Ponory za velkou louží
Poslal dopisovatel Stran potápěčských
Hned v pondělí ráno sedám k telefonu a volám do Kingstonu, jednoho z center vrakového potápění na jezeru Ontario. Mám štěstí, ve středu se mohu přidat. Je konec sezóny a kromě víkendu je to jediná možnost, kdy se tam dá dostat do vody. Bohužel jen ráno, odpolední ponory se nekonají.
Pátrání na internetu odhalí vraky 2 parníků asi hodinu jízdy na sever od Kingstonu, které jsou přístupné ze břehu. Informace mám poměrně detailní, takže doufám, že vše klapne. Vyjíždím opět večer před ponorem, je to 3 hodiny po dálnici. Přespávám v autě před městem (Lukáš zase vynechává) a ráno přijíždím k potápěčskému centru. Po chvíli přijíždí zbytek výpravy - 4 potápěči z okolí a nakonec i kapitán, pohledná blondýna. Voda v přístavu se zdá čistá a klidná, nemilé překvapení nás čeká na otevřené vodě. Svižný větřík a metrové vlny, jaké jsem zažil na neklidném moři, dělají z cesty adrenalinový zážitek.
Loď je maličká, nijak zvlášť připravená pro potápěče. Z vody se leze žebříkem na zádi přes mohutný kryt motorů (2 x 200 koní) a já už se těším, jak se přes něj ve vlnách budu v plné výbavě dostávat. Držáky na láhve taky nejsou, vše leží pod lavičkami a při každém propadu lodi mohutně zaduní o palubu. Jen tiše doufám, že nerozdrtí tlakoměr nebo nepoškodí něco z výbavy, která je naskládaná hned vedle. Náš původní cíl je v tomto vlnobití nedosažitelný, kapitánka volí náhradní vrak, parník Comet, který je před vlnami částečně chráněný ostrovem. Mám z toho radost, protože Comet je jeden z nejznámějších vraků v okolí a jeden z mých "Top 10".
U kotevní bóje jsou vlny relativně malé, kymácivě se ustrojíme a přes bok lodi překulíme do vody. Ta má na rozdíl od Tobermory zelenou barvu a prvních 10 m je velkým zklamáním. Viditelnost je jen 2 m a znatelný proud nás nutí ručkovat dolů po kotevním laně. V hloubce se voda najednou jako zázrakem čistí a proud ustává a já zůstávám zírat na obrovská kolesa parníku, stále stojící po stranách zbytku trupu. Nástavby jsou pryč, paluba propadlá, ale vrak stále působí monumentálně. Každý si jde po svém, tato skupina na buddy páry zjevně nehraje. 40 minut uteče jako voda a nastává nejhorší část ponoru. Podat foťák na palubu, dostat se k žebříku tak aby mě nevyrazil zuby, vysoukat se nahoru, sundat ploutve, dostat se po kolenou přes kryt motoru a dopotácet se po kymácející palubě v pořádku na příď.
Za další vrak je vybrán Munson, bývalý bagr. Leží o 10 m hlouběji, než byl Comet a proud má být také silnější. A taky že ano. Máme co dělat dostat se ke kotevnímu lanu, po kterém se stahujeme do hloubky. Stejně jako na předchozí lokalitě je vrchní vrstva vody kalná, spodek je čistý, ale ve 33 m je už pěkně temno. Voda má 10 stupňů, proud je pěkně cítit a deco neúprosně naskakuje. Vrak má stále na palubě spoustu nářadí a vybavení z kuchyně, je na co se dívat, ale nedá se nic dělat. Nakonec končím na 11 minut zavěšený s ostatními na kotevní lano a odpočítávám.
Po návratu mi ještě kapitánka plní láhve a ačkoliv je o dost později, než jsem plánoval, vyrážím 100 km na sever podél řeky Sv. Vavřince k vraku Rothesay. Můj odhad byl přesný, lokalitu nacházím okamžitě. Jsou skoro 4 hodiny, rychle na sebe navléknu výstroj, bez problémů nacházím vodící linku a plavu nekonečných 100 m k vraku. Už po pár minutách cítím, jak mě do sucháče zatéká voda. Už slouží druhý rok a krční manžeta propouští. Někdy vůbec, někdy míň a zrovna teď víc. Zatím jsem neměl čas a ani peníze nechat ji opravit, nechávám to až na doma. Taky proto, že místní obchody prý posílají všechny opravy k výrobci a čekací doba je nekonečná. Nezbývá, než zatnout zuby.
Vrak je lepší, než jsem čekal. Byl by krásné zachovalý, kdyby jeho prostřední nejzajímavější část na začátku minulého století nezničili námořní kadeti. Takhle se mohu jen dohadovat, co bylo čím. Vedle mohutných kotlů plných ryb nakonec rozeznávám zbytky koles a ramena parního stroje. Nemohu se ale moc zdržovat, protože mě tlačí čas, jsem mokrý a plavání v proudu, i když mírném, mě vyčerpává. Po 40 minutách ponor ukončuji, na břehu ždímu podoblek a tričko a vyrážím k dalšímu vraku, který je pouhých 30 km daleko.
Nalézt Conestogu mě také nečiní problém, údaje na netu byly přesné. Už se mě do vody moc nechce, obzvlášť po 3 ponorech a v mokrém, ale vědomí, že už se sem zřejmě v životě nepodívám, mi nedá. Řeka je v těchto místech o trochu čistější, je to ale vykoupené o poznání silnějším proudem. Schovávám se před ním do vyhořelého nitra lodi plného trčících nástrah. Přesto musím cestou zpět proti proudu ručkovat po vraku, ukopat se to nedá. Venku bych byl úplně bez šance, pouze u zádi v "závětří" vraku jsem mohl obdivovat mohutný lodní šroub relativně v klidu.
Na břehu esemeskuji Lukášovi, že jsem v pořádku (před oběma ponory jsem mu poslal zprávu s informací, kde hledat auto kdyby se mě něco stalo) a vyrážím na cestu domů. Čeká mě 5 hodin řízení po nudné dálnici. Jsem unavený a abych neusnul, zastavuji každou hodinu. Procházím se na studeném nočním vzduchu a trochu se snažím probrat. Doma jsem v 1 ráno, ani nevečeřím, jen rozvěšuji mokrou výstroj do komory a jdu spát.