Potápění se směsmi

Je pravda, že v naší republice to bylo, co do dosažitelnosti nové potápěčské techniky a technologie velice špatné. Proto bychom se měli snažit dohnat naše zaostání a vyrovnat se světovým trendům. Samozřejmě mluvím o rekreačním potápění se směsmi. Sem spadá nejen užívání TRIMIXU, HELIOXU, ARGOXU, směsí kyslíku a neonu nebo vodíku, nebo jejich jiných exotických kombinací, ale i potápění s NITROXem.

NITROX

NITROX je v současnosti nejpoužívanější směs. Je to směs kyslíku a dusíku (odtud název NITRogen OXygen) s obsahem kyslíku vyšším než 21 %. Komerčně se využívají směsi s obsahem 32 % a 36 % kyslíku. Tyto směsi se označují NOAA I a NOAA II. Dnes se spíše vžilo označení EANx, kde x označuje percentuelní zastoupení kyslíku ve směsi. Tedy EAN32 a EAN36. Asi bych měl vysvětlit, co ta tajemná zkratková slova znamenají. Takže: NOAA je zkratka pro National Oceanic and Atmospheric Administration; EAN je Enriched Air Nitrox. NITROX se pochopitelně neomezuje pouze na tyto dvě směsi, ale tyto se staly jakýmsi standardem. Lze si tedy namíchat ideální směs pro tu kterou hloubku.

NITROX se používá hlavně k rekreačnímu potápění. Je to vynikající směs pro ponory do 40 m. Je to dáno tím, že tyto směsi mají vyšší obsah kyslíku než má vzduch. Z toho vyplývá, že se dostáváme k vyšší bezpečnosti ponoru, delším bezdekompresním časům, a při opakovaných ponorech, kratším povrchovým časům, než při použití vzduchu.

Další využití má NITROX při dekompresi pro menší hloubky. Při tom se používá hlavně EAN50, který můžeme bezpečně využívat již od 21 m. Někteří potápěči používají i EAN80 (strokemix) k dekompresím v malých hloubkách místo čistého kyslíku. (O účelnosti používání této směsi se vedou rozsáhlé polemiky. Já se kloním k názoru, že je užívání této směsi nesmyslné, protože v 6 nebo 3 m je parciální tlak kyslíku v této směsi malý a lepších časů a hlavně bezpečnější dekompresi dosáhneme užitím čistého kyslíku - nejsme zatěžováni přídavným dusíkem ve směsi.)

Ještě bychom si měli říci, čím je omezeno použití NITROXu. Je to dáno bezpečnou hranicí parciálního tlaku kyslíku ve směsi. Ta se pohybuje v rozmezí 1,4-1,6 baru (závisí na literatuře ze které čerpáte, ale hlavně závisí na náročnosti ponoru). Rád bych na tomto místě upozornil na nebezpečnost a nesmyslnost hlubokých ponorů se vzduchem. Při ponorech do velkých hloubek začíná být kyslík mnohem více nebezpečnější než je dusík. Kyslík, který se dýchá pod vyšším tlakem, způsobuje totiž křeče velice podobné epileptickému záchvatu. Proto nedoporučuji!!!

TRIMIX a jemu podobné

Proč TRIMIX a jemu podobné? Jednoduše proto, že tyto směsi mohou obsahovat nejen kyslík, helium a dusík (TRIMIX - směs tří látek). Dnes se užívají bezesporu nejvíce směsi s heliem a to ve třech typech směsí:

HELIOX - směs helia a kyslíku. Užívají ji hlavně komerční potápěči, protože je i v současnosti helium poměrně drahé (50 l láhev na 200 barů čistoty 4.6 - 99.996% stojí kolem 4 000,- Kč), nebo při užívání přístrojů s uzavřeným okruhem (rebreather). Obrovskou nevýhodou je možnost vzniku HPNS (High Pressure Neurological Syndrom - projevuje se třasem, záškuby svalstva a problémy s koordinací) v hloubkách kolem 130 m. Tomu se zabrání přidáním alespoň malého množství dusíku a snížením sestupové rychlosti.

HELIAIR - směs helia a vzduchu, tedy speciální druh TRIMIXu. Užívá se převážně komerčními potápěči do středních hloubek. A pro nás nejsnáze dostupný TRIMIX. Jeho plnění je ještě jednodušší než plnění NITROXu (nevyžaduje kyslíkově kompatibilní zařízení).

TRIMIX - směs helia, kyslíku a dusíku. Tato směs se dnes běžně používá pro rekreační potápění. A to z toho důvodu, že si můžeme přesně nadefinovat optimální směs pro náš ponor. Pokud si člověk vyzkouší TRIMIX v 50 m, již nikdy nebude chtít v této hloubce použít vzduch. Mohu si snadno namíchat směs na libovolnou hloubku s tím, že END (Equivalent Narcotic Depth - což je v podstatě hloubka, která odpovídá parciálnímu tlaku dusíku v použité směsi, jako bychom v této hloubce dýchali vzduch. Například použijeme-li pro potápění v hloubce 50 m TRIMIX 25/35 -tj 25% O₂, 35% He₂, 40% N₂ - dostaneme END = 20,34 m. 20,34 m je naprosto skvělá hloubka pro potápění, ne?) si určím sám podle náročnosti ponoru.

