Ostnatí a jedovatí

Ropušnice a jejich příbuzní tvoří jednu z čeledí mořských ryb, která je známá nejen mezi potápěči. Pestří perutýni obvykle nechybějí v žádné kolekci snímků z indopacifických korálových útesů a jsou atraktivními chovanci mnohých mořských akvárií. Maso středomořské ropušnice obecné zase tvořilo základ receptu na tu pravou francouzskou rybí polévku "bujabézu". Tyto ryby se však dostaly do obecného povědomí z úplně jiných důvodů - podobně jako mafie nebo Al Capone si ropušnice, perutýni a odranci vysloužili svou popularitu díky nebezpečí, které mohou pro člověka představovat.

Ropušnice na své okolí necení tlamu plnou ostrých zubů, a hřbetní ploutev odrance protínající hřebeny vln nikdy nezpůsobila paniku mezi turisty na plážích. Naopak, jen málokdo si těchto ryb na první pohled vůbec všimne. Přesto však právem vzbuzují respekt. Ropušnice, perutýni, odranci a někteří jejich příbuzní mají totiž u tvrdých ploutevních paprsků jedové žlázy, jejichž toxin může člověku připravit značně nepříjemné chvíle, a v některých případech může být otrava i smrtelná.

Oči a tlama útesu

Ropušnicovité ryby se vyskytují v nejrůznějších prostředích - od středomořských pobřežních skal přes hlubiny volného oceánu až po korálové útesy. Právě okolí rudomořských korálových útesů nabízí potápěčům ideální podmínky pro seznámení se s mnoha zástupci této zajímavé skupiny.

Nejdůležitější skupinou, podle které dostala celá čeleď jméno, jsou "pravé" ropušnice. Jejich české jméno zřejmě naráží na vlastnost, kterou mají tyto ryby společnou s ropuchami - jejich povrch těla není hladký, ale zbrázděný nejrůznějšími výrůstky a prohlubněmi, které dohromady tvoří velmi dobré maskování. Našly by se ale i další společné vlastnosti: například hluboký pohled do oka ropuchy i ropušnice je nevšedním zážitkem - a pro některé zvědavce může být nevšedním zážitkem i neopatrná manipulace s těmito tvory. Kožní sekret ropuch však působí jen na citlivé jedince, zatímco pobodání jedovými ostny ropušnice si zapamatuje každý.

Kamufláž ropušnic je v mnoha případech dovedena do dokonalosti. Tyto ryby přizpůsobují své zbarvení okolnímu prostředí a výběžky na povrchu těla opticky rozbíjejí jeho obrys, takže je ryba, bez hnutí ležící na dně, v podstatě neviditelná. Dokonalá kamufláž je její hlavní loveckou strategií - když se přiblíží potenciální oběd či večeře, ropušnice provede jen krátký skok, při kterém doširoka rozevře tlamu a kořist zmizí v nenasytném chřtánu. Maskování ale zároveň ropušnici výborně chrání před jinými dravci. Proto ani v případě, když se přiblížíte do těsné blízkosti, ryba neuhýbá. Zřejmě předpokládá (ve většině případů oprávněně), že o její přítomnosti nic netušíte. Na každou ropušnici, kterou si "jdete prohlédnout", pravděpodobně připadá několik jiných, kterých jste si ani nevšimli. Proto je vhodné na korálovém útesu, ale i na jadranských skalních stěnách, dodržovat následující jednoduché pravidlo: než se chytíte jakéhokoli kamene či výčnělku na útesu, zkontrolujte, jestli nemá oči nebo tlamu.

V případě, že se skutečně pokusíte opřít o ropušnici, poznáte její hlavní obranný mechanismus, jedové ostny. Jsou to vlastně tvrdé paprsky hřbetní, řitní a obou břišních ploutví, na jejichž bázi je vyvinuta jedová žláza. Žlázou produkovaný jed je vytlačován na povrch těla a do rány se šíří žlábkem na ploutevním paprsku. Z hlediska šetření s jedem to není ideální řešení, neboť část jedu je ztracena a naředěna mořskou vodou, ale následná bolestivá otrava k odrazení útočníka bohatě postačuje.

Na rudomořských korálových útesech se lze setkat s několika zástupci ropušnic rodu Scorpaenopsis. Jen nesnadno se od sebe odlišují, ale i laik na první pohled odliší skupinu velmi pestrých druhů "vousatých", které mají mnoho výrůstků na bradě (sem patří např. Scorpaenopsis barbata nebo S. oxycephalus) a ropušnice "bezvousé". Mezi ně patří i ropušnice ďábelská (S. diabolus) se skutečně strašidelným vzhledem, který připomíná rybího umrlce s prázdnými očními důlky...

