Proplavali jsme Ressel

Po několika letech příprav se nám [Jiřímu Hurábovi a Antonínu Ptáčkovi] podařilo proniknout za první sifon v jeskyni Emergence du Ressel. Maximální hloubka 83 m, vzdálenost 1850 m od vchodu.

Jako téměř každý rok jsme vyrazili na týden potápění ve francouzských jeskyních. O termínu jsme se s Toníkem dohodli už na podzim a díky volným dnům o státních svátcích začátkem května jsme získali den navíc. Díky náporu práce jsme balili, foukali a připravovali vše do poslední chvíle. Toník také pořád řešil rozbitý zip u sucháče. Měl ho sice přes měsíc v opravě, ale opravář nehledal správně, zip nevyměnil a tak nezbylo než si vzít oblek s prosakujícím zipem. Vzal jsem s sebou pro jistotu obleky tři, ale vzhledem k rozdílu výšky mé a Toníkovy postavy nebylo moc nadějné, že bude moci některý z nich použít. Jiný oblek odpovídající velikosti jsme na poslední chvíli nesehnali.

Z odjezdu z Prahy okolo osmé večer tak byl nakonec odjezd hodně po desáté. Na poslední chvíli jsme se také rozhodli nechat vozík zaparkovaný cestou v Mýtě, odkud jsme vyráželi v pátek 1. května po osmé ráno. Ještě jsme museli uříznout "dropýše" (rozuměj "drop weights") a vyrobit pro Toníka hadici k P-ventilu, protože až při odjezdu z Prahy si uvědomil, že tu originální nechal doma. Nějakou hydraulickou hadici jsme našli a jako adaptér pro připojování prezervativu posloužila trubička, vyrobená ze staré antény. Musel jsem také ještě na poslední chvíli předělávat konektory na nabíječce skútru, tak jsem s sebou raději vzal i pájku. Kdo ví, k čemu se ještě může hodit.

Konečně se kodrcáme v plně naloženém Transportéru a můžeme vypnout z kolotoče povinností a starostí. Vezeme tři skútry, dvě 18 l dvojčata, hromadu stagí a dalšího materiálu.

Brzy objevujeme menší problém - navigace, kterou používáme pro rychlý přejezd Francie, nefunguje. Přestala komunikovat s anténou a tvrdošíjně hlásí, že nemá signál. Ještě, že mapy nejsou na baterky a tak nás vedou zkratkou okolo Moulins. Za něco málo přes 13 hodin jsme v cíli. Po zazvonění nás vítá David, Lynne je v nemocnici s vážnými zdravotními problémy, jejichž přesnou podstatu jsem nepochopil. David nás pak vede do městečka Payrac, kde se ubytováváme ve stejném domku, jako před dvěma lety.

Poslední dobou bylo hodně deštivo, ale jeden nebo dva dny už skoro neprší. Doufáme, že v Resselu se to moc neprojeví. Mám pořád v paměti, jak jsme se před nějakou dobou snažili do jeskyně dostat, ale brutální proud nedovolil přiblížit se ke vchodu jeskyně blíže než pět metrů. Pak kdesi v dáli nastoupala voda, proud na chvíli zesílil a my se ocitli na hladině, i když skútr jel na plné pecky.

Ještě vykládáme aspoň základ věcí z auta a utahaní po cestě jdeme spát.

Sobota, den první

Jedeme k jeskyni. V potocích, které přejíždíme, teče spousty vody. Řekou Célé se valí proud kakaa, hladina je okolo 40 cm nad normálem. Zahradou proti proudu řeky se dá dostat až nad jeskyni na místo, kde si francouzští potápěči v minulém roce nějak zařídili přístup, takže se dá skočit do vody jen pár metrů od vstupu do jeskyně [ten je ve dně řeky, pozn. red.]. Až ke vstupu do jeskyně teče řekou jednobarevné kakao, u ní se ale situace razantně mění a řeka se dělí na dva pruhy. Vzdálenější má pořád barvu kakaa, blíž k nám je voda mnohem čistší. Pruh ale začíná takovým menším vírem, který věští v jeskyni hodně silný proud. Po menším váhání se rozhodujeme zkusit vstup nejdřív jenom s jednou 7 l stagí a pokud to dobře dopadne, tak vezmeme alespoň dvě hloubkové láhve na 400. m.

