Ponory za velkou louží

 Doma po našem slavném výletu na mě čeká jen hromada věcí z cesty rozházených všude po zemi, které je třeba uklidit, 8 Giga fotek, které je třeba roztřídit a videa, která bych měl zpracovat. Po všem tom shonu a akci předcházejícího měsíce se mi do ničeho nechce, to že nemusíme (nebo spíš nemůžeme) do práce, aktivitě nepřidává. Některé věci se ale odkládat nedají, takže několik dní věnujeme shánění letenky. Zpáteční, kterou jsme měli při příletu, nám před měsícem propadla (zjevně se nedá koupit na dýl jak 10 měsíců dopředu), takže hledáme co nejvíc muziky za co nejmíň peněz. Nízkonákladové společnosti létají jen do Londýna a navíc zavazadlo může mít jen 15 kg, což není ani potápěčská výbava. S příplatky za nadváhu se cena vyrovná normální letence s limitem 40 kg a příletem do Vídně, takže není co řešit. Datum odletu je stanoveno na půli října a já mám další problém. Musím se včas zbavit lahví a olova a samozřejmě musíme prodat auto, takže na potápění v Kanadě už mi nezbývá moc času. Také se ukazuje, že teď ke konci sezóny už charterové potápěčské lodě nevyráží každý den, takže vyvolávám na všechny strany a snažím se něco najít. Nakonec se na mě usměje štěstí a já se dozvídám, že se druhý den ráno mohu přidat ke skupině vyrážející z Tobermory, asi 300km na sever od Toronta. Okolo tohoto městečka byl roku 1987 otevřen Národní park Fathom Five, který kromě části poloostrova Bruce a několika majáků ochraňuje i 21 vraků z 19. a počátku 20. století. Cesta mi má podle navigace zabrat 4 hodiny a odjezd z maríny je o půl desáté, proto se rozhoduji vyjet ještě večer a přespat těsně před městem. Lukáš se mnou nejede, okolo není nic pro cyklisty, takže můžu spát v dodávce a nemusím nikde hledat místo pro stan. Vyrážím z domu později, než jsem plánoval a tak po cestě půlnoční podzimní mlhou zastavuji ke spaní až ve 2 ráno. Mám to sice ještě 50 km ale už se mi zavírají oči a nechci riskovat.

Budík v 7 ignoruji, v autě je jak v lednici a ze spacáku se mi vůbec nechce. Nedá se ale nic dělat a tak před devátou zastavuji u obchodu na kraji přístavu. Program na dnešní den je vrak ve 30 m a jeskyně v 6 m. Nejsem z té jeskyně moc nadšený, přijel jsem za vraky, ale lepší než nic. Mám ještě čas a tak se stavuji přes ulici u konkurence, ke které se mi nepodařilo dovolat. Už je otevřeno a milá starší paní za pokladnou mi oznámí, že právě odjela loď k Arábii, nejznámějšímu vraku v parku. Smůla smůlovatá, ale odpoledne jedou k stejnému vraku, který jsem měl za chvíli navštívit s konkurencí a návdavkem k parníku v 7 m. Nic neřeším a okamžitě platím za ponory. Dopoledne trávím plkáním s paní, která je s manželem majitelkou obchodu. Dozvídám se spoustu věcí o životě v malé komunitě.. Většina obchodů v městečku má otevřeno jen od května do října, po zbytek roku je zavřená. "Moje" paní s manželem vezmou jejich truck a karavan a zimu tráví na jihu Floridy, kde vlastní  pozemek v karavanparku nedaleko Everglades. Ovšem přes sezónu pracují bez dne volna často i do 2 do rána (mixují nitrox a plní láhve), aby ráno v 8 otevírali obchod a spolu s kapitány jejich 4 lodí vyráželi s turisty na jezero nebo prováděli nutnou údržbu. Paní se na oplátku zajímá o potápění v Čechách a v Anglii. V družném hovoru utíká čas jako voda, vrací se ranní výprava a paní musí plnit láhve, já se jedu zaregistrovat k potápění do infocentra.

Na lodi pro osm lidí jsme tři, já a dva potápěči z Toronta. Cestou k vraku jeden z nich zjišťuje, že zapomněl veškerou zátěž v autě. Už se zdá, že má smůlu, ale nakonec mezi sebou s přispěním kapitánových zásob vyberem dostatečné množství. Cesta k vraku netrvá dlouho, kapitán Dave poutá loď k bóji a pomáhá nám do výstroje. Tolik pozornosti jsem nezažil ani v Egyptě, nasazuje nám kapuce, nazouvá ploutve, připadám si jak manekýn. Veškeré námitky odmítá rezolutním: "Jste na mojí lodi, tak se o vás postarám!"

King havaroval na počátku minulého století a věk je na něm znát. 40 minut zkoumáme rozlámané trosky, viditelnost je parádní, jsem velmi mile překvapen - 15 m ve sladké vodě je víc, než jsem se odvažoval doufat. Je to způsobené studenou vodou jezera Huron s nedostatkem živin. To zapříčiňuje krásnou modrou barvu a nepřítomnost slávičky mnohotvárné (škeble), která na jiných jezerech ve svých vrstvách ukrývá všechny detaily. Zpátky na lodi máme opět dokonalý servis, kapitán všem sundává ploutve a pomáhá rozepínat přezky. Přejezd k dalšímu vraku je jen krátký, na druhou stranu útesu, jen několik desítek metrů. Počasí jsme nemohli mít lepší, hladina je jako zrcadlo a čas do dalšího ponoru uteče v družném hovoru.

K Wetmore se naplavává asi 40m, plavem na hladině a kapitán nás diriguje pokřikem. U mohutného kotle, který dosahuje téměř k hladině, se zanořujem a užíváme si tohoto fotogenického vraku. Díky jeho "hloubce" tu trávíme pod vodou hodinu a deset minut a na hladinu se vracíme plní dojmů. Mí dva partneři pokračují se svými rodinami v dovolené (bohužel si dnešním dnem vyčerpali povolený příděl potápění), já se vracím domů, jelikož zítra žádný obchod na jezero nevyjíždí a víkend je plně obsazený. Ještě předtím si ale nechávám v obchodě naplnit láhev, na dobré slovo dostávám půjčený plovák s potápěčskou vlajkou a jdu na konec přístavu na ponor ze břehu. Je už podvečer, přesto je na lokalitě několik otužilců se šnorchlem. Se zájmem pozorují, jak se nasoukávám do výstroje.

S nalezením nejzachovalejšího vraku, který je kousek stranou, mám sice trochu problém, dokonce se na chvíli zamotávám do utrženého vlasce, ale nůž vše vyřeší a i zbytky remorkéru nakonec najdu. Lokalita je zajímavá a zdarma, jako doplněk k potápění naprosto vynikající. Je ale pozdě a mne čekají 4 hodiny v autě, proto po hodině a půl ponor ukončuji, vypůjčený plovák schovávám na lodi pod lavičku a vyrážím domů. Unavený, ale spokojený sedám o půlnoci k vychladlé večeři.

Video z ponorů.