Ponory za velkou louží
Poslal dopisovatel Stran potápěčských
Na internetu mě zaujal vrak Waome na jezeře Muskoka, v rozumné vzdálenosti od baráku. Před půl rokem jsme byli nedaleko na celodením výletě a byla to velká cesta, teď těch 200 km pojedu jen na otočku. Trochu se nám změnila perspektiva.
Mám obrovské štěstí, jediný obchod, který pořádá víkendové výlety k tomuto vraku, zná místního potápěče, který by se také rád na loď podíval a jen čeká, až se někdo přidá. Dva bysme sice byli málo, ale kapitán poveze ráno skupinu potápěčů na jinou lokalitu a když už bude loď na vodě, tak nás vezme. Tentokrát se mnou jede i Lukáš, našel si nedaleko cyklopark. U lodi mám být až v jednu, takže vyrážíme rozumně ráno. Když Lukáše vysazuji v parku, výběrčí vstupného a majitel v jedné osobě si všímá mé výbavy a tak se od něj dozvídám, že si před 30 lety koupili s kamarádem použité neopreny, láhve a automatiky a svůj první ponor udělali právě na Waome. Bez baterky, bez zkušeností, ale zjevně s notnou dávkou štěstí.
Články na netu varovaly před studenou temnou vodou a doporučovaly návštěvu jen zkušeným potápěčům. Já mám jen tuto jedinou šanci, takže mě nezbývá než doufat, že na to budu stačit. U mola na jezeře čeká starší pán, dozvídám se, že je to můj partner na ponor, je v důchodu a na Waome jezdí každý rok minimálně jednou. Pro letošek to bude poprvé a díky konci sezóny i naposled. Omrknu mu výbavu - má dvojčata a nitrox, já zase lepší baterku a sucháč. Čekal jsem, že ho v Kanadě budou mít všichni, ale poměrně hodně potápěčů radši volí několik vrstev neoprenu.
Po chvíli přijede loď - celohliníkový katamarán, vyskáče z něho asi 8 potápěčů, nalodíme se my dva a můžem vyrazit. Kapitán je pohodový upovídaný chlapík, cesta příjemně ubíhá. Počasí je opět jako na objednávku, hladina bez jediné vlnky. Voda je temně hnědá, což způsobuje rozpuštěný tanin. Kapitán nás upoutává k bóji u přídě vraku a my dostáváme volnou ruku, můžem zůstat pod vodou, jak dlouho chceme. Občas kapitáni zakazují dekompresní ponory, asi se jim nechce dlouho čekat. Voda je sice čistá, ale už od 5 m rozsvěcuji baterku, tma je skoro jako v noci.
75 let pod vodou lodi nijak výrazně neublížilo, přesto v temnotě váhám pronikat do nitra vraku. Nechci, aby se na mě něco zřítilo a zbytečně vířit tenkou vrstvu kalu, která je na všem usazená a kazí nám oběma jinak nádhernou viditelnost. Omezuji se tedy jen na nakukování do oken a vplutí do dveří a nakládacích vrat. První kolo děláme u dna v "prvním patře", druhé v úrovni hlavní paluby. Vzduchu už nemám kdoví kolik, ale nechci kazit ponor kolegovi s dvojčetem a děláme ještě jedno kolo, já pro jistotu až v úrovni střechy. Pak už signalizuji, že opravdu musím nahoru a vynořuji se s pohodovými 30 bar (a plnou záložní pony lahví). 50 minut pod vodou uteklo nečekaně rychle, klidně bych šel ještě jednou, ale bohužel, tento výlet je jen jednoponorový.
Cestou k molu se mě můj buddy svěří, že to byl zatím jeho nejlepší ponor k tomuto vraku, s nejlepší viditelností a že se poprvé podíval až úplně ke dnu. Dost dobře to nechápu, když už jsem tady, tak chci přece vidět co nejvíc, ale jsem rád, že se mu ponor líbil tak jako mě. Ještě pomůžeme vytáhnout kapitánovi loď z vody. Každý den, kdy vyjíždí na vodu, ji totiž přiváží od svého obchodu vzdáleného 50 km a večer ji zase odváží. Desetimetrový katamarán je skoro dvakrát delší než dodávka, za kterou je zapřažený. Ale zjevně to funguje.
I Lukáš je s parkem spokojený, takže další pěkný den. Už se jen dostat zácpou domů, jezera v okolí jsou cílem torontských chatařů a výletníků a hlavní (a jediná) dálnice na jih je v neděli odpoledne beznadějně ucpaná.