Skáčeme z kluzkého bahnitého břehu, který je přes metr vysoko nad hladinou s 18 l dvojčetem na zádech do vody, kde je něco málo pod 2 metry hloubky. Docela legrace...

Raději už od hladiny klesáme podle šňůry. Mám trochu obavy, že bych vstup v silném proudu a špinavé říční vodě nemusel najít. Dostávám se ale před něj poměrně rychle a kompletně vyfouknutý se po kratším boji, kdy skútru na plný výkon pomáhám nohama, dostávám do jeskyně. Jsem nějakých 10 m v jeskyni, ale abych se tam udržel, musím neustále pocukávat skútrem. Za chvíli se vedle mě objevuje Toník, rychlé gesto, že je v pořádku a vracíme se na hladinu. Jak se otočíme, tak jeskyně plivne a jsme venku. Fakt skvělý.

Bereme stage a vracíme se. Boj o vstup je tentokráte delší, a pak už pomalu postupujeme proti proudu. Cesta na 400. m, na kterou normálně potřebujeme maximálně 18minut s plnou výstrojí, nám trvá skoro půl hodiny. V každém užším místě se postup zpomaluje, proud vody se zvětšuje a brání v postupu. Ve 36 m hloubce odkládáme obě láhve a vracíme se.

Toník potřebuje pořádně vybít nové baterky ve skútru, tak po vynoření zůstáváme ještě v řece a trápíme skútry jízdou proti proudu. Na chvíli zajíždím kus od břehu a proud ve středu řeky mě hned strhává. Skútr ani na plný výkon není schopný proudu odolat. Schovávám se tedy ke kraji řeky a vybíjím baterky jízdou na místě. Po hodině už nás to fakt nebaví, jdeme z vody. Toník po ponoru vylévá z obleku alespoň litr vody z každé nohavice. Problém s oblekem je vážnější, než jsme čekali.

Dneska se už nic nedá dělat. Stavíme se v plnírně, vykládáme z auta 50l distribuční láhve kyslíku a stage s kyslíkem a heliem, abychom to všechno nemuseli pořádat vozit sem a tam.

Po příjezdu domů Toník zkouší můj oblek, ale ani s pomocí teleskopického torza není schopný se do něj nasoukat. Řešíme co s tím a pak se shodneme na tom, že zkusíme univerzální stříbrnou pásku, kterou se dají opravovat i auta.

Nevíme, do jaké míry se nám podařilo vybít baterie. Chci je ještě zkusit vybít mojí nabíječkou, abychom zjistili, jakou mají kapacitu. Trafo, které mu dodává stejnosměrných 12 V je rozbité a nefunguje. Skútry tedy jen nabíjíme jejich nabíječkami, ale nemáme čím nabít moje NiMh baterie ke světlu. Nejdřív zvažujeme připojení nabíječky k autobaterii, ale oba máme v živé paměti situaci s plně naloženým autem, kterému se vybila baterie při jednom z předcházejících výletů a moc se nám to nechce riskovat. Toníkův bateriový kanistr (má v něm olověnou baterii) má ale dva vstupy, používáme ho tedy jako zdroj pro moji nabíječku a do druhého vstupu připojujeme jeho nabíječku, aby se zároveň dobíjela. Zneklidňuje nás trochu skutečnost, že jeho nabíječka poskytuje jen 1 A a pro nabíjení mých baterií budeme určitě potřebovat o něco víc. Zítra se uvidí.

