Konfigurace automatik

Výstroj potápěče představuje pro spoustu lidí vysoce zajímavou oblast vlastní tvořivosti. V tvůrčím zápalu často zapomínají na hlavní zásady, které má každá výstroj splňovat: funkčnost a bezpečnost. Silně podporováni komerčními výrobci se tak mnozí potápěči ověšují plastovými držáky, D-kroužky, balónky či horolezeckými karabinami, které mnohdy nejsou ani funkční, ani bezpečné a při řešení jednoho problému vyrobí dva jiné.

Nejrozšířenější rekreační konfigurací plicních automatik je klasická komerční konfigurace s oktopusem. Představuje hlavní automatiku, tedy tu, kterou potápěč používá při ponoru běžně pro dýchání, umístěnou na kratší hadici, druhou automatiku, tzv. oktopus, na delší hadici, zpravidla barevně odlišenou žlutou barvou, vysokotlakou hadici s manometrem a inflátorovou hadici pro připojení kompenzátoru vztlaku. Tuto konfiguraci lze na potápěčích nejčastěji vidět z důvodu její široké podpory výrobců plicních automatik. Potápěč, používající tuto konfiguraci, musí především vyřešit základní otázku: Jakou automatiku podám v případě potřeby partnerovi?

Je-li to oktopus, jsem si jistý, že je tato automatika v pořádku, když z ní právě nedýchám? A stihnu ji vůbec včas vyndat z jejího závěsu na kompenzátoru? Pokud se rozhodnu podat hlavní automatiku, řeším podobný problém, ale týká se již přímo mého dýchání. Navíc oktopus je automatika určená pro partnera, i proto je na delší hadici, budu mu ji pak měnit? A ví vůbec partner, jakou automatiku mu v případě nouze podám nebo jakou očekávám, že si vezme? A nevytrhne mi stresovaný partner automatiku z úst, bez ohledu na oktopus a nějaký výcvik? A nakonec, není to příliš otázek najednou? Viděl jsem zajímavý způsob, jak tyto problémy jeden potápěč vyřešil. Hlavní automatiku si zajistil výraznou šňůrkou kolem krku, jasně říkající: tuhle automatiku rozhodně nikomu nedám a vzít si ji už vůbec nenechám!

Problémem je často způsob zavěšení oktopusu, které má být co možná nejblíže hrudi a středu těla, tam ale není za co zavěsit a navíc tam tak zoufale překáží! Většina potápěčů proto oktopus věší někam ke straně těla, výše či níže vzhledem k bokům podle úchytů na kompenzátoru, ale někdy i podle vlastní nátury. Viděl jsem ostrého hocha s oktopusem proklatě nízko zavěšeným pomocí horolezecké karabiny na spodním D-kroužku žaketu. O tom, jak rychle by "tasil" v případě potřeby, jsem ale neměl žádné pochybnosti.

Pro uchycení oktopusu je nabízena široká škála různobarevných balónků, banánků, držáků, závěsů atd. které mají společnou vlastnost: jsou drahé a málo funkční. Ještě nikdo nevymyslel úchyt, který by oktopus pevně držel, aby nevypadl a nevlál za potápěčem jako hrdý symbol potápěčské komerce a zároveň aby se z něho dal oktopus snadno a rychle uvolnit v případě potřeby, bez nebezpečí utržení náustku. Zoufalí potápěči oktopus přivazují nebo schovávají do kapsy v pevné víře, že jej nikdy nebudou potřebovat. Začátečníci zpravidla táhnou oktopus za sebou, přičemž jej postupně plní pískem a kamením ze dna a příležitostně využijí na zaháknutí za korál či mezi kameny. Skuteční otrlci jej pak nemají vůbec a odkazují na hrdinné předky, kteří se potápěli rovněž pouze s jednou automatikou a přesto se dožívali úctyhodného věku.

Pro hloubavější povahy představuje oktopus ještě jeden problém. Většina automatik je jednostranná, do úst ji musíte dát jedině zprava. Máte-li oktopus na sobě vpravo, musíte ho při podávání partnerovi, který je čelem k vám, přetáčet. Navíc nemůžete s partnerem na oktopusu plavat vedle sebe, jedině, že by jeden z vás plaval na zádech. Pokud si dáte oktopus zleva, snadno ho sice partnerovi podáte a i plavání vedle sebe zvládnete, ale je téměř nemožné, abyste vlastní oktopus pak někdy použili sami pro sebe. Z obrácené automatiky se totiž příliš dlouho dýchat nedá. Snaživí výrobci tento problém alespoň částečně řeší vsazením otočného kloubu mezi automatiku a její připojením na hadici. Pro zvýšení společenské prestiže si lze tento kloub dát i pozlatit.

