Výstroj pro rekreační technické vrakové a ...

Naviják

 

Použití navijáku

Naviják či buben (angl. reel) slouží k pohodlnému a bezpečnému odvíjení vodicí šňůry. Ta se používá povinně do tzv. overhead prostředí (jeskyně, vraky, pod led), kde umožňuje potápěčům návrat na hladinu i v nulové viditelnosti. Poslouží také pro vypouštění bójky z hloubky, kde by cívka nestačila.   

 

Naviják vhodného typu. Zde se 130 metry šňůry.

 

Ručka je spojena s cívkou šroubem.

 

Nevhodné konstrukce navijáku (z pohledu DIR potápění). Nelze je držet v levé ruce zároveň se světlem a rychle, pohodlně a bez zádrhelů odvíjet. Natož se skútrem.

 

Naviják a jeho části: otvor pro vedení šňůry, navíjecí klika na cívce, aretační šroub a dírka pro připevnění karabiny.

 

Konstrukce navijáku

Buben musí mít jednoduchou odolnou a spolehlivou konstrukci. Nesmí být příliš negativní, aby bylo možné ho snadno držet od těla v natažené levé ruce zároveň s hlavou hlavního světla. Používá se výhradně jeden typ bubnu. Ten umožňuje snadné odvíjení jak při plavání, tak při jízdě na skútru. Konstrukce a mechanismus jsou jednoduché, šňůra ničím nekrytá. Písek nebo jiné nečistoty nemají příliš možností ohrozit jeho funkčnost. Rukojeť a cívka jsou vyrobeny z delrinu. Někteří výrobci používají hliníkovou ručku místo delrinové. Pokud není použit kvalitní nerez šroub, který drží pohromadě ručku s cívkou, a aretační šroub, budou oxidovat. V extrémním případě nepůjde šroub povolit. Pokud možné volíme naviják s rukojetí vyfrézovanou z jednoho kusu materiálu. Její velikost je vhodná pro použití veškerých rukavic i pro práci bez nich. Šňůra je při odmotávání i svíjení vedena otvorem, který zabraňuje nekontrolovanému spadávání šňůry a zamotání se do samotného bubnu. Rozplétání zamotané šňůry či zachycení se do ní může být velmi nebezpečné i frustrující nejen v hloubce, když čas tiká. Buben není vybaven samoblokovacím mechanismem, nýbrž jednoduchým aretačním šroubem, který blokuje cívku v případě nepoužívání navijáku. Šroub je umístěn na jedné straně rukojeti. Nejlépe na té, kde není vodicí otvor, aby se o něj nemohla šňůra zachytit. Při práci s bubnem je odvíjení brzděno tlakem prstu nebo prstů na cívku. V žádném případě se za tímto účelem nepoužívá aretační šroub.

Konstrukce bubnu neobsahuje žádné pružiny. Šňůra není chráněna jakýmkoli krytem. Smyčky či gumy pro navlečení na ruku se nepoužívají. Mimo jiné z důvodu častého předávání z jedné ruky do druhé. Buben běžně neslouží k vypouštění bójky. Výjimkou je (nouzové) vypuštění bójky z hloubky, na kterou by cívka nestačila.

Kovový naviják či jeho cívka se může ohnout v ose a znemožnit odvíjení/svíjení. Je těžší, více negativní, namáhá potápěčovu ruku a při nechtěném upuštění klesá rychleji ke dnu. Proto je nepoužíváme.

Vhodná cívka i naviják jsou negativní i ve slané vodě. Když je položíme na dno, mají tam zůstat, a když je v jeskyni pověsíme, budou viset.

 

Kulička na začátku šňůry. © Igor Beades

 

Typy navijáků

Hlavní reel (angl.  primary reel) by měl mít délku kolem 120 metrů. Ta zpravidla stačí pro bezpečný vstup z volné hladiny do jeskyně k trvale umístěné vodící šňůře i pro návštěvu většiny vraků. Pro explorační ponory (angl. exploration reel) mohou mít navijáky i přes 1000 metrů. Někteří potápěči berou na explorační ponory raději více „kratších“ navijáků než méně „delších“.

Šňůra je stejně jako u cívky zakončena liščí smyčkou, aby nebylo při vymotané šňůře a navazování další nutno řezat a svazovat.

 

Gumicuk připevněný liščí smyčkou do očka navijáku.

 

 

Typy navijáků podle účelu
Typ	Použití	Délka
Hlavní*	z volné vody k trvalé šňůře	120 metrů a více
Explorační**	bádání v prostorách bez trvalé šňůry	podle potřeb
*stačí jeden buben na tým chystající se do jeskyně s trvale nataženou šňůrou **každý potápěč může mít jeden i více bubnů

 

Velké množství šňůry na bubnu může způsobit, že šňůra z bubnu začne padat. Zejména pokud bude nevhodně namotaná a zajištěná. Pro explorační ponory tomu lze zamezit omotáním duct tapem.

 

Individuální značení

Někteří potápěči zastávají názor, že každý musí být schopen rozeznat svůj buben i v nulové viditelnosti. Ne tedy jen podle jmenovky, ale podle hmatu. Nanesení vrstvy lepidla na kliku individuálním způsobem či mechanické ořezání disku cívky jsou jen dvě z možností. DIR potápěči nechávají naviják v nulové viditelnosti na místě. Tím se snaží předejít zamotání do šňůry nebo ztrátě kontaktu s potápěčem, který by šňůru navíjel.

Jiní potápěči říkají, že pokud by náhodou naviják nerozeznali, nechají ho v jeskyni ležet a vyzvednou ho později. Pokud by to nebylo možné, nedá se nic dělat. Jedná se o spotřební zboží a nestojí za žádné riziko. Argument však neobstojí, pokud nás má identifikace bubnu ujistit, že vede opravdu tam, kde jsem ho uvázali ‒ ven na volnou vodu. Nikdy si nemůžeme být zcela jisti, kam vede cizí šňůra.