Neděle, den druhý

Utěsňuji před ponorem konec Toníkova zipu na obleku stříbrnou páskou, jak jsme včera vymysleli. Snad to vyřeší problém...

Proud už trochu opadl, využíváme výhody láhví v jeskyni z předešlého dne a tak s sebou táhnu navíc táhnu Silenta, kterého chceme nechat v jeskyni jako rezervu pro případ, že bychom v zadní části přišli o skútr. Proud je pořád silný, na 400. m jsme až po 25. minutě. Brzdí jak proud, tak vlečený skútr. Od ponoru v Estramaru, kde jsem ho nechával na šňůře ve 130 m, má negativní vztlak. Tělo se pod tlakem smrštilo a už se nevrátilo. Potácí se pode mnou, v tom nejsilnějším proudu od vrtule táhnoucího skútru.

Viditelnost není moc dobrá, v lepším případě 4 m. Co mě ale opravdu šokuje, je stav šňůry, kterou jsme před třemi roky vyměnili. Pečlivě jsme ji tehdy našponovali, ke stěnám ji vyvázali na úvazky z jiné šňůry, vedla v dlouhých úsecích nade dnem. Teď je přetrhaná, opravy jsou bídné, provedené nekvalitními šňůrkami, šňůra vede pod kameny, volně položená. Na jednom místě je dokonce smotaná do velkého smotku. Smutný pohled. Kontrolujeme, aby nebyla nikde přerušená. Na dvou místech ji vytahujeme zpod kamenů, kam ji zatáhl proud a znovu navazujeme. V chodbičce na kilometru nechávám vlečený skútr a jízda se hned zrychlí. Ve studni na konci chodbičky je šňůra znovu zpřetrhaná. Vytahujeme ji z chodby do studny a klesáme dolů. Toník nadjíždí přede mně a hledá začátek naší šňůry. Zjišťujeme, že nějaký magor od studny táhnul paralelně s naší šňůrou další. Při umisťování nové šňůry jsou místy dokonce využity naše úvazky a to přes to, že šňůra je přerušená jen na jednom místě. To fakt hlava nebere.

Dojíždíme dnes jenom na začátek plotového drátu, zhruba na 1200. m. Proud a skútr udělaly své. Jsme schovaní pod skalním převisem na zastávce ve 21 m, když Toníkovi zhasíná hlavní světlo a dekompresi dokončuje se záložkou v ruce. Experiment s nabíjením přes jeho baterii se tedy nezdařil, večer budeme muset vymyslet něco jiného.

Po vynoření se ve vodě jen svlékáme z popruhů a všechno, i s připnutými stagemi a dropýši necháváme ve vodě. Krátký odpočinek na hladině, potom svačina a ještě tak půl hodiny poléháváme, abychom řádně dokončili dekompresi. Beru vysoké rybářské holinky a postupně, kousek po kousku, láhev po láhvi, vytahujeme všechno z vody na břeh a pomalu odnášíme na silnici k autu.

Pak ještě fofrem do plnírny nafoukat a okolo desáté hodiny večerní jsme zpátky doma. Večeříme, probíráme co dál a hlavně co s nabíjením mých baterií. Nakonec nás zachraňuje rozbitá navigace a přípravy na poslední moment. Díky pozdním přípravám jsem s sebou vzal pájku a rozbitá navigace poskytla konektor do zapalovače. Mezi kabely k nabíječce mám i takové, kterým stačí ustřihnout banánky na jednom konci, připájet je ke konektoru na zapalovači a nabíječka funguje! Na geodeta s oběma rukama levýma to nebylo úplně špatné :-). Ještě pro jistotu parkuji auto čumákem z kopce a blahořečím si, že jsem před nějakou dobou nechal zapojit zapalovače v autě přímo na baterii, takže fungují i bez běžícího motoru. Kousek před půlnocí padáme do postele a během chvíle nevíme o světě.

