Sdílení automatiky

Patrně nejzávažnější technický problém, který se může přihodit při rekreačním potápění, je úplná ztráta vzduchu nebo porucha přístroje bránící dýchání. V angličtině se tato situace označuje zkratkou OOA, Out of air.

Ten, kdo vzduch dává, bude dále označen jako poskytovatel. Potápěč bez vzduchu jako příjemce.

Ve stručnosti se dá řešení shrnout do základních bodů:

• zachovat klid,
• příjemce se musí pořád pevně držet poskytovatele,
• poskytovatel dává rozdýchanou automatika z úst,
• výstup se zahajuje až po zvládnutí situace a řídí jej potápěč se vzduchem.

Nyní si podrobněji proberme dva způsoby řešení OOA situace.

Střídavé dýchání z jednoho druhého stupně

1. Nemohu dýchat! I tak to chce klid a rozvahu. Zbývá ještě několik minut do ztráty vědomí a to je času víc, než dost.
2. Kde je partner? Celou dobu plavete vedle sebe, ale zrovna teď je vpředu a plave pryč. Tak rychle dohnat, zaujmout jeho pozornost (třeba jemným zataháním za ploutev) a výrazně signalizovat nedostatek vzduchu známým signálem, viz obrázek A. Příjemce by měl naplavat na levou stranu poskytovatele, doprava se automatika podává velmi špatně.
3. Poskytovatel podá rozdýchanou automatiku z úst. Drží ji přitom za hadici vedle druhého stupně tak, aby nezakrýval membránu. Příjemci tak umožní použít sprchu pro odstranění vody, viz obrázek B.
4. Příjemce chytí automatiku levou rukou a vloží do úst, výdechem či sprchou odstraní vodu z druhého stupně a nadýchne se. Pravou rukou se zároveň chytí postroje poskytovatele, nejlépe ramenního popruhu. Nesmí se chytat za ruku poskytovatele. Poskytovatel může krátce pomoci přitáhnout příjemce levou rukou. Viz obrázek C.
5. Dvojice se snaží neměnit hloubku, svoji polohu fixuje pohledem na pevný bod - stěnu, vrak, při nácviku značku na laně. Sledování hloubkoměru je prakticky vyloučeno. Při řešení problému těsně nad nekalivým dnem je lepší spadnout na dno.
6. Poskytovatel stále drží ve své pravé ruce hadici těsně u druhého stupně a nepouští ji, příjemce může být v panice a nemusí chtít automatiku vrátit. Levou rukou poskytovatel vloží do úst svojí záložní automatiku, kterou má zavěšenou na krku. Nyní předpokládejme, že ta také nefunguje a na dvojici je jen jeden funkční druhý stupeň.
7. Příjemce po dvou nádeších automatiku vrátí poskytovateli. V době, kdy nemá automatiku v ústech, pomalu vydechuje. Viz obrázek D.
8. Poskytovatel se dvakrát nadechne a předá automatiku příjemci. Stále ji drží za hadici. Nejpozději v tento okamžik bere poskytovatel do levé ruky inflátor svého kompenzátoru vztlaku. Zpravidla musí trochu vzduchu z kompenzátoru odpustit, protože potápěči ve dvojici teď setrvávají déle v nádechu a tím se zvyšuje vztlak dvojice. Poskytovatel příjemce nijak nedrží, nemá volnou ruku.
9. Naopak příjemce se drží velmi pevně pomocí pravé ruky. Nesmí se pustit, při vzdálení partnerů od sebe by přišel o zdroj vzduchu.
10. Poskytovatel a příjemce se v dýchání střídají pravidelně vždy po dvou nádeších. Kdo nemá automatiku v ústech, pomalu vydechuje, aby při výstupu (i nechtěnému) zabránil barotraumatu plic z přetlaku. Při přebírání automatiky není třeba zdlouhavě vkládat náustek do úst. Stačí druhý stupeň přitisknout ke rtům zvenku, případně ho rty obejmout.
11. Po uklidnění situace dvojice zahájí návrat. Do té doby je lepší řešit vše na místě, protože výstup vyžaduje řízení vztlaku a to už by bylo příliš mnoho úkolů najednou.
12. Při výstupu jsou partneři proti sobě, výstup řídí poskytovatel. Příjemce odpouští velmi opatrně v době, kdy má volnou levou ruku - tedy když je automatika na straně poskytovatele. Pozor na kompenzátory, které používají pneumatické řízení - to je bez tlaku v přístroji vyřazeno z činnosti a jeho uživatel se musí velmi dobře naučit jemné ovládání mechanického odpouštěcího ventilu levou rukou.
13. Jestliže je při návratu potřeba plavat vodorovně, tak se příjemce chytí pravou rukou za ventil láhve poskytovatele a plavou těsně vedle sebe. Vztlak řídí poskytovatel.

