Výstupová rychlost
Jak se vyvíjela doporučení
Vyrazit na konci ponoru ze dna co nejrychleji na první dekompresní zastávku, nebo vystupovat pěkně pomaličku? Názor se v průběhu času měnil.
1878
Paul Bert rozpoznává bubliny jako příčinu dekompresní nemoci, která tehdy postihovala kesonáře a první přilbové potápěče. Jako řešení doporučuje výstupovou rychlost 1 m/min, která byla kontinuální dekompresí bez dalších zastávek.
1907
John Scott Haldane ve svých prvních dekompresních tabulkách předepisuje rychlost výstupu od 1.5 m/min do 9 m/min. To se už ovšem jedná o stupňovitou dekompresi a výstup mezi jednotlivými zastávkami.
1920
Je doporučována rychlost přibližně 8 m/min (25 ft/min).
1958
Při přípravě U.S. Navy Diving Manual diskutovali o výstupové rychlosti zástupci West Coast Underwater Demolition Team (z UDT se později vyvinuli Navy Seals) a zástupci přilbových potápěčů. Žabí muži prosazovali rychlost 30 m/min (100 ft/min), přilboví potápěči 3 m/min (10 ft/min). Nakonec se dohodli na praktickém kompromisu - 60 ft/min, tedy asi 18 m/min. Praktickém proto, že to znamená 1 ft/s.1993
Rychlost stanovená kompromisem vojenských důstojníků se s konečnou platností, na základě statistických dat, ukázala jako příliš velká. USN Diving Manual snižuje rychlost na 10 m/min.
Vývoj se dotýká i algoritmů použitých v potápěčských počítačích. První komerčně dostupný počítač (Orca Edge v roce 1983) samozřejmě použil výstupovou rychlost 18 m/min. Pozdější už dovolovali počítače větší rychlosti jen ve velkých hloubkách a dnes už prakticky všechny předepisují výstupovou rychlost 10 m/min v celém profilu ponoru.
Podle všeho to vypadá, že právě výstupová rychlost už od začátku výstupu je jedním z nejpodstatnějších faktorů vzniku dekompresní choroby - spolu s fyzickou kondicí. Tyto dva faktory jsou daleko důležitější, než nějaká ta minuta ve třech metrech. Proto se v současném potápění prosazují různé formy hloubkových zastávek.