Lofoty - ostrovy fjordů a hor

Potápění 200 km severně od polárního kruhu vypadá na první pohled jako šílenost. Představy zamrzající hladiny moře, plujících ledovců a ledních medvědů jsou ovšem mylné, díky Golfskému proudu je zdejší podnebí velmi mírné. Na Lofotech je nejsevernější místo na Zemi, kde průměrná teplota neklesá pod bod mrazu. A když cestovateli přeje štěstí, jako přálo nám, může tady být i příjemně teplo.

Souostroví Lofoty se rozkládá v oblasti severozápadního pobřeží Norska, okolo 68. stupně severní šířky. V Antarktidě je na obdobné zeměpisné šířce království věčného ledu.Vzdálenost z Prahy je asi 2000 km vzdušnou čarou přímo na sever.

"Kam plánuješ dovolenou," zeptal se mě kamarád. "Jedu na Lofoty," odpověděl jsem. "Na lov čeho? Oty?" Jméno Lofoty ovšem nevzniklo z češtiny tak, že by se tu snad lovili otové. Řetěz ostrovů při pohledu z pevniny vypadá jako stopa (foten) rysa (lo).

Na 1227 čtverečních kilometrech žije pouze necelých 25 tisíc stálých obyvatel. Několik letních měsíců zde slunce nezapadá. I v době naší návštěvy, v srpnu, nebylo ani o půlnoci potřeba svítit na cestu. Pro pohodlný spánek ale stačí zatáhnout černé závěsy. V zimě se naopak místo slunce na nebi objevuje pouze polární zář. Dokonce i místní lidé mívají ze zimní tmy deprese.

Cesta

Sedm potápěčů, každý s velkou bednou výstroje, olovem, láhví. K tomu kompresor, člun, lodní motor, spousty jídla a piva v plechovkách. Kupodivu se to všechno vešlo do Sprintera a malého přívěsu Petra Vonky z Divers.cz, který výpravu organizuje.

Jedeme trasou Praha - Berlín - Sasnitz - Trelleborg a potom Švédskem až za polární kruh. Hluboké lesy na jihu se cestou na sever stávají řidšími, krajina je plná velkých i malých jezer. Z uplakané oblohy na chvíli vykouklo sluníčko, u jednoho jezera zastavujeme a koupeme se, voda je překvapivě teplá. Už potřebujeme udělat přestávku, desítky hodin cesty začínají být únavné. Gril, kterým je odpočívadlo vybaveno, využíváme pro opečení klobás.

Na severu Skandinávie nejsou potřeba dálnice, provoz je minimální. Občas máme pod koly dokonce šotolinu, ale většinou je cesta kvalitní a příjemně ubíhá. Typické výstražné značky s obrázkem losa jsou všude. Toto majestátní, ale při shledání nebezpečné zvíře nepotkáváme. Vynahradí nám to ale několik sobů, dokonce máme to štěstí spatřit jednoho albína.

Na polárním kruhu očekáváme něco víc, než prostou ceduli "Polar circle". Pro místní tohle místo asi neznamená nic zvláštního. Blížíme se k přechodu do Norska. Pocit radosti z blížícího se cíle cesty se snoubí s obavou, co nás čeká na hranici. Dovoz alkoholu do Norska je totiž přísně regulován, naše zásoby povolené kvóty poněkud překračují. Na hranicích nás ovšem čeká opět pouze cedule: "Welcome in Norway". Spěcháme, abychom stihli trajekt ze Skutviku do Svolvaeru na Lofotech.

Z trajektu se Lofoty jeví jako hradba hor vystupující z moře a dotýkající se oblohy plné dramatických oblaků. Cestou k Sildpollnes, kde budeme bydlet, obdivujeme hory lemující fjord. Za dva dny jsme ujeli 2900 km.

Potápění

Austnesfjorden se zakusuje mnoho kilometrů do pobřeží ostrova Austvagoy v severní části souostroví Lofoty, naše základna v Sildpollnes leží skoro až v závěru fjordu. Jsme ubytování v rorbu, rybářské chatě. K dispozici máme dva čluny a kompresor. To nám umožňuje podrobněji prozkoumat potápěčské lokality v celém fjordu.

V horní vrstvě, sahající od hladiny do hloubky kolem 20 m, má voda teplotu příjemných 15 °C. Viditelnost je kolem pěti metrů, záleží na lokalitě a stavu přílivu. Pod termoklinou planktonu prudce ubývá, viditelnost stoupá na odhadovaných 30 až 50 m a teplota klesá na osm stupňů. Moře je plné života.

Rozdíl mezi největším odlivem a přílivem je asi dva metry. V přílivové zóně se proplétáme hustými porosty, které připomínají kelp z teplejších částí světa. Kořeny jsou zakotveny pod úrovní odlivu, rostliny jdou až na hladinu, nadnášeny měchýřky s plynem. Toto prostředí vyhledávají malé rybky, ježovky a krabi. Na hladině jsme zahlédli i mořskou vydru. Nejbližší porost začíná kousek od mola, kde kotvíme.

