Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Vodící šňůra

použití při rekreačním potápění

autor: Sládek Tomáš  (publikováno: 16.01.2006)

Pěkný vrak. Už jsem tady byl třikrát, paluby už znám. Ale, co tahle chodba? Ta musí vést do strojovny! Ještě tudy se protáhnout a jsme tam. Pěkné. Safra, nějak se to kalí, půjdeme raději ven. Kdepak je parťák? Asi někde přede mnou, teď už nevidím vůbec nic. Kruci, někde ten východ musí být... Hlavně klid. Vpravo šátrám po velké rovné ploše. To by mohla být stěna. A v ní někde musí být dveře...

Někdy to vyjde. Ale jindy ne. Každý rok zahyne zbytečně několik potápěčů - většinou velmi zkušených potápěčů, často instruktorů rekreačního potápění - protože nepoužili vodící šňůru, jedinou spolehlivou metodu, jak se vrátit z uzavřených prostor.

Pro rekreační potápěče, alespoň jak chápeme tento pojem u nás, je nejčastější použití potápěčem odvíjené šňůry při potápění pod ledem. A občas, zejména ti zkušenější, nakouknou i do vraků a jeskyní. I když tam jako rekreační potápěči nemají co pohledávat.

Do nejmenších podrobností mají používání vodících šňůr propracované jeskyňáři, kteří po šňůrou vyvázaných trasách postupují často do vzdáleností několika kilometrů od vstupu do jeskyně. My se raději budeme věnovat tomu, co se dá s přimhouřeným okem stále nazývat rekreačním potápěním. Tedy jak se bezpečně pohybovat v rozsahu šňůry, která se vejde na jeden buben.

Makrofotografie šňůry

Optimální šňůra pro většinu použití je tvořena jádrem s opletem, který chrání proti prodření a při překročení pevnosti se taková šňůra trhá nadvakrát. Běžným materiálem je polyamid (PA), méně častým polyester (PES). Méně vhodné jsou šňůry pletené, kroucené jsou životu nebezpečné. Nevhodné jsou plovoucí, polypropylenové (PP).

Pro začátek a trénink je vhodný průměr tři milimetry. Manipulace s tenčí šňůrou je obtížnější, je méně pevná a snáze se zacuchá, ale zase se jí na buben vejde víc - zkušení jeskyňáři obvykle používají průměr okolo dvou milimetrů.

Bubny s vodící šňůrou

Šňůra se namotává na buben, který umožní její odvinutí a zpětné navinutí. Na buben "rozumné" velikosti se vejde 100 až 200 m šňůry. Menší bubínky se pro naše účely (tedy zejména pod led) moc nehodí.

Vhodné jsou bubny s uzavřeným držadlem, které při transportu netvoří hák, který se snadno zachytí. Sesmeknutá smyčka šňůry musí jít snadno uvolnit i v rukavicích. Rozumné je buben před zakoupením vyzkoušet v rukavicích, třeba natáhnout celou délku šňůry mezi stromy. Odhalí se tak někdy naprosto nepoužitelné výrobky...

Upevnění začátku vodící šňůry

Konec vodící šňůry potápěč uváže v místech, odkud není návrat na hladinu problém ani za absolutně nulové viditelnosti, v místě s možností přímého výstupu na hladinu.

Nejlépe je na oku, kterým je šňůra zakončena, vytvořit liščí smyčku. Oko musí být tak velké, aby se jím buben snadno protáhl - slouží k upevnění a případnému napojování šňůr pod hladinou. Použití horolezecké karabiny je nevhodné a když už (např. při použití šroubu do ledu s ostrou hranou otvoru), tak vždy se šroubovací pojistkou. Konec musí být buď hlídán službou na povrchu, nebo nedostupný pro nenechavce z hladiny.

Postup družstva - komunikace světlem

Potápěč s bubnem jde vždy při rozvíjení vždy jako první, ostatní (jeden nebo dva) následují, při dobré viditelnosti může potápěč bez bubnu plavat po boku. Ve čtyřech je lepší utvořit dvě dvojice - první dvojice šňůru instaluje, druhá balí. Nebo obrací dříve. Plán musí být předem dohodnut.

Ten, kdo je vpředu, vždy odpovídá za to, že neztratí svého následovníka. Ve tmě dává potápěč vzadu svoji přítomnost najevo pomocí kuželu světla v zorném poli vedoucího potápěče. Za světla se vedoucí potápěč každých pár sekund musí podívat sám.

OK - sledování šňůry potápěčem

Když to jde, sleduje potápěč vodící šňůru pouze očima. Když to nejde, nechá šňůru procházet pootevřenou pěstí - palec tvoří s ostatními prsty tunýlek, vysmeknutí brání překrytí palce ukazovákem. Nesmí šňůru vychýlit do strany - mohla by se vysmeknout jako tětiva luku a zmizet za hranicí viditelnosti.

Nebezpečné je použití horolezecké karabiny, tažené na úvazku po šňůře. Snadno dojde k zamotání, každou chvíli je třeba karabinu přecvakávat okolo vyvázání a díky absenci citu lze snadno šňůru vytrhnout či dokonce přetrhnout.

Průběžné vyvázání šňůry

První vyvázání se dělá poblíž upevnění začátku šňůry, jako záloha, kdyby snad upevnění začátku povolilo. Potom vždy po odmotání několika desítek metrů či při změně směru.

