Výstroj pro rekreační technické vrakové a ...

Bottom-timer (BT) poskytuje uživateli zejména informaci o stávající hloubce (hloubkoměr) a celkové délce ponoru (automatické stopky). Na základě nich jsou pokročilí DIR potápěči schopni z hlavy vypočítat průměrnou hloubku ponoru (pokud jí přístroj nemá) a následně potřebnou dekompresi.

 

Konzola tak, jak ji vidíme u většiny rekreačních potápěčů.

 

Dekompresní počítače jsou přespříliš konzervativní, drahé, někdy poskytují zbytečné informace, jiné se uzamknou při „porušení“ deko zastávek a neříkají nám, proč dělají to, co dělají. Nemohou připočítat náročnost, námahu při ponoru. Jsou konzervativní (tj. prodlužují zbytečně dekompresi), aby byly použitelné jak pro sportovce, tak pro obézního kuřáka. Zejména u začátečníků hrozí přílišná závislost a slepá důvěra v přístroj, zanedbávání sebevzdělávání o dekompresi a deko postupech i nedostatky ve schopnosti plánovat ponory. Navíc je rekreační DIR „dekomprese“ tak jednoduchá, že si ji potápěči rychle osvojí. Proto se používá potápěčský počítač pouze v tzv. gauge módu [gejdž]. To znamená, že deko funkce jsou vypnuty, přístroj nedává potápěči žádné příkazy, nedělá za něj výpočty a nenahrazuje jeho mozek. Gauge mode z PC sice udělá drahý BT, ale uloží informace o průběhu ponoru pro pozdější stažení do domácího PC. Někteří potápěči dávají navíc přednost přístrojům, které počítají čas s přesností na sekundy. Funkce počítání průměrné hloubky může být zejména při složitém profilu ponoru (např. neustálé střídání klesání a stoupání v jeskyni) užitečná. Avšak jen když si sami stisknutím tlačítka určíme, odkdy se má počítat.

 

Jednoduchý bottom-timer.

 

Své místo má BT na pravém předloktí. Kdekoli od zápěstí až po loket. Hloubku tak lze sledovat, i když levá ruka vypouští plyn ze sucháče nebo přetlakovým ventilem z křídla. Na BT můžeme svítit hlavním světlem umístěným standardně na hřbetu levé ruky, a to i při řízení skútru pravou rukou. Dalším důvodem je výstup s potápěčem v bezvědomí. V tom případě vystupujeme na křídlo partnera, které ovládáme jeho inflátorem a přetlakovým ventilem křídla, a tedy znovu naší levou rukou. Pravá ruka musí být schopna potápěče obejmout, popř. mu udržet v ústech regulátor. Zároveň je nutno vidět na hloubkoměr. Kontrolovat správnou výstupovou rychlost ve stresové situaci bez pohledu na přístroj by nebylo pro většinu z nás proveditelné. Z toho vyplývá ideální poloha umístění přístroje na pravém předloktí.

 

Počítač s podsvícenými znaky, ne s podsvíceným displejem.

 

K selhání hloubkoměru čas od času dochází. Jeskyňářská legenda Jochen Hasenmayer kvůli dysfunkčnímu mechanickému hloubkoměru skončil na kolečkovém křesle. Jak se praví v příručce pro kurs Deep Diver organizace DSAT: „Jestli jste ještě neviděli závadu potápěčského počítače, tak jste se málo potápěli.“ To však není argument pro používání záložního přístroje pro každý ponor. Mnoho DIR potápěčů ho použije až pro ponory složitější. Je to otázkou osobních preferencí. Ale také otázkou sebedůvěry a důvěry v buddyho a tým, jelikož nikdy nebudeme mít sami zálohu na 100 % situací. Pokud se nebudete s jedním cítit dobře, vezměte si s sebou do vody i záložní. Ten lze umístit do kapsy (podle GUE do pravé „záložní“), vedle hlavního přístroje či na levou ruku ke kompasu. Každé umístění má samozřejmě své výhody a nevýhody. Například výhodou umístění vedle sebe je možnost porovnávání údajů. Pokud je rozdíl příliš veliký, je na čase zjistit, co ukazuje přístroj buddyho. Zanedbatelnou nevýhodou umístění nalevo je nemožnost odečítat údaje při odpouštění plynu z křídla či sucháče a složitější porovnání udávaných hloubek. Tu s přístrojem v kapse neporovnáváme vůbec, ale také se nebudeme muset zatěžovat zjištěným rozdílem, který se od výrobce k výrobci pohybuje v rozsahu zhruba 0,5 metru. Tým má ponor naplánovaný, ví, jaká je maximální hloubka, zná dekompresní profil a každý člen se ponoru aktivně účastní. Pokud buddy uvidí, že klesám hlouběji, než bych měl, zastaví mě. A naopak.

 

PC nesmí nahrazovat hlavu a znalosti potápěče.

 

Pro pohodlnost manipulace nahrazují mnozí potápěči standardní gumový pásek gumicuky. Dva separátní gumicuky slouží jako záloha pro případ přetržení nebo rozvázání uzlíku. George Irvine říkával, že výhodou použití řemínku je v případě roztržení obleku možnost místo na ruce stáhnout, a tak omezit vniknutí vody. Výhodou gumicuků je pohodlnější manipulace nad vodou i pod ní ‒ nasazování, posouvání i sundavání, a to dokonce v silných rukavicích. S pásky, včetně těch na suchý zip, bojují někteří potápěči i na suchu s holýma rukama. Jeskynní šňůra nebo cokoli jiného se o řemínek může zachytit, zatímco u gumicuku se převalí. S přibývající kompresí se oblek stlačuje a řemínek se na rozdíl od gumicuků nepřizpůsobí obvodu ruky, může být nutné pod vodou pásek dotáhnout a při dekompresi nezapomenout ho znovu povolit. Volba je na každém z nás, i když vhodnější řešení je zjevné.

 

Podsvícené číslice bottom-timeru Freedom české firmy Divesoft. © Petr Polách, www.polachpetr.cz

 

Požadavky na bottom timer

 - elektronický, ne mechanický hloubkoměr

 - spolehlivost a přesnost

 - velký displej, dobře čitelný za snížené viditelnosti, přehledný a zobrazující minimum informací

Podle osobních preferencí dále:  

 - počítání času v sekundách

 - vynulovatelné počítání času (stopky)

 - možnost nahrazení pásku gumicuky

 - podsvícené číslice (ne celý displej)

 - (nastavitelné) počítání průměrné hloubky