 

Individuální značení navijáku potápěče bývalé EKPP. Pokud se naviják zamotá, je nutno konec (kostičky, stejně jako kuličku na navijáku na obr. výše) odříznout. Nejlépe se jim zcela vyhneme. © Igor Beades

 

Umístění nepoužívaného navijáku a proč nepatří na zadní d-kroužek

Zrovna nepoužívaný buben je umístěn pomocí double-enderu na pásový d-kroužek nebo méně vhodně na zadní d-kroužek mezinožního popruhu, kde je nejméně na očích. Důležité je správné připojení karabiny k navijáku. Tak, aby se při pohybu karabina nemohla svévolně otevřít. Kvůli riziku ztráty George Irvine připevnění na zadní d-kroužek odmítá. Koliduje se záložním skútrem, který má být co nejblíže k dvojčeti. Může také překážet u některých typů kopů. Není na očích, tak se může nepozorovaně rozmotat. Na suchu na něj můžeme omylem dosednout dvojčetem a zničit ho. Pro pohodlnější manipulaci je možné doplnit naviják gumicukem připojením do dírky kliky liščí smyčkou.

 

Buben mezi nohy nepatří. Může se rozmotat a kolidovat s další výstrojí (leash se stejdžemi, záložní skútr). Na pravém ramenním d-kroužku by překážel rozvinutí dlouhé hadice, na levém stejdžím. V obou případech by rušil hydrodynamiku. Obě foto © Andrea Kiss

 

Zjednodušený popis držení bubnu

Správné držení navijáku při odmotávání šňůry levou, částečně nataženou rukou od těla směrem doleva a dopředu minimalizuje pravděpodobnost zachycení se o vlastní výstroj. A to včetně vrtule skútru, který můžeme zároveň řídit pravou rukou. Goodmanova ručka na hřbetu levé ruky umožňuje pohodlnou práci s hlavním světlem.

Při svíjení šňůry je buben držen stejně tak levou rukou, ale vertikálně. Goodmanka umožňuje i v této situaci dostatečně dobré osvícení směru pohybu a signalizaci. Pravá ruka přitom obsluhuje navíjecí kliku.

Proč nerozdělit činnost mezi obě ruce? Tedy naviják do jedné a světlo do druhé? Pravá ruka potápěče je neustále volná na poskytnutí dlouhé hadice (skútr stačí pustit, u navijáku by to bylo problémovější). Pravá obsluhuje dofukování sucháče, křídla a vyrovnávání tlaku v uších. Má přístup do pravé nouzové kapsy (podle GUE), dosáhne na nůž, může vytáhnout obě záložní svítilny a komunikuje gesty. To vše, zatímco levá ruka drží světlo a udržuje napnutou šňůru navijáku. Světlo do pravé ruky nepatří zejména proto, aby překáželo při poskytování dlouhé hadice.

 

Levá ruka drží zároveň naviják i hlavní světlo. K provedení úvazku se samozřejmě použije i pravá ruka.

 

Nevhodný naviják, nevhodná karabina a připevnění „kov na kov“.

 

Jeden naviják na tým

Ve většině „turistických“ jeskyní je napevno umístěná šňůra. Aby však do jeskyně neplavali nekvalifikovaní potápěči, nenachází se hned u vchodu, nýbrž hlouběji v jeskyni. Naviják o 120 metrech by nám měl bohatě stačit, abychom se k ní dostali.

Natahování z volné vody provádí vedoucí potápěč, ostatní plavou za ním. Až narazí na pevnou šňůru, naváže naviják na ni a nechá ho tam. Tým pokračuje po pevných šňůrách. K odbočkám a skokům se používají cívky. Každý člen týmu u sebe má alespoň dvě. Uloženy jsou výhradně v kapsách. Je-li nutná delší šňůra, navazují se cívky za sebe.

Pokud by se jednalo o ponor z lodi a natahování šňůry od kotevního lana, navázal by se naviják na jeho spodní část a pokračovalo by se podobně. Při potápění pod ledem by se navazovalo na souši a u vstupu do vody. Takže také na začátku ponoru. Pokud s sebou neseme pod vodu naviják, je to za těmito a podobnými účely. Pokud ho po celou dobu ponoru nepoužijeme, nasvědčuje to tomu, že bychom ho do vody na podobné ponory vůbec brát neměli.

 

Správné a nesprávné připojení karabiny.

 

Explorační bubny umístěné na 6. d-kroužku na kanistru hlavního světla. Kobercová páska na bubnu má zamezit nechtěnému odmotání šňůry. © Sam Meacham

 

 Z dějin potápění

V 60. letech 20. století nebyly v jeskyních nataženy trvalé šňůry. Po natažení si je potápěči znovu svinuli. Neexistovaly tedy žádné gap či jump cívky nebo navijáky. Čím hlubší průniky však podnikali, tím byla práce se šňůrou namáhavější. A tak se od postupu upustilo. Vznikaly trvale natažené šňůry. Se složitější navigací přišla nutnost značení směrů, a tedy potřeba různých dalších pomůcek, ze kterých se uchytily prádelní kolíčky a šipky. Naviják s klikou „zespodu“ vyrobil z hliníku a PVC kolem roku 1980 floridský potápěč Woody Jasper. Ještě před lety webové stránky GUE označovaly za použitelné cívky a navijáky, které by si dneska nikdo z DIR komunity nepořídil. Tomu se říká evoluce.

 

Příště: Šňůry pro navijáky a cívky