Pár metrů pod hladinou jsou kameny porostlé něčím, co připomíná tvrdý korál. Mlži velikosti protáhlé pěsti tvoří malé kolonie. Hvězdice, sasanky, ježovky. Krabi od malinkých po "talířové" rozměry. Někteří krabi, asi deseticentimetroví "pavouci", jsou tak dobře maskovaní, že dokud se jich potápěč nedotkne a oni neutíkají, není šance je rozpoznat.

V horní vrstvě je spousty medúz, většinou malých a neškodných. Občas se objeví velká medúza s žahavými vlákny rozprostřenými do kruhu o průměru až deset metrů. Je mi záhadou, jakým způsobem dokáže vlákna roztáhnout. Potápěč napřed vidí vlákno, teprve pak medúzu. Zpočátku jsme se všichni báli žahnutí, ale není to nic hrozného. Asi jako spálení kopřivou.

Snažíme se vždy co největší část ponoru strávit v čisté vodě pod termoklinou. I zde jsou rostliny, hvězdice a ježovky, ale zajímavé jsou především ryby. Víme, že všude je plno tresek, díky ochotě skočit na prakticky libovolnou návnadu tvoří podstatnou část našeho jídelníčku. Ovšem pozorovat tresku v jejím přirozeném prostředí je téměř nemožné, pohybuje se velmi rychle a neodváží se k potápěči přiblížit. Zblízka si lze prohlédnout platýze a když má člověk štěstí, tak i vlkouše. Ten je tak ošklivý, až je krásný.

Vrak lodi Hamburg leží na kotvišti ve Svolvaru. Velká rybářská loď byla potopena při útoku spojeneckých sil na Lofoty během 2. světové války, 4. března 1941. Polohu vraku nám prozradil William Hakvaag, který své rozsáhlé sbírky materiálu z druhé světové války vystavuje v "Lofoten Krigsminnemuseum" ve Svolvaeru. Další viz lokality: Svolvaer - vrak Hamburg.

Vrak leží na levoboku na dně v hloubce 15 až 25 m. Jeho nejvyšší části leží v hloubce jen 3 až 5 m (záleží na přílivu). Příď je velmi dobře zachovalá. Dřevěný obklad paluby, schodiště, nákladový prostor, stožár se strážním košem a zbytky lanoví, koupelna s vanou a umyvadlem, kotevní vrátek se silným řetězem, to vše je na svém místě. Spodní strana přídě je porostlá sasankami, všude je spousy dalšího života (hvězdice, krabi, tresky, platýzi, vlkouš...). Zádní polovina lodi je po výbuchu roztříštěná, všude je neuvěřitelné množství trubek a zohýbaných plechů s vytrhanými nýty. Vzhledem k malé hloubce není viditelnost v letních měsících právě ideální.

Ve fjordu lze najít mělčiny s ostrůvky i hluboké kolmé stěny. U útesu Folstadklubben nedaleko ústí fjordu je podle mapy hloubka až 150 m. Petr Leitner (Kent) stěnu prozkoumal do 80 m... Příliv a odliv vyvolává proudy, v závěru fjordu téměř neznatelné, ale u ústí fjordu silné natolik, že komplikují kotvení a pohyb potápěčů. Předpověď přílivu se dá najít na internetu. V malé hloubce se místy mísí sladká voda stékající z břehů s vodou mořskou a vytváří haloklinu.

Pro úspěch výpravy je podstatný dobrý člun. Rybářské čluny bývají laminátové, přes malou délku je uvnitř dost místa a pohodlné lavice pro vysedávání s prutem v ruce. Pro potápění je mnohem lepší člun nafukovací, nebo loď tvaru nafukovacího člunu, ale svařená z polyetylénu. Takovou jsme měli k dispozici. Hluboké šrámy naznačovaly, že už zažila ledasco. Zároveň ubezpečovaly, že vydrží téměř cokoli. Velikost tak akorát pro sedm potápěčů. Motor o výkonu dvacet koní ovšem nestačil na víc, než plavbu ve výtlačném režimu.

Nebyl jsem se v Norsku poprvé, ale stejně mě krása zdejší krajiny nad i pod vodou znovu překvapila. Kopce porostlé borůvčím a brusinkami přímo vybízejí k vycházkám i delším výletům, ovšem noha turisty zde není tak častá, aby se stačily vyšlapat pěšinky. Proto je turistické značení provedeno tyčemi, podobně jako na českých horách v zimě. Kde jinde se vám poštěstí být zároveň na horách a u moře? Jen na dlouhé opalování na pláži a cachtání ve vodě to tady není, i když osvěžující koupání bez potápěčského obleku jsme také vyzkoušeli.

Při návratu jsme jeli sice na jih, ale pořád se ochlazovalo. Z Lofot jsme vyráželi v šortkách a tričku, vzduch měl skoro dvacet stupňů. Po návratu do Česka jsme na sobě měli dlouhé kalhoty, zimní bundy a čepice. Venku bylo jen osm stupňů...