Přesto všechno, co zatím bylo o oktopusu v předešlých odstavcích napsáno, si nezasluhuje opovržení. Konfigurace s oktopusem představuje standardní řešení, se kterým se lze setkat u naprosté většiny rekreačních potápěčů všude na světě. Oktopus sám o sobě není problémem, problém je, jakým způsobem s ním často potápěči zacházejí.

To si zřejmě uvědomují i někteří výrobci automatik a řeší jej, jak jinak, opět po svém, a to vývojem záložní automatiky integrované s inflátorem. Začínající potápěče může jednoduchost takového řešení nadchnout, a tak při vhodném prodejním tlaku až nátlaku jsou ochotni pustit za tento zdařilý marketinkový kousek nemalý peníz. Takto řešená konfigurace kupodivu skutečně odstraňuje celou řadu problémů s oktopusem, ovšem za cenu bezpečnostních rizik, vyplývajících právě z integrace automatiky s inflátorem, znesnadňující například řízený výstup na hladinu při poskytnutí hlavní automatiky partnerovi.

Řešení je přitom docela prosté a vyplývá z logiky věci. Je třeba jen přijmout několik jednoduchých rozhodnutí:
a) partnerovi vždy podávám výhradně svoji hlavní automatiku, ze které právě dýchám,
b) druhou automatiku mám výhradně pro sebe, je tedy moje záložní.

Z těchto dvou hlavních zásad, milovníci logiky by řekli axiomů - výroků, o kterých se nepochybuje, lze pak snadno odvodit jednoduché úpravy konfigurace. Nejjednodušší je výměna funkcí obou plicních automatik. Dosavadní "enfant terrible" oktopus se změní na hlavní automatiku, ze které běžně při ponoru dýchám. Druhá automatika na kratší hadici se stane automatikou záložní, výhradně určenou jen pro mě. Nemusím tedy řešit její rychlé uvolňování a mohu ji umístit tam, kde ji mám nejblíže k dispozici a kde nepřekáží. Prostě si ji napevno zavěsím na krk přímo pod bradu pomocí vhodného kousku "gumového provázku" (viz podrobný návod). Záložní automatiku si tak mohu rychle vzít s minimální pomocí jedné ruky a ti šikovnější to zvládnou jen ústy. Vytvořil jsem tak jednoduše modifikovanou komerční konfiguraci.

Proč to někoho nenapadlo již dávno? Napadlo, a už je to skutečně hodně dávno, v samých plenkách potápění a potápěčského průmyslu si už potápěči věšeli záložní automatiku pod krk. Čert ví, co se od té doby stalo, že je třeba pro rekreační potápění objevovat již dávno objevené. Věšení automatiky kolem krku zřejmě nevypadalo a dosud nevypadá příliš "in" pro většinu lidí, které potápěčská komerce živí.

Estetické důvody vůbec hrají v životě lidí významnou roli. Někdo může mít pocit, že žlutá automatika jako hlavní prostě do pusy nepatří. Není problém, prostě si automatiky přešroubujte. To platí i v případě, kdy jste na druhé automatice, tehdy ještě oktopusu, chtěli něco ušetřit a teď je vám líto, aby dražší z vašich potápěčských klenotů jen tak bez užitku visel na krku. Za povšimnutí stojí i další výhoda tohoto uspořádání. Výrazně žlutá hadice vedoucí vám k ústům jasně vede, obzvlášť v případě paniky, vašeho partnera ke spásnému zdroji vzduchu. Zakončení žlutou automatikou tento efekt jen podpoří. Říkáte tím, tohle je automatika určená pro tebe, tu méně nápadnou pod krkem mi nech.

Nicméně to stále jaksi není ono. S těmi hadicemi stále není něco v pořádku. Jistě, je to jejich délka. Hadice k záložní automatice pod krkem nemusí být tak dlouhá, stačí v pohodě nějakých 55 - 60 cm. Hadice k hlavní automatice je zase stále poněkud krátká, když z ní dýchá váš partner, moc operativního prostoru vám již nezbývá a pohled do výhružně rozšířených očí vaší partnerky (já tak daleko rozhodně plavat nechtěla!), navíc zvětšených potápěčskou maskou, vás brzy omrzí. Důležitější je však skutečnost, že s partnerem nemůžete v případě potřeby vedle sebe plavat. Nejen, že jste příliš blízko, ale jeden z vás by musel plavat na zádech, samozřejmě, pokud vaše automatika náhodou není oboustranná. Krátká hadice stačí na společný výstup k hladině, ale to zpravidla k návratu nestačí a často je pohodlnější a snazší plavat pod hladinou, nemluvě o případech, kdy jste zabrousili do uzavřených prostor pod led, do jeskyně, do vraku apod., což však je už úplně jiný šálek čaje. Stačí ale tak málo, prostě hadici k hlavní automatice prodloužit. Na pohodlné plavání vedle sebe zcela postačuje délka hadice 150 cm.

