Vodící šňůra

Optimální šňůra pro většinu použití je tvořena jádrem s opletem, který chrání proti prodření a při překročení pevnosti se taková šňůra trhá nadvakrát. Běžným materiálem je polyamid (PA), méně častým polyester (PES). Méně vhodné jsou šňůry pletené, kroucené jsou životu nebezpečné. Nevhodné jsou plovoucí, polypropylenové (PP).

Pro začátek a trénink je vhodný průměr tři milimetry. Manipulace s tenčí šňůrou je obtížnější, je méně pevná a snáze se zacuchá, ale zase se jí na buben vejde víc - zkušení jeskyňáři obvykle používají průměr okolo dvou milimetrů.

Šňůra se namotává na buben, který umožní její odvinutí a zpětné navinutí. Na buben "rozumné" velikosti se vejde 100 až 200 m šňůry. Menší bubínky se pro naše účely (tedy zejména pod led) moc nehodí.

Vhodné jsou bubny s uzavřeným držadlem, které při transportu netvoří hák, který se snadno zachytí. Sesmeknutá smyčka šňůry musí jít snadno uvolnit i v rukavicích. Rozumné je buben před zakoupením vyzkoušet v rukavicích, třeba natáhnout celou délku šňůry mezi stromy. Odhalí se tak někdy naprosto nepoužitelné výrobky...

Konec vodící šňůry potápěč uváže v místech, odkud není návrat na hladinu problém ani za absolutně nulové viditelnosti, v místě s možností přímého výstupu na hladinu.

Nejlépe je na oku, kterým je šňůra zakončena, vytvořit liščí smyčku. Oko musí být tak velké, aby se jím buben snadno protáhl - slouží k upevnění a případnému napojování šňůr pod hladinou. Použití horolezecké karabiny je nevhodné a když už (např. při použití šroubu do ledu s ostrou hranou otvoru), tak vždy se šroubovací pojistkou. Konec musí být buď hlídán službou na povrchu, nebo nedostupný pro nenechavce z hladiny.

Potápěč s bubnem jde vždy při rozvíjení vždy jako první, ostatní (jeden nebo dva) následují, při dobré viditelnosti může potápěč bez bubnu plavat po boku. Ve čtyřech je lepší utvořit dvě dvojice - první dvojice šňůru instaluje, druhá balí. Nebo obrací dříve. Plán musí být předem dohodnut.

Ten, kdo je vpředu, vždy odpovídá za to, že neztratí svého následovníka. Ve tmě dává potápěč vzadu svoji přítomnost najevo pomocí kuželu světla v zorném poli vedoucího potápěče. Za světla se vedoucí potápěč každých pár sekund musí podívat sám.

Když to jde, sleduje potápěč vodící šňůru pouze očima. Když to nejde, nechá šňůru procházet pootevřenou pěstí - palec tvoří s ostatními prsty tunýlek, vysmeknutí brání překrytí palce ukazovákem. Nesmí šňůru vychýlit do strany - mohla by se vysmeknout jako tětiva luku a zmizet za hranicí viditelnosti.

Nebezpečné je použití horolezecké karabiny, tažené na úvazku po šňůře. Snadno dojde k zamotání, každou chvíli je třeba karabinu přecvakávat okolo vyvázání a díky absenci citu lze snadno šňůru vytrhnout či dokonce přetrhnout.

První vyvázání se dělá poblíž upevnění začátku šňůry, jako záloha, kdyby snad upevnění začátku povolilo. Potom vždy po odmotání několika desítek metrů či při změně směru.

Vždy se vyvazuje tak, aby trasa šla snadno sledovat pouze hmatem. Při upevnění omotáním musí následovat překřížení, které navíc pomáhá zachovat šňůru rovnoměrně napnutou. Výhodné je využívat taková místa, kde vyvázání šňůry může dělat druhý potápěč v družstvu (např. lodní smyčka na konec větve). Někdy stačí jen vést šňůru okolo vhodného předmětu - kmene či kamenu.

Nejlépe je šňůru instalovat tak, aby potápěč mohl pohodlně plavat nad ní a sledovat jí očima. Nevhodné je pokládat ji přímo na dno - víří sediment, může se do něj i zaříznou a "zmizet" a na tvrdém podloží ji zase mohou přeseknout padající kameny. Zatáčky musí trasa obcházet po vnější straně, jinak hrozí, že šňůra sklouzne do úžiny pro potápěče nedostupné, či se bude dřít o ostrou hranu.

Vzdálenost a směr k východu se často značí uzlíky a praporky z lepicí pásky, u nastálo instalovaných šňůr pak šipkami.

Potápěč s bubnem vždy družstvo při návratu uzavírá. Potápěč či potápěči před ním se starají o odvázání (tam, kde je to možné), nikdy neplavou napřed. Šňůru je nutno udržovat neustále lehce napnutou. Po odstranění omotaného vyvázání musí buď potápěč s bubnem kousek zacouvat, nebo mu pomůže parťák tím, že napne šňůru mezi ukazováky obou rukou do tvaru písmene "N".

Práce se svinováním je někdy velmi únavná, hodně závisí na provedení navíjecí kličky. I z tohoto důvodu je dobré buben před koupí dobře vyzkoušet.

Každý člen družstva musí mít cívku se šňůrou pro řešení nouzových situací. Hodí se i pro vypouštění dekompresní bójky a podobné činnosti. Šňůra je tenčí než na velkém bubnu, osvědčila se šňůra prodávaná do žaluzií, nejuniverzálnější je cívka s 30 m šňůry.

Cívka musí vydržet hodně tvrdé zacházení. Jelikož se někdy nosí na zadním kroužku mezinožního popruhu, tak musí vydržet i to, když na ní někdo nechtěně postaví láhev. Nejlepší je ale nosit cívku v kapse na stehně (u suchých obleků standard, u mokrých lze doplnit a nebo existují kapsy přídavné - hodí se i na jiné drobnosti).

Když šňůra "náhle zmizí", tak je nejlepší pokusit se jí jedním pohybem ruky předpokládaným směrem zachytit. Poté zkusit najít partnera podle světla - to svoje nezhasínat, ale jen na okamžik zakrýt. Když se to nepodaří, tak je především nutné jednat v klidu a systematicky. Vyndat cívku, upevnit začátek šňůry na vhodný pevný bod a když ani ten není v bezprostředním dosahu, nikam neplavat, ale jako pevný bod použít dvojitou "psí karabinu" (double-ender) spuštěnou na dno či zapíchnutou do bahna. A pak systematicky hledat, občas zakrýt světlo a hledat světlo parťákovo. Partner mezitím také hledá za pomocí své osobní cívky připevněné na šňůře a systematicky svítí do všech směrů.

Řešení situace, kdy je šňůra při návratu přetržená nebo vede "do skály", chce opět především klid. Vypadnutí z trimu hrozí zkalením a dalším zhoršením situace.

Vyndat cívku, začátek šňůry z cívky uvázat na konec šňůry přetržené (nebo liščí smyčkou - prusíkem - na špatně vedoucí šňůru průběžnou) a podle znalosti trasy systematicky hledat pokračování. V širokých prostorách, typicky pod ledem, je nezbytné použití kompasu a zapamatování (případně zakreslení) si přibližného plánku prostoru včetně jeho orientace při přípravě ponoru.