Potápěčské luhy a háje jsou plné svérázných interpretací práva. Když se naskytla příležitost, zeptala se redakce Stran potápěčských ústy (či spíš klávesnicí) Tomáše Sládka právníka na několik témat, týkajících se zejména potápěčského výcviku.
Aby určitá norma (pravidlo chování v tom nejširším slova smyslu) byla obecně závazná, tj. aby zavazovala předem neurčitý okruh osob, musí její závaznost vyplývat z právního předpisu nejvyšší právní síly. Tímto předpisem je Ústava České republiky a další ústavní předpisy. Zjednodušeně řečeno, hierarchie předpisů je v naší republice následující:
Jakékoliv jiné předpisy nemají obecnou závaznost. Mezinárodní právo neberu v potaz. Tolik na úvod státoprávní teorie.
Výcvikový systém je soukromoprávní korporace - právnická osoba, občanské sdružení nebo obdobná právní entita. Směrnice jakéhokoliv výcvikového systému není proto možné podřadit pod žádnou z kategorií obecně závazných předpisů a jejich závaznost je tedy dána toliko na soukromoprávním základě. To znamená, že jejich dodržování je vynutitelné pouze prostředky občanského práva a tomuto také odpovídají sankce (pokuta, vyloučení, odebrání vydaného povolení atd.) podle stanov nebo vnitřních předpisů daného systému.
Když to postavím do obecné roviny, tak mám za to, že potápět se může kdokoliv, aniž by měl k této činnosti certifikaci. Z toho vyplývá, že potápět mě může naučit taky kdokoliv, aniž by měl k učení certifikaci. Je to sice kacířský názor, ale je to tak. Je to stejné, jako jízda na kole nebo na lyžích. Stačí si koupit vybavení a ponořit se dolů. V tom mě nikdo nemůže zabránit, neboť zákaz potápění by musel být stanoven právním předpisem síly zákona. Tato skutečnost vyplývá z čl. 2 odst. 3) Listiny základních práv a svobod "Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." O existenci zákona, který by zakazoval potápění, mi není nic známo.
Výuka potápění instruktorem je však něco jiného. Instruktor musí mít certifikaci k výuce, tzn. ačkoliv nemusí být členem výcvikového systému, resp. klubu, musel s ním uzavřít smlouvu, dohodu, ve které se zavázal vyučovat své studenty podle daných směrnic. Příslušný výcvikový systém musí mít akreditaci od Ministerstva školství nebo jiné ústředního orgánu státní správy, aby mohl vyučovat a udílet kvalifikace. (Každý může učit malou násobilku, ale jenom učitel může učit ve škole a škola musí mít povolení, aby byla školou.) Také instruktor, aby mohl vyučovat a brát za to peníze musí mít živnostenské nebo jiné oprávnění, ve kterém musí prokázat, že má potřebnou, státem akceptovanou kvalifikaci. Jestliže však instruktor nedodržuje výcvikové směrnice daného systému a nic se nestane, tak mu za to hrozí pouze sankce daná vnitřními předpisy toho systému (viz shora).
Jestliže je student zraněn při výcviku a instruktor při výcviku nedodržel některé z ustanovení výcvikových směrnic, je celou záležitost nutné posuzovat z několika hledisek.
Odpovědnost za škodu je upravena v ust. § 420 a násl. Občanského zákoníku. Podle odst. 1) citovaného ustanovení každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Porušením právní povinnosti je zejména porušením povinnosti, kterou ukládá právní předpis, ale také kterou osoba na sebe převzala např. smlouvou. Z tohoto by bylo možné učinit závěr, že instruktor je povinen dodržovat povinnosti, které na sebe převzal tím, že začal studenta učit potápění (v podstatě se studentem uzavřel smlouvu o výuce, tato smlouva může být uzavřena i ústně nebo konkludentně [nevýslovně, jednáním - zde zahájením výcviku, pozn. red.]). V této smlouvě se zavázal dodržovat určité postupy (výcvikové směrnice, které se tím de facto stávají součástí smlouva a instruktor by měl studenta s nimi seznámit) a v případě, že je poruší, odpovídá tak za škodu z toho vzniklou. Odpovědnosti za škodu se může zbavit tím, že prokáže, že škodu nezavinil. Např. student nedodržel pokyny instruktora.
Mezi porušením povinnosti a vznikem škody musí být dále tzv. příčinná souvislost (kauzální nexus). Zjednodušeně řečeno, škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti. Porušení povinnosti je příčinou škodné události. Jako příklad bych uvedl selhání automatiky, kterou instruktor dal studentovi.
Otázka odpovědnosti za škodu je však natolik složitá, že odpovědnost instruktora nelze ani při 100 % dodržení směrnic vyloučit. A naopak, ani při porušení směrnic nelze říci, že by instruktor automaticky odpovídal za škodu, která vznikla studentovi.
Odpověď na tuto otázku se většině instruktorů nebude líbit, ale podle ust. § 574 odst. 2) Občanského zákoníku je dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknou, je neplatná. Ačkoliv zákon mluví o dohodě, lze toto vztáhnout i na jednostranné prohlášení, kterým se student vzdává práva na náhradu škody utrpěnou v důsledku výcviku, které podepsal snad úplně každý uchazeč o OWD, P* a ekvivalent.
Jednoduše řečeno, toto prohlášení je neúčinné a nezbavuje instruktora, resp. kohokoliv odpovědnosti za škodu, kterou způsobil porušením povinnosti.
Podle ust. § 3 odst. 1 Trestního zákona je trestný činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v Trestním zákoně. Z hlediska problematiky potápění připadá v úvahu připadají v podstatě tyto trestné činy:
Bližší výklad uvedených trestných činů by musel být natolik obšírný, že o něm snad někdy příště. Jakékoliv diskuse na toto téma jsou mi vítány.