Profesionální potápění v ČR

V našem státě má plně profesionální potápění asi čtyřicetiletou tradici, do té doby prováděli práce pod vodou většinou potápěči - dobrovolníci z řad zaměstnanců vodohospodářských zařízeních, nebo potápěči - báňští záchranáři.

Hlavní rozdíl mezi profesionálním a sportovním potápěním je především v cíli jednotlivých činností. Zatímco sportovní nebo techničtí potápěči mají za cíl se někam ponořit, potápět se a pokud možno se bezpečně vynořit, tak pro profesionální potápěče je potápění pouze prostředkem pro splnění pracovního úkolu. Pracovních činností pod vodou je opravdu mnoho a je možné je rozdělit na několik základních skupin: stavební práce - práce strojně-mechanického charakteru - záchranářské práce a práce průzkumné a kontrolní.

V České republice odpracují profesionální potápěči pod vodou za rok asi 5000 hodin. Vzhledem k tomu, že se u nás profesionálním potápěním zabývá řádově desítky potápěčů, stráví průměrný profesionální potápěč pod vodou asi 350 hodin za rok.

Mezi nejčastější činnosti patří opravy vodohospodářských děl. Může se jednat o opravy mechanismů jezů, svařování prasklých konstrukcí, pálení ocelových štětovnic, různé montážní práce, kontroly a průzkumné práce. Činnosti stavebního charakteru zahrnují vše od jednoduchého odsávání naplavenin po velmi složité sanace železobetonových konstrukcí.

Velmi "oblíbenou" činností potápěčů je odstraňování naplavenin. "Oblíbenou" proto, jaký materiál se odstraňuje. Na vtokových česlích se zachytí opravdu všechno možné od ostrých prorezivělých plechů, přes shnilou dřevní hmotu a rostliny, po zdechliny a odpadky všeho druhu. A protože při této práci většinou není možné použít velkou mechanizaci, nezbývá než pracné odstraňování rukama.

Při většině prací pod vodou je vidět jen na několik centimetrů, v lepším případě na několik desítek centimetrů, a to jen do doby, než se začne pracovat. Potom není vidět nic. V těchto podmínkách je nutné se řídit pouze hmatem, ruce jsou očima potápěče.

Kromě potápěčské profese musí profesionální potápěči ovládat speciální práce pod vodou a mít k nim příslušná oprávnění. Od oprávnění pro svařování, pálení konstrukcí a vázání břemen, přes střelmistry až po zkoušky báňských záchranářů, které opravňují vykonávat potápěčské práce v podzemí.

Rozdíly mezi sportovním a průmyslovým potápěním jsou i v používané technice. Zásadní rozdíl je v dodávce dýchacího média. Při průmyslovém potápění je dodáváno dýchací médium potápěčům z hladiny a tím je zajištěna jeho prakticky neomezená dodávka i pro nepředvídané okolnosti. Potápěči v tomto případě nejsou stresováni ani ohrožováni omezenou zásobou dýchacích plynů, kterou mají s sebou pod vodou. Tato zásoba slouží pouze jako bezpečnostní rezerva.

Naprostou samozřejmostí je při průmyslovém potápění trvalé telefonní spojení a to především pomocí kabelového telefonu. Ultrazvukové telefony za určitých podmínek přestávají fungovat a nelze se na ně plně spolehnout.

Velice výhodné je používání přilbových televizních kamer, které umožňují trvalý přenos obrazu právě probíhající potápěčské činnosti, včetně možnosti záznamu zvuku i obrazu. Jejich použití je ale efektivní pouze při dostatečné průhlednosti vody.

Složení dýchacích směsí se od sportovního nebo technického potápění prakticky neliší. Pro ponory do 50 metrů je používán vzduch. Při pracovních hloubkách kolem 30 metrů je výhodnější použití nitroxu, tato směs umožní efektivněji využít čas strávený pod vodou v poměru práce/výstup.

Pro pracovní hloubky větší než 50 m jsou používány heliové směsi. Změny jednotlivých dýchacích plynů pro práci v hloubce, pro výstup a dekompresní procedury řídí operátor na povrchu při trvalém spojení s potápěčem. Potápěč se po náročném pracovním výkonu na dně ve stresovém prostředí nemusí starat o to, v jaké hloubce si má měnit směs a jakou barvu má ta automatika kterou, teď potřebuje, protože ponory často probíhají v prostředí které vodou ani nelze nazvat. Například v bentonitovém roztoku, v močůvce, ve vápenném roztoku nebo tekutém jílu. Zajistit pracovní ponor je starostí týmu na povrchu a ne potápěče ve vodě. Pro výstup a dekompresní procedury je standardně používán nitrox a kyslík.

Při průmyslovém potápění se běžně používají přilbové soupravy. Kvalitně chrání hlavu, poskytují lepší komfort při pobytu pod vodou, umožňují dobrou komunikaci, mají možnost několika systémů dodávky dýchacího média a poskytují účinnou ochranu v hygienicky závadné vodě. Lehké soupravy se zásobou dýchacího plynu nesenou potápěčem jsou využívány spíše výjimečně, například při nenáročné kontrolní činnosti.

Při průmyslovém potápění sestupuje potápěč pod vodu až na výjimky sám, proto se musí spolehnout na tým, který se stará o jeho bezpečnost a průběh ponoru. On se potom může plně věnovat kvalitnímu provedení pracovního úkolu. Profesionální potápění je především týmová záležitost.