Vždy se vyvazuje tak, aby trasa šla snadno sledovat pouze hmatem. Při upevnění omotáním musí následovat překřížení, které navíc pomáhá zachovat šňůru rovnoměrně napnutou. Výhodné je využívat taková místa, kde vyvázání šňůry může dělat druhý potápěč v družstvu (např. lodní smyčka na konec větve). Někdy stačí jen vést šňůru okolo vhodného předmětu - kmene či kamenu.

Trasa vedení šňůry

Nejlépe je šňůru instalovat tak, aby potápěč mohl pohodlně plavat nad ní a sledovat jí očima. Nevhodné je pokládat ji přímo na dno - víří sediment, může se do něj i zaříznou a "zmizet" a na tvrdém podloží ji zase mohou přeseknout padající kameny. Zatáčky musí trasa obcházet po vnější straně, jinak hrozí, že šňůra sklouzne do úžiny pro potápěče nedostupné, či se bude dřít o ostrou hranu.

Vzdálenost a směr k východu se často značí uzlíky a praporky z lepicí pásky, u nastálo instalovaných šňůr pak šipkami.

Svinování šňůry

Potápěč s bubnem vždy družstvo při návratu uzavírá. Potápěč či potápěči před ním se starají o odvázání (tam, kde je to možné), nikdy neplavou napřed. Šňůru je nutno udržovat neustále lehce napnutou. Po odstranění omotaného vyvázání musí buď potápěč s bubnem kousek zacouvat, nebo mu pomůže parťák tím, že napne šňůru mezi ukazováky obou rukou do tvaru písmene "N".

Práce se svinováním je někdy velmi únavná, hodně závisí na provedení navíjecí kličky. I z tohoto důvodu je dobré buben před koupí dobře vyzkoušet.

Osobní bezpečnostní cívka

Každý člen družstva musí mít cívku se šňůrou pro řešení nouzových situací. Hodí se i pro vypouštění dekompresní bójky a podobné činnosti. Šňůra je tenčí než na velkém bubnu, osvědčila se šňůra prodávaná do žaluzií, nejuniverzálnější je cívka s 30 m šňůry.

Cívka musí vydržet hodně tvrdé zacházení. Jelikož se někdy nosí na zadním kroužku mezinožního popruhu, tak musí vydržet i to, když na ní někdo nechtěně postaví láhev. Nejlepší je ale nosit cívku v kapse na stehně (u suchých obleků standard, u mokrých lze doplnit a nebo existují kapsy přídavné - hodí se i na jiné drobnosti).

Nalezení ztracené šňůry

Když šňůra "náhle zmizí", tak je nejlepší pokusit se jí jedním pohybem ruky předpokládaným směrem zachytit. Poté zkusit najít partnera podle světla - to svoje nezhasínat, ale jen na okamžik zakrýt. Když se to nepodaří, tak je především nutné jednat v klidu a systematicky. Vyndat cívku, upevnit začátek šňůry na vhodný pevný bod a když ani ten není v bezprostředním dosahu, nikam neplavat, ale jako pevný bod použít dvojitou "psí karabinu" (double-ender) spuštěnou na dno či zapíchnutou do bahna. A pak systematicky hledat, občas zakrýt světlo a hledat světlo parťákovo. Partner mezitím také hledá za pomocí své osobní cívky připevněné na šňůře a systematicky svítí do všech směrů.

Nalezení pokračování šňůry

Řešení situace, kdy je šňůra při návratu přetržená nebo vede "do skály", chce opět především klid. Vypadnutí z trimu hrozí zkalením a dalším zhoršením situace.

Vyndat cívku, začátek šňůry z cívky uvázat na konec šňůry přetržené (nebo liščí smyčkou - prusíkem - na špatně vedoucí šňůru průběžnou) a podle znalosti trasy systematicky hledat pokračování. V širokých prostorách, typicky pod ledem, je nezbytné použití kompasu a zapamatování (případně zakreslení) si přibližného plánku prostoru včetně jeho orientace při přípravě ponoru.

Po potápěčské akci se šňůra suší, například natažením mezi dvě volně postavené židle. Polyamidové šňůry ve vodě navlhají a prodlužují se, při vysychání se dokážou napnout velmi velkou silou. Proto není vhodné např. omotat nohy židle. Po vyschnutí, při navíjení, je nutno šňůru pečlivě prohlédnout a při poškození vyřadit.

Jako u všech potápěčských činností, je nejlepší se i práci se šňůrou naučit od někoho, kdo to opravdu umí. Nejlépe zkušeného jeskynního potápěče či instruktora jeskynního potápění. Nácvik by měl začít vždy na suchu, nejlépe na louce s několika stromy. Napřed rozvinutí a vyvázání šňůry, poté její sledování. Pak sledování pouze po hmatu, včetně hmatové komunikace ve dvojici (potápěči jdou každý z jedné strany a jejich ruce se na šňůře dotýkají). Při nácviku se zakrytýma očima je nutno jištění někým, kdo situaci sleduje, jinak hrozí pád na ústa.

Následuje nácvik na otevřené vodě. Poprvé třeba v bazénu, potom venku, v nízké viditelnosti, ideálně v noci. Procvičuje se i použití osobní cívky při řešení krizových situací. Teprve potom, a samozřejmě po splnění řady dalších podmínek, je možno vypravit se pod led či dále do vraku. Pamatujte, nic pod vodou nestojí za to, aby tam člověk zůstal.

autor: Sládek Tomáš