervous syndrome, nervový syndrom z vysokého tlaku). Přesný mechanismus jeho vzniku je neznámý. Přidání určitého množství dusíku nebo vodíku ke zmíněné směsi zabrání, aby tento syndrom vznikal. Proto se dnes k potápění do největších hloubek používá převážně dýchací směs, která kromě helia a kyslíku obsahuje okolo 10% dusíku (tzv. trimix). Vodík se prozatím z řady důvodů přidává do dýchacích směsí jen vzácně. Také neon (ve skutečnosti tzv. surový neon, tedy směs neonu s heliem) se v potápěčské praxi téměř nepoužívá, neboť kromě poněkud nižší ceny nemá oproti heliu žádné výhody.

Nervový syndrom z vysokého tlaku se u našich pracujících exponovaných přetlaku neobjevuje, neboť nepobývají v prostředí s tak vysokým tlakem, aby mohl vznikat, ani nepoužívají k dýchání směs helia a kyslíku.