Nejjedovatější a nejneviditelnější

K dokonalosti dotáhli jak maskování, tak jedový aparát odranci z rodu Synanceia. Dříve byli řazeni mezi ropušnice (Scorpaenidae), ale v současné době si již "vysloužili" zařazení do vlastní čeledi odrancovitých (Synanceiidae). Odranci jsou považováni za nejjedovatější ryby na světě a skutečně mají na svědomí řadu lidských životů. K jejich nebezpečnosti přispívají hned tři faktory: dokonalé maskování, velmi silný toxin a efektivní vedení jedu do rány. Pozoruhodný je způsob, jakým se jed do těla oběti dostává. Zasažený si vlastně jed do těla vstříkne sám, samotný odranec "za nic nemůže". Na rozdíl od ropušnic mají totiž odranci jedové žlázy ve formě malých zduřenin přímo na jedových ostnech. Žlázy jsou napojeny na dutý kanálek uvnitř ostnu, který ústí na jeho konci. Jak se osten zarývá hlouběji do těla, jed se pasivně vytlačuje ven tím, že je jedová žláza stisknuta a deformována.

Přehlédnout odrance je skutečně snadné - ne nadarmo je anglicky nazýván stonefish - "kamenná ryba". Povrch jeho těla skutečně připomíná starý obrostlý kámen. Vše bývá ještě "pojištěno" tím, že na těle odranců často narůstají řasy nebo dokonce různí přisedlí živočichové. Proto i v sotva metr dlouhém akváriu ve frankfurtské ZOO, u kterého jsme s jistotou věděli, že ryba v něm někde musí být, bylo hledání odrance malé dobrodružství. Ke spolehlivému rozpoznání ryby podobně jako u ropušnice pomohou oči, které tajuplně, jakoby z nesmírné hloubky, odrážejí světlo. Ty přece jen na obyčejném kameni nemají co dělat.

Stejně dobře skrytý je odranec i na povrchu útesu nebo dokonce na hrubém písčitém dně v mělké vodě poblíž pláže. Mnoho potápěčů na indopacifických korálových útesech nikdy odrance nevidělo. A není to proto, že by se jednalo o rybu extrémně vzácnou... Proto jeho hlavní nebezpečí spočívá v tom, že oběť často ani neví, o co se vlastně bodla.

Do příbuzenstva odranců patří i jiná podivná a velmi dobře maskovaná ryba rudomořských útesů - inimicus vláknitý (Inimicus filamentosus). Za normálních okolností si ho zřejmě nevšimnete. Pokud ho ale náhodou vyplašíte, možná vyplaší stejně tak on vás. Bleskově rozbalí své prsní ploutve s pestrou oranžovou kresbou, která má za úkol zastrašit případného útočníka. Pokud vás pestré barvy od dalšího kontaktu s touto rybou neodradí, můžete se "těšit" na setkání s jedovými ostny...

Perutýni

Perutýni určitě patří mezi jedny z nejatraktivnějších obyvatel korálových útesů. Na rozdíl od ropušnic a odranců, kteří zvolili nenápadný a líný život na dně, kde dokonale splývají s okolím, jsou perutýni "manekýny", kteří svou krásu vystavují okázale na odiv. Přes den je většinou zpozorujete ukryté mezi trsy korálů či ve škvírách a jeskyních útesů, kde často odpočívají přitisknuti břichem ke stropu převisu.

Ožívat začínají se soumrakem. Líně se vznášejí nad útesem a působí dojmem, že nejsou schopni rychlejšího pohybu - rozhodně si je lze jen těžko představit při pronásledování kořisti. Vzhledem k mohutným prsním ploutvím a ploutvi hřbetní, jejichž tvrdé paprsky jsou prodloužené, je pro ně střemhlavý útok či únik na větší vzdálenost prakticky nemožný. Nijak je to ovšem neomezuje. Pro oba případy mají svou vlastní taktiku. Většinu případných útočníků odradí svým výstražným zbarvením, které upozorňuje, že jsou jedovatí stejně jako ropušnice. Cítí-li se perutýn skutečně ohrožen, dokáže trhavě "poskočit" s paprsky naježenými proti útočníkovi.

Pro lov kořisti, kterou jsou hlavně drobní korýši a rybky, zvolili perutýni dva typy lovecké taktiky. První způsob lovu se podobá strategii ropušnic. Perutýn ale neútočí ze zálohy, k vyhlédnuté kořisti se velmi pomalu "přiloudá". Pak následuje bleskurychlé otevření veliké tlamy, do které je oběť doslova nasáta. Někdy perutýni dokonce spolupracují a společně zaútočí na ryby v hejnu. Při jiném způsobu lovu, který je typický právě pro perutýny, přijdou vhod velké ploutve. Svou kořist zažene perutýn do štěrbiny a únikovou cestu jí zatarasí paprsky prsních ploutví, takže lapená rybka nebo garnát nemá mnoho šancí.