Aby dlouhá hadice kolem vás nevytvářela půvabné smyčky, podvléká se pod pravé podpaží a vede se šikmo přes hruď (u dam s půvabnou vlnkou) zleva zezadu kolem krku k ústům. Takto vedená hadice kupodivu nijak nepřekáží, naopak, jste s ní stále a bezpečně plně v kontaktu, nevytváří žádné volné smyčky vedle hlavy potápěče. Metoda obtáčení hadice pouze kolem krku se nedoporučuje z důvodu předpokládaných kanadských žertíků škodolibých kolegů potápěčů a nedostatku pokynů v bezpečnostních směrnicích pro případ řešení situace OOA (Out Of Air) z důvodu vlastního přiškrcení.

Dostali jsme se tak k single DIR konfiguraci, tedy ne že bychom to předtím dělali špatně (DIR - Doing It Right), ale tahle konfigurace je rozhodně lepší, bezpečnější a nakonec i pohodlnější než předchozí. Single označuje jednoduše její určení pro jednu láhev, přesněji jeden první stupeň. Všimněme si jednoho detailu, a to tzv. psí karabiny na dlouhé hadici před hlavní automatikou. Pro celou řadu lidí představuje jakousi záhadu, její účel je ale zcela prostý. Karabina slouží ke spolehlivému odkládání automatiky jejím přichycením na horní pravý D-kroužek kompenzátoru. Zkušenost praví, že pokud se nám při přípravě výstroje na lodi po hlavní automatice projde jisté množství potápěčů, jejím parametry se tím podstatně zhorší až k její naprosté nefunkčnosti, což zpravidla poznáme až pod vodou, kde jsme posléze tímto k jejímu správnému odložení donuceni.

Double DIR konfigurace zvyšuje bezpečnost potápěče pro případ poruchy prvního stupně, k čemuž dochází zpravidla jeho zamrznutím. V zimě počítáme i se suchým oblekem a jeho napouštěním další středotlakou hadicí. Konfigurace obsahuje dva první stupně, primární a sekundární (ach ta terminologie!), které jsou připojeny zpravidla k dvojventilu na láhvi - použití dvou lahví v rekreačním potápění je přeci jenom stále spíše výjimkou. I zde platí neúprosně logika věci: K primárnímu prvnímu stupni je připojeno pouze to, co můžeme v případě jeho poruchy, a tudíž jeho zavření, snadněji postrádat. Hlavní automatiku postrádat lze, pokud najdeme pod krkem vedle zlatého řetězu i automatiku záložní. A kompenzátor lze snadno nafouknout i ústy, což u suchého obleku zcela jistě nedokážeme. Rovněž manometr by nám byl na zavřeném prvním stupni k ničemu. K tomu všemu je tedy určen sekundární první stupeň.

Všimněme si nakonec umístění manometru. Má být vždy vlevo! Vpravo by se jeho hadice motala s hadicemi automatik, navíc kdyby v krizové situaci došlo k záměně a potápěč se pokusil o dýchání z manometru, jen těžko by byl úspěšný. Zcela zřejmé je to u double DIR konfigurace, kde sekundární první stupeň je umístěn přirozeně na levém ventilu láhve. Umístění vlevo pak platí i pro jakoukoliv konzoli, když už máme potřebu se vůbec něčím takovým vybavovat. Manometr by měl být v každém případě k výstroji přichycen, nejlépe na levý dolní D-kroužek, už z důvodu jeho ochrany a ochrany okolní přírody. Nic se však nemá přehánět, viděl jsem potápěčku, která opatrovala svůj manometr s takovou láskou, že jej pro jistotu schovávala do kapsy žaketu. Aby ji pak nemusela během ponoru stále otevírat, dívala se pak na manometr k partnerovi, který ho naopak vlekl bez jakéhokoliv upevnění za sebou, a tak jí byl jeho manometr neustále k dispozici. Protiklady se zřejmě opravdu přitahují.

Vybavení dlouhou hadicí navíc přináší mnoha jedincům, mimo popsaných výhod, i vysoký stupeň duchovní útěchy, projevující se okázalou shovívavostí k ostatním, kteří na své potápěčské cestě do tak "pokročilého" stadia dosud nedospěli. Podle povahy potápěče se tato okázalá shovívavost může transformovat až do buranského mazáctví. Někdo si naopak může připadat s dlouhou hadicí mezi zástupy žlutých oktopusů směšně. I to mohou být oprávněné důvody, byť zpravidla nepřiznané, proč zvolit konkrétní konfiguraci. Není však třeba se těmito sociálně patologickými projevy příliš zaobírat. Je třeba jen se rozhodnout. A řečeno s Matrixem, vy jste se už přece rozhodli, jen to teď musíte ještě pochopit.

Poznámky:
1: Veškeré popisované skutečnosti a postavy v tomto článku jsou smyšlené a jejich podobnost se skutečnými ději a postavami je čistě náhodná.
2: Tento článek není autobiografií, i když jisté autobiografické prvky obsahuje.