Do tohoto vzdáleného koutu severní Evropy jsem se letos vypravil za potápěním celkem třikrát. Má první cesta do Karélie vedla přes Německo a Finsko. Za dobrodružstvím pod ledem jsme se vydali auty a bylo nás pět.
S kamarádem Michalem Kubátem jsme měli za sebou dva úspěšné projekty filmařských vrakových expedic (Rosalie Moller, Salem Express) a chtěli jsme natočit něco zajímavého z přírody. Nápad jet se potápět do Ruska, v únoru a k tomu ještě na severní polární kruh nám připadl jako veliká výzva. V zimním období je Bílé moře téměř půl roku zamrzlé a tloušťka ledu dosahuje někdy i více než 1,5 m. Teplota vody je na hladině (pod ledem) -0.5 °C a s hloubkou klesá na -2 °C. Viditelnost dosahuje 40 m. Běžná denní teplota je tak okolo -15 °C, ale může klesnout až k -30 °C. V noci až k -40 °C. Divoká příroda a unikátní pestrý život láká do Bílého moře potápěče dobrodruhy z celé Evropy.
Naše výprava dorazila v neděli 26.2.2006 v 03:30 nad ránem do malé vesničky Nilmoguba. Toto místo uprostřed hlubokých lesů severní Karélie se nám stalo po dobu dalších šesti dní zázemím expedice. Bydleli jsme ve stylových dřevěných srubech. Podpůrný tým vše perfektně připravil. Ráno po vydatné snídani jsme se oblékli, naložili potápěčskou a filmařskou výstroj na skútry a přesunuli do ledového tábora. Cestu po ledu bylo třeba dobře plánovat, neboť mořské proudy, příliv a odliv způsobovaly, že byl led na některých místech nebezpečně tenký a rozpraskaný. Ledový tábor tvoří několik mobilních dřevěných domků, které jsou vytápěny plynovými kamny. Do každého z nich se pohodlně vejdou 3 - 4 potápěči i s výstrojí. Jeden větší domek je jakousi restaurací, ve které je celý den k dispozici teplé jídlo i nápoje. Všechny domky jsou na lyžích, takže se dají jednoduše přesouvat z místa na místo. Po celodenním pobytu v ledovém táboře jsme se za soumraku vraceli zpět, vychutnali si stylovou ruskou baňu a po ní večeři.
Několik následujících dní jsme se věnovali natáčení pod ledem. Život v Bílém moři je velmi pestrý. Většinou se nesetkáte s velkými živočichy, ale s drobným bezobratlým životem v úžasném množství. Při ponorech jsme se setkávali s měkkými korály, mořskými houbami, hvězdicemi, kraby, ježovkami, krevetami a sasankami. Skály a kameny pod vodou jsou útočištěm tresek, mořských okounů, vlkoušů a dalších druhů ryb. Na mělčinách rostou husté lesy chaluh.
Místa vzdálená několik kilometrů po zamrzlém moři jsme pečlivě vybírali, abychom měli možnost natočit co nejlepší záběry pro filmový dokument. Pomáhala nám Natálie, fotografka a mořská bioložka. Úchvatná ledová scenérie na nás čekala v Zátoce biofiltrů, kde se vlivem přílivu a odlivu lámou ledové kry. Rozlámané kry pak k sobě znovu přimrzají a tvoří členitou vrstvu. Ledové kry však mohou být pro mořské živočichy i rostliny nebezpečné. Při přímém kontaktu je poškozují mechanicky nebo mrazem. Kromě toho na ně však působí i chemicky svým sladkovodním složením.
Lokality v okolí ostrovů Malý a Velký Krestovyj nás nadchly pestrostí života. Malá skalka v hloubce kolem 20 m porostlá stovkami bílých a oranžových Sasanek karafiátových je jedno z nejhezčích míst této oblasti. Sasanky karafiátové jsou jednotliví živočichové tvořící na příhodných místech celé kolonie. Ačkoli se zdají pevně vrostlé do skály, dokáží se za potravou přesouvat. Častým společníkem sasanek bývá Krab pavoučí. Mezi sasankami nachází úkryt spousta drobných živočichů, které jsou pro kraba snadným zdrojem obživy. Ve skalních štěrbinách jsme objevovali krevety, tresky a vlkouše. Dalším překrásným místem u menšího z obou ostrovů je písčitý svah porostlý bílými měkkými korály. Svah začíná v hloubce kolem deseti metrů a pozvolna padá do padesáti. Ve větší hloubce je i přes perfektní viditelnost relativně šero. Pod 20 metrů hloubky je nutné si svítit. Svah s měkkými korály Gersemia fruticosa ve mně vyvolával zvláštní pocity. Písčité bahnité dno mi svým charakterem připomínalo česká nebo rakouská jezera, ale ten pestrý život dával celé scenérii velmi specifický nádech.
Všichni jsme se shodli, že týden potápění na severním polárním kruhu byl nejen tím nejlepším potápěním pod ledem, jaké jsme zažili, ale že patřil k našim nejlepším zážitkům vůbec.
Podruhé jsem se vypravil na stejné místo v květnu. Tentokrát stejně jako při dalších cestách na sever Ruska jsem již zvolil kombinaci letecké a vlakové přepravy. Moc mě zajímalo, jak to tam bude vypadat, když roztaje led. Také jsem chtěl vidět tuleně. Několik dní jsem se potápěl s přístrojem. Bylo fajn navštívit známé lokality a nebýt přitom limitován bezpečnostním lanem tak, jako pod ledem. Teplota vody byla asi jen o 2 stupně vyšší než v únoru a březnu. Viditelnost klesla. Nad termoklinou byla tak 8 m, pod ní kolem 15 m.
Kromě potápění s přístrojem jsme jezdili na člunech mezi ostrůvky a pokoušeli se dostat tak blízko k tuleňům, abychom je mohli nafotit. Někdy jsme byli ve vodě jen se šnorchlem, jindy jsme na to šli z pevniny. Každou zimu připlouvají do vod Bílého moře Tuleni grónští, aby zde přivedli na svět svá mláďata. Využívají rozpraskané kry tajícího ledu, na kterých jsou mláďata chráněna proti predátorům. Když pak led roztaje úplně, mladí tuleni se vyhřívají na skalnatém pobřeží ostrůvků. Jsou to ovšem velmi plachá zvířata.
Na neobydlených ostrovech hnízdí každé léto množství ptáků. Bílé moře je rovněž domovem běluh. Těmto bíle zbarveným kytovcům se také někdy říká zpívající velryby, protože jejich zpěv bývá slyšet i nad hladinou.
V září, při mé letošní třetí cestě za potápěním v Bílém moři, tvořili naší výpravu potápěči, kteří tam se mnou byli v zimě a pár dalších dobrodruhů, kteří si nechtěli nechat ujít plavbu po Bílém moři na expediční lodi Karteš. Vypluli jsme z přístavu Chupa a během sedmi potápěčských dní jsme dopluli k Solovětskému souostroví a zpět. Ačkoli nás přivítal déšť, měli jsme pak krásné podzimní počasí. Viděli jsme spoustu zajímavých míst pod vodou i na souši. Na některých lokalitách jsme byli vůbec první potápěči. O této plavbě i o dalším týdnu, kdy jsem se účastnil vědeckého projektu mořských biologů moskevské státní university o výzkumu mořských sasanek až zase v nějaké další reportáži.