Nejběžnějšími perutýny, se kterými se setkáme jak v Rudém moři, tak i v korálových oblastech Indického oceánu, jsou Pterois miles (sesterský druh pacifického perutýna ohnivého P. volitans) a perutýn ostnatý Pterois radiata. Oba druhy lze poměrně snadno odlišit. Pterois miles dorůstá délky až 35 centimetrů a má hřbetní a prsní ploutve praporcovité, P. radiata je menší (do 20 centimetrů) a paprsky jeho ploutví jsou dlouhé a úzké. Podle těchto volných ostnů si vysloužil český název.

Vzácněji se v Indopacifiku setkáme s velmi pestrým rodem Dendrochirus. Paprsky prsních ploutví těchto perutýnů nejsou odděleny na bázích, je mezi nimi blána a volné jsou pouze konce paprsků. Takové ploutve už nejsou vhodné pro zahánění kořisti do štěrbin, ale dobře slouží při pohybu. Při "plachtění" nade dnem proto připomínají tito perutýni spíše štítníky. Druh Dendrochirus brachypterus (17 centimetrů) nejčastěji potkáme v písčitých lagunách na izolovaných skalkách a v porostech mořské trávy. O něco větší indopacifický Dendrochirus zebra (20 centimetrů) se vyskytuje na útesech, skalách a na útesových plošinách. Samci tohoto druhu jsou agresivní a hájí si teritorium, kam lákají samice.

Noční doprovod

Na mnoha frekventovaných potápěčských lokalitách si perutýni, ostatně jako i další ryby, na šnorchlíře i potápěče zvykli. Někde se dokonce naučili jejich přítomnosti využívat. Důkazem toho byl velký Pterois miles na jednom z mnoha pobřežních útesů u Dahabu v Egyptě, který nás během každého nočního ponoru na této lokalitě doprovázel. Dal se snadno rozpoznat podle zranění na boku i podle chování. Objevil se vždy chvíli poté, co jsme rozsvítili poměrně silné světlo. Kužel světla pro něj byl velmi atraktivní: oslňoval drobné živočichy ve volné vodě, které mohl náš "známý" snadno a bez práce nasávat do široce otevřené tlamy. Získávání večeře tímto způsobem se mu zalíbilo natolik, že jsme jej občas museli baterkou jemně odstrčit, aby si uvědomil, že "není na ponoru sám".

Co dělat při poranění?

Osten odrance

Přestože je nebezpečí bodnutí ropušnic často přeháněno, patří rozhodně mezi zážitky, které je lépe si nechat ujít. Většinou nebezpečnější než samotný jed je panika ze silné bolesti, která může potápěče pod vodou zachvátit. Pokud následuje nekontrolovaný výstup z velké hloubky, je na problém zaděláno - a zachránci poskytující první pomoc si musí poradit nejen s otravou, ale třeba i s barotraumatem plic.

Otravy jedem ropušnicovitých ryb mají obvykle za následek silnou bolest, otok postižené části těla (např. celé končetiny), a často i vícedenní nevolnost. Samotné místo bodnutí se většinou dlouho hojí. Otrava jedem odrance, který je považován za nejjedovatější rybu na světě, se ovšem skutečně může v některých případech stát poslední potápěčskou zkušeností...

Nejlepší prevencí je samozřejmě poranění se vyhnout. Proto je potřeba v první řadě kontrolovat, jestli se právě nehodláme rukou o ropušnici nebo odrance opřít. Vřele nedoporučujeme jakoukoli manipulaci s těmito rybami - například pokus o lepší naaranžování perutýna pro fotografování se nemusí vyplatit. Když ovšem ropušnice skončí v rybářské síti či na háčku, manipulaci s ní se vyhnout nelze.

Pokud k bodnutí přece jen dojde, je nejúčinnější pomocí postižené místo co nejrychleji a co nejvíce zahřát. Jde skutečně o každou minutu - jedy ropušnicovitých jsou bílkovinné povahy, proto se teplem denaturují a ztrácejí účinnost. V případě, kdy už je ale jed z místa poranění roznesen krevním oběhem dál po těle, ohřívání příliš nepomůže. Velmi horká voda (co pacient snese - přes 50° C!) pomůže, ale horký vzduch z fénu, pokud je k dispozici, je mnohem praktičtější. Je právě tak účinný, a zároveň lépe kontrolovatelný, takže se z terapie nestane vyhánění čerta ďáblem, při kterém sice zničíme jed, ale postižené místo opaříme. Praktická rada v případě, že jste na potápěčském výjezdu malým člunem: dostatečně horkou vodu snadno získáte z mnoha vodou chlazených přívěsných lodních motorů!

Existuje i protijed proti bodnutí odrancem (vyrábí se v Austrálii), ale až na výjimky nebývá na pláži nebo na lodi k dispozici. I v případě, že protijed máte, je ale třeba, aby byl podán kvalifikovaným lékařem, jinak může způsobit víc škody než užitku.