Pondělí, den třetí

Při snídani řešíme kam vyrazit. Do Resselu se nám moc nechce, včera byl ještě pořád poměrně silný proud a ani viditelnost nebyla žádný zázrak. Nakonec s rozhodujeme pro Saint Sauveur. V sobotu nám Teppo, finský instruktor, který je také u Lynne ubytovaný, říkal, že z něj valila řeka jak blázen. Zúžení prý bylo díky proudu neprůlezné, ale voda prý byla křišťálová. Říkáme si, že třeba proud opadl a mohli bychom si užít aspoň pěkné viditelnosti. Cestou narážíme na novou bránu na konci cesty, ale není naštěstí zamknutá, takže parkujeme na obvyklém místě. Hladina v řece, tekoucí z jeskyně, je zvednutá o nějakých 30 cm a je v ní silný proud, což nevěští nic dobrého.

Beru si jen láhev s EAN32 a plavu se podívat jak to vypadá. Už po zanoření vidím, že viditelnost není žádný zázrak - i ve slunečním světle nevidím dále než nějakých osm metrů. Šňůra začíná jako obvykle a tak sestupuji známým prostředím a držím se přitom po pravé straně, u šňůry. Jak ubývá sluneční světlo, viditelnost mírně klesá, ale vzhledem k velikosti jeskyně je světlo ještě v 21 m. Zatím to na žádný velký proud nevypadá. Musím obeplout skalní výběžek, pod nímž šňůra vede. Už jsem kousek od štěrbiny, uzavírající jeskyni. Jakmile vykouknu zpoza výběžku, začne se mnou cloumat proud a spouští mi sprcha automatiky. Idyla končí. V okně po pravé straně jeskyně, kterým se do jeskyně vstupuje, je uvázané horolezecké lano s uzly, které zuřivě vlaje v proudu. Teprve teď vidím, jak pod kamennou plotnou, jež ze stropu v tomhle místě uzavírá chodbu štěrbinou průleznou jen okénkem po straně, prýští voda jak z tlakové trysky. V proudu poletují kamínky, které jsou odnášeny výš. Když zkusím ze dna zvednout hrubý písek (jemný je už dávno odnesený), ihned se ho zmocňuje proud a odnáší ho ven. Zkusím se ještě chytnou lana a ručkovat dovnitř. S jednou stagí to jakž takž jde. Přibližuji se k otvoru, voda mi spouští sprchu a když sklopím hlavu, napíná se mi popruh masky, jak se jí pomalu zmocňuje proud. Chvilku tak vlaju na konci lana a když si přitom představím podmínky, které by nás čekaly s velkým dvojčetem a čtyřmi nebo pěti stagemi, rozhoduji se pokus vzdát. Chvíli se ještě držím proti proudu asi tři metry od úžiny, tam už to není tak strašné. Profil jeskyně se za štěrbinou prudce zvětší a proud razantně poklesne. Představa toho, jak by nás, obalené 150 kily výstroje, proud zanesl zevnitř ke štěrbině a boj, který by nás v takovém případě čekal mě definitivně přesvědčuje počkat na jindy.

Rychle sbalíme a jedeme zase k Resselu. K vodě dojíždíme až po poledni. Mimochodem - v Marcilhacu prodávají výborný chleba. Znovu probíhá naše denní rutina, vyložit vše z auta (máme každý sedm stagí S80, 18 l dvojče, skútr a S40), provést analýzu směsí, zkontrolovat označení stagí, namontovat automatiky, odstěhovat vše k vodě a tam stage a skútry spustit do vody. Pak zalepit Toníka do obleku, navléci se do výstroje, skok do vody, připnout stage a vyrážíme do jeskyně. Kyslík, jako vždycky, necháváme okolo 110. m, EAN50 u 300. m v podlouhlé studni s kamennými policemi a pak ve 36 m necháváme dropýše a EAN32 na první stupeň dekomprese. Toníkovi se na jedné ze stagí uvolnilo šroubovací víčko na druhém stupni a automatika je nepoužitelná, nechává tedy plnou láhev na místě. Stejně má jednu láhev navíc - chtěli jsme ji nechat jako bailout do budoucna. Tentokrát beru láhev navíc jen já.

