Následující psaní jsem po použití chtěl zahodit, ale pak mne napadlo, že bych s tím mohl bez následků zamořit konferenci. Na facku jsem trochu z ruky. Tak tedy:
Pokud nám při ponoru zamrzne automatika, jedná se o spiknutí. Hlavními spiklenci jsou nízká teplota (pod 8°C), potápěč (tedy my) a automatika (bez ohledu na výrobce).
Zde je třeba upozornit na skličující fyzikální fakt, že při snižování tlaku vzduchu, se jeho teplota razantně sníží. U většiny automatik se tak děje hned 2x. V prvém stupni z 200 na 10 barů, ve druhém stupni z 10 na 1 bar. Výsledný severák pak záleží na počáteční teplotě vzduchu a jeho množství, které automatikou proženeme. Tou počáteční teplotou je myšlena teplota vzduchu v láhvi, v době kdy jej nadechujeme.
Postup tohoto zločinu je následující:
Vzduch v láhvi, který studená voda (řekněme 8 °C) zákeřně ochladí, vnikne do 1. stupně, kde zredukujeme jeho tlak a tím i jeho teplotu pod bod mrazu. Pokud je uvnitř 1. stupně přítomná voda, začne se měnit v led s jasným úmyslem, zablokovat pohyblivé části. Takto podchlazený vzduch pak ženeme hadicí do druhého stupně, kde se tato fraška opakuje. Tentokráte s tím, ze zde už lze naměřit třeba -18°C. A tak i nevinné kapky vody, skrývající se v temných zákoutích 2. stupně, pak v proudu mrazivého vzduchu vykonají stejnou medvědí službu. Zmrznou a zablokují pohyblivé součástky. Pak už nezbývá, než si trochu přichvátnout směrem k hladině.
Pokud nejsme dobrodružně založeni a popsaná varianta nás neláká, lze ji rafinovaně předejít. Za prvé musíme mít 1. stupeň vhodný pro zimní potápění, tj. takový, do kterého voda při ponoru nevniká. Nejlepší jsou 1. stupně kompletně uzavřené, do kterých se tlak okolní vody přenáší přes membránu buďto mechanicky nebo nemrznoucí kapalinou. Další udržují uvnitř malý přetlak vzduchu, který trvale uniká malým přetlakovým ventilem do okolní vody. Poslední možností je vycpat prostor pružiny silikonovou vazelínou. Někteří výrobci prodávají pro své automatiky Cold Water Kit, kdy jeho instalaci získáme též nemrznoucí 1. stupeň.
Nejsnáze zamrzají pístové 1. stupně s dutým pístem, po nich nevyvážené pístové, následovány membránovými.
Ve většině případů, ale dochází nejprve k zamrznutí 2. stupně a jejich odlišná konstrukce má jen malý vliv na jejich odolnost vůči zamrznutí. Jakmile je jednou uvnitř voda, nepomohou nám ani teflonem potažené součástky, výdechem ohřívaná clona či další dobře myšlené úpravy.
Nechceme-li mít uvnitř 2. stupně po 10 minutovém ponoru kluziště, není jiné cesty, než udržet za každou cenu uvnitř sucho. Jestliže to není náš případ, je důležité se dopídit, kde se tam ta mrzká voda vzala. Bývá to: od posledního máchání, od náhodného namočení před ponorem, od plivnuti do masky (pokud se netrefíme), od sněžení cestou k vodě apod. - to vše je naše vina.
Pod vodou to pak může být netěsnost automatiky buď membránou nebo náústkem, ale ze všeho nejčastěji je to špatně těsnící výdechový ventil. Ten může být už sešlý věkem, dosedat na usazeniny, být špatně vyrobený nebo nevhodné konstrukce.
Pokud jsme pod vodou v obvyklé poloze, většinou tuto závadu nezjistíme, protože vniknuvší voda, je každým výdechem vypuzena. O těsnosti ventilu se nejsnáze přesvědčíme tím, ze pod vodou zaujmeme takovou polohu, kdy výdechový ventil je směrem k hladině a náústek naopak v nejnižší možné poloze. Nebo si prostě vložíme automatiku do úst vzhůru nohama. Pokud nám při usilovném dýchání zůstane sucho v krku, máme vyhráno a můžeme pod led. Když nám automatika ale začne navlhčovat mandle, je to při zimním ponoru sázka do loterie. Tedy něco jako ruská ruleta.
Skutečnost, ze nám automatika někdy zamrzne a někdy ne, není tedy záležitostí její nálady, ale kombinace teploty a vlhkosti. Také dvě po sobě vyrobené automatiky od jednoho výrobce se nezachovají stejně. Do jedné může zatékat a do druhé ne. Pokud nám tedy zamrzne automatika, tak tedy dříve než o ní prohlásíme, že je blbá, měli bychom se nejprve rozhlédnout, jestli náhodou nejsme blbí my.
To jsem nás jako pány tvorstva moc nepochválil, že?