Helium přináší spoustu výhod. Předně je to nízká molekulová hmotnost a tím se také skvěle dýchá, je bez chuti a zápachu a hlavně, na rozdíl od dusíku, není toxické. Nevýhody jsou zde také. Neexistují bezdekompresní ponory a odvádí z těla velké množství tepla (asi tak 5x více než vzduch). U některých potápěčů může způsobit bolesti kloubů (hyperbaric arthralgia), nebo artritickou ztuhlost kloubů (špatnou pohyblivost). Helium se používá pro podápění od roku 1938. První opravdový ponor s HELIOXem byl uskutečněn v roce 1939 do hloubky 74 m. Dnes již byly uskutečněny ponory s heliem do hloubek větších než 615 m. Helium má menší hustotu než dusík a tkáně se tedy rychleji sytí i vysycují. Paradoxně helium vyžaduje více dekompresního času, ale na více a kratších zastávkách než vzduch. Avšak u velmi dlouhých ponorů je dekomprese kratší než při dýchání vzduchu.

Na okraj se zmíním ještě o používání argonu, neonu a vodíku. Tyto plyny se používají víceméně experimentálně a dostupné algoritmy nejsou tak dokonale ověřené praxí jako je tomu u helia. Vzhledem k toxicitě, při srovnání s dusíkem, je na tom neon a vodík lépe a argon hůře. Problém s používáním vodíku (tzv. HYDROX) je v tom, že tvoří třaskavou směs již od koncentrací vyšších než 2% kyslíku ve směsi, proto se nejdříve sestoupilo do hloubky, kde již bylo možno dýchat směs se 2% O2 (cca 80 m), pak se vzala přechodová směs (např. TRIMIX 2/45) na několik minut a poté se teprve přešlo na HYDROX.

Někteří tekkies (technical divers - potápěči, kteří se věnují technickému potápění) používají při dekompresíních zastávkách v malých hloubkách ARGOX (směs argonu a kyslíku) namísto čistého kyslíku, protože z důvodu dlouhých expozic při vysokém parciálním tlaku kyslíku se dostávají na hranice bezpečnosti a použití čistého kyslíku by bylo velmi nebezpečné (z důvodu celkové otravy organismu) a potřebují vytěsnit rychle dusík a helium z těla a snížit zatížení tkání přídavným dusíkem v dýchsí směsi.

Používání TRIMIXU je mnohem složitější než používání vzduchu (např. se doporučuje velmi pomalý sestup a výstup - výstup do 6 m/min a dělat zastávky při výstupu ve větších hloubkách než jsou dekompresní,...), ale to vše se týká hlubokých ponorů, kdy potápěč má několik směsí a musí je naprosto přesně střídat. Člověk ale nemusí být super technický potápěč na to, aby mohl používat TRIMIX v dostupných hloubkách do 50 m. Je to totiž mnohem bezpečnější než skočit s jednou vzduchovou lahví do 50 m a hlouběji.

Plnění směsí

Plnění jakékoliv směsi není dnes v podstatě žádný problém. Analyzátory kyslíku jsou snadno dostupné, kroužky a mazadla kompatibilní s kyslíkem také nejsou problém. Jediným problémem je technologie plnění. Při plnění se, zjednodušeně řečeno, snažíme zabránit, aby se nedostaly do kontaktu čistý kyslík, ropné produkty a horko.

NITROX lze plnit dvěma způsoby: a to buď přepouštěním, nebo pomocí speciálního molekulárního síta, které se připojí na sání kompresoru a z něhož přímo získáváme NITROX o požadovaném složení. Toto zařízení je bezpečné, snadné na obsluhu, ale taky pěkně drahé (asi tak 20 000 USD). Takže si musíme vystačit s kalkulačkou a lahvemi s čistým kyslíkem.

Jak tedy s přepouštěním? Je to velmi prosté. Do lahve, kde je nějaká směs (tuto analyzujeme nějakým měřidlem na kyslík) o tlaku tak 30-40 barů, připustíme předem spočtené množství kyslíku a doplníme vzduchem z kompresoru na požadovaný tlak.

TRIMIX se plní obdobným způsobem. Optimální způsob je ten, že do prázdné lahve přepustíme část helia, připustíme kyslík a doplníme vzduchem z kompresoru na požadovaný tlak.

Je to samozřejmě zjednodušené, ale celý tento článek je spíše informativní a slouží jen k přiblížení problematiky.

Myslím si, že používání směsí při potápění má budoucnost. A to nejen z hlediska dosahování větších hloubek, ale i z hlediska bezpečnosti ponorů a prodloužení pobytu pod vodou.