Ponory za velkou louží

Minnewanka

Přijíždíme do Banffu ve Skalistých horách. Městečko je malebně rozložené v údolí mezi horami, dopravní situace na konci víkendu je ovšem na mrtvici. Poté, co jsem Lukáše vyložil s kolem na trailu, se 3 km přes město dostávám skoro tři čtvrtě hodiny. Pak už jen vystoupat k přehradě nad městem, kde zase dopravu brzdí stáda divokých koz motající se na horské silnici mezi auty. Doufal jsem, že se budu moct k někomu přidat, protože neznám lokalitu, ale všech 5 přítomných potápěčů se právě balí na cestu domů. Je to sice proti pravidlům, ale není to poprvé, kdy se budu z nedostatku partnerů potápět sólo. V Kanadě to zatím bylo skoro pokaždé. Má klasická výmluva/omluva je že nechodím hluboko, nedělám ptákoviny a vycvičen z Anglie s sebou mám pony láhev.

Odtahat výbavu po hrázi k vodě trvá věčnost, sypané kameny zvou k vyvrknutí kotníku a mé žabky taky dvakrát nepomáhají. Konečně je vše hotovo a sestaveno a já se nořím do vody. O lokalitě mám zevrubnou představu z internetu. Přede mnou by mělo být několik základů domů a zatopená původní hráz. Ačkoli se voda ze břehu zdála jako v bazénu, zdání klamalo. Prvních 10 metrů slibovalo krásný ponor, ovšem dál se viditelnost prudce horší. U dna chvílemi s bídou vidím nataženou ruku. Díky nadmořské výšce 1475 metrů a profilu nastaveném na svém Gekku pro unaveného potápěče (týden v autě s deními přejezdy až 800 km to myslím splňuje) se mě rychle krátí čas na dně, proto se zklamaný a naštvaný obracím a začínám podél hráze stoupat k hladině. Najednou slyším odněkud hukot a asi 2 metry napravo se objevuje mohutná roura výpustě trčící z těla hráze do šera. Zhluboka si oddechuji protože přimotat se přímo před ni ...

Na hladině se rozmýšlím co dál. Ve flašce mám stále víc jak půlku zásoby vzduchu. Motat se v čisté vodě u hráze s tím, že v přehradě nejsou ryby a nebo si zbytek nechat k dalšímu jezeru? Najednou si uvědomuji, že to co jsem považoval za bójku potápěčů ve vodě je ve skutečnosti permanentní bóje. A pod ní určitě něco k vidění, nejspíše hráz staré přehrady. Je rozhodnuto. 100 metrů na hladině a sestup podél řetězu. Viditelnost je sice stejná jako u hráze, ale dole na mě v mlze čeká NĚCO. Při bližším průzkumu se ukazuje, že je to vrchol 12 metrů vysoké původní hráze. Dolů do šera mizí betonové stěny a vedle vidím betonovou budovu zvoucí k průzkumu. Čas mě ovšem tlačí, počítač ukazuje 7 minut deco, proto se s těžkým srdcem loučím a stoupám vzhůru.

Lake Annette

Další den ráno přejíždíme 300 km na druhý konec parku do Jasperu. Tlačí nás čas, protože vstupenka nám platí pouze do 4 hodin odpoledne, do té doby musíme park opustit. Přesto se cestou zastavujeme na ledovci Athabasca, který leží nedaleko silnice. Já zdolávám strmé stoupání k úpatí ledovce v žabkách, Lukášovi není zatěžko vyházet polovinu naší narvané dodávky aby se dostal ke kolu. Za velkého zájmu japonských turistů mezi nimi prokličkuje cestou dolů, já samozřejmě musím fotit akční záběry. Původní plán byl jezero Patricia se zbytky tajného Spojeneckého projektu, ale jelikož informace o lokalitě mám pouze kusé a z parkoviště je třeba odtahat věci kilometr a půl lesem, s těžkým srdcem volím náhradní jezero. Jako jediné z ledovcových jezer v okolí má ryby a internet sliboval sladkovodní korály. Lukáš si dnes po včerejším ježdění dává pohov, takže mě projednou má kdo pomoci s ustrojováním. Zatímco se budu potápět, on na břehu připraví na propanovém vařiči oběd. Tomu říkám servis. Voda je opět jako v bazénu, tyrkysově modrá. Polední slunce ji prosvětluje a maluje na dně měnící se obrazce. Zklamání přichází opět v 10 metrech. Viditelnost sice není až tak špatná jako na Minnewance, ale stejně ... Dno v hlubší části je, na rozdíl od mělčin pokrytých jemným bahnem a kameny, zarostlé rostlinami. V jednu chvíli zahlédnu velkou rybu, ale jen koutkem oka. Potápěči z Calgary, pro které je zde oblíbená cvičná lokalita, tu umístili asi metrového kačera v potápěčském, který je příjemným zpestřením relativně nezáživného ponoru. Přesunuji se blíž ke břehu do čistší vody. Občas tu vidím rybu, ale pouze z dálky. Konečně zahlédnu korály. Zajímavý úkaz přírodní, kdo z vás věděl, že existuje sladkovodní korál? Sice šedivý a pouze ve tvaru kamene, na který je uchycený, ale korál. Proplácám se k 70 bar, kdy už mi není líto vzduchu a mohu vylézt. Na břehu už na mě čekají vychládající špagety s omáčkou. Ještě se vykoupat, samozřejmě "naostro", což je v čisté vodě trochu problém, protože po břehu projíždí na koních skupinky výletníků a pak už spěcháme k bráně z parku. Stíháme to taktak, ale ukazuje se, že na odjezdu nás nikdo nekontroluje.

Videa z ponorů.