Dýchání z jednoho přístroje pomocí dvou druhých stupňů

1. Poskytovatel předal svojí automatiku z úst příjemci a sám si vzal automatiku záložní!!!, zavěšenou na krku. A ona - na rozdíl od předchozí kapitoly - funguje správně.
2. Poskytovatel může pustit hadici a nechat tak automatiku příjemci. Nebude jí potřebovat vrátit.
3. Poskytovatel bere do ruky inflátor.
4. Příjemce se drží velmi pevně pomocí pravé ruky.
5. Poskytovatel i příjemce pečlivě usazují náustky, druhé stupně drží pouze ústy.
6. Po uklidnění situace dvojice zahájí návrat.
7. Hadici od automatiky, ze které dýchá příjemce, je pro delší návrat pohodlnější vést za hlavou poskytovatele. Výstup řídí poskytovatel.
8. Při vodorovném plavání plave příjemce nad poskytovatelem, drží se pravou rukou za ventil láhve. Tím zmizí ze zorného pole poskytovatele, proto musí signalizovat OK před jeho maskou. Vodorovný pohyb je velmi pohodlný, obvykle pohodlnější, než výstup a plavání na hladině. Přesto by měl sloužit pouze k návratu a ne k dokončení ponoru.

V technickém potápění se na primární automatiku používá dlouhá hadice, která umožní velmi pohodlné dýchání z jednoho přístroje i při dlouhém návratu například z jeskyně. Příjemce se nemusí držet poskytovatele, pouze si přidržuje hadici, aby zabránil nechtěnému vytržení automatiky z úst. Výhodou také je, že příjemce plave před poskytovatelem, který ho může sledovat. Dvojice se při plavání za sebou může snadno protáhnout úzkými místy.

Při dlouhém výstupu by měl poskytovatel ukázat příjemci manometr, aby se příjemce sám přesvědčil, že zásoba vzduchu je dostatečná pro bezpečný návrat.

V případě, že impulsem k zahájení dýchání z jednoho přístroje je předpokládaný nedostatek vzduchu pro provedení plánované dekomprese, je vhodné ponechat v přístroji příjemce alespoň 20 barů. Při čekání na dekompresní zastávce je společné dýchání podstatně jednodušší, než při následném výstupu na hladinu a doplavání k lodi. Také může dojít k náhodné separaci dvojice. Na hladině bude příjemce potřebovat vzduch pro doplnění kompenzátoru.

Popsaný průběh úvodní fáze řešení krizové situace předpokládá klid a rozvahu. Ale když je opravdu krize, tak může postižený sáhnout rovnou po partnerově automatice a vytrhnout mu ji z úst. Partner má automatiku záložní a měl by situaci i tak bez problému vyřešit.

Ve výcviku nebývá problém se samotným sdílením automatiky, ale především s kontrolou vztlaku dvojice. V kleče na dně bazénu učím studenty sdílení jen na samém začátku, co nejrychleji ale přecházíme do plavání nade dnem a na volné vodě si už vystačíme s orientací podle značky na svislé šňůře. Instruktor musí hlídat, aby příjemce nepoužíval inflátor. Po společném výstupu je vhodné dotáhnout akci až do konce, kdy poskytovatel pomůže příjemci udržet se na hladině a ten si svůj kompenzátor nafoukne ústy. Po dobré přípravě v bazénu i na volné vodě zavírám studentům ventil na lahvi a pouze z povzdálí pozoruji, zda není třeba mé pomoci.

Možná jste se ve výcviku setkali s trochu jinou metodikou. I když jsem přesvědčen, že tato je optimální, každá funkční metodika je dobrá. Hledání nerozdýchaného a často nefunkčního octopusu vystresovaným potápěčem bez vzduchu s následným vysvobozováním z nějakého držáku ale za funkční metodiku označit nelze.

Reakce by měly být automatické, zapsané do podvědomí. Velmi užitečné je cvičit dýchání z jednoho přístroje často a pravidelně, v malé hloubce na závěr nenáročného ponoru. Mezi technickými potápěči se ověřuje schopnost poskytnout vzduch, nebo alespoň že je volná hadice od primární automatiky, na začátku každého ponoru (S-drill, safety drill). Pokud nemá dvojice potápěčů předem ujasněn postup řešení OOA situace, odpadá hlavní důvod, proč se vůbec v takové dvojici potápět.