Střemhlavým sestupem studnou pak sletíme dolů do chodby a užíváme si bezkonkurenční skútrování hlubokou částí Resselu, jaké není snad nikde jinde. Proud je dnes už o dost slabší, i když pořád citelný, na první stage se tak dostáváme před 800. m. Ještě zkouška uloženého skútru a za chvíli jsme u plotového drátu, který vede kus cesty podél naší šňůry, ta pak končí. Nejdřív ho chceme balit, ale je dobře napnutý, vede při dně a tak se rozhodujeme ho nechat. Postupujeme až na jeho konec. Ze šňůr, které s ním vedou paralelně, vybírám jednu, tu napojuji na drát a vše ostatní okolo smotáváme a uklízíme, aby cesta byla označená jasně a jen jednou šňůrou. Když smotáme směrem k východu vše, zbývá nám ještě dost plynu, znovu tedy skútrujeme do jeskyně kus cesty za drát a znovu balíme paralelní šňůry. Pak už dochází směs ve čtvrté ze stagí a je čas se vrátit. Teď už jsou láhve prázdné. Jedeme po proudu, vše je mnohem rychlejší a pohodlnější.

Během dekomprese ve 21 m Toníkovi náhle zhasíná světlo. Většinu dekomprese si svítí záložkou. Teď už o nic nejde, stejně se jenom pomalu posouváme jeskyní k východu, ale musíme zjistit, co se děje. Olověná baterie v jeho kanistru má mít 9 Ah a s 10 W HIDkou by měla svítit aspoň šest nebo sedm hodin. Není zas až tak stará...

U východu se snažím udržet na poslední zastávce s kyslíkem, ale proud je pořád dost silný. Otáčím se tedy zpět do jeskyně a s úplně vypuštěným sucháčem pocukávám proti proudu. Po pěti minutách mě to přestává bavit, tak se postupně nechávám proudem pomalu vystrkávat ven od vchodu až do řeky. Toník po mém boku se ztrácí v kakaové vodě řeky, po chvilce jízdy neznámo kam v proudu raději vystrkuji vodu nad hladinu. Proud v řece je hodně silný. Jsem už blízko místa, kde za chvíli necháváme ve vodě jen narychlo svlečenou výstroj, čímž začíná závěrečná procedura, kterou pak neustále opakujeme: nejdřív odpočinek na hladině, potom pomalou procházkou k autu, svléknout se, najíst, zdřímnout a pak vytahat všechen materiál z vody. Pak k autu, odstrojit, naložit a do plnírny. Jen tu plnírnu pro dnešek vynecháváme, od vody totiž odjíždíme jen chvíli před devátou. Připojujeme vše na nabíječky, vaříme rychlou večeři a při pivu na dobrou noc domlouváme na další den odpočinek.

Den čtvrtý - den odpočinku

Ráno dlouho spíme a pak si dopřáváme výborné sýry a klobásky k velké snídani, při které nemusíme spěchat. Je odměnou za honičku předešlých dnů.

Nabíječka v autě přestala nabíjet pro příliš vybitou autobaterii. S trochou napětí točím klíčkem, ale auto startuje. Znovu tedy spouštím nabíjení, aby se světlo dobilo co nejvíc při zapnutém motoru. Jedeme do plnírny, foukáme všechny stage. Už bereme první láhve helia, které jsem si objednali na místě. Helium z S80ek, které jsme si s sebou vzali, je už pryč. Máme víc láhví, než potřebujeme na další den, tak si předpřipravujeme několik láhví navíc s Tx 18/40, což je naše standardní směs pro hloubky do 60 m. Připravujeme si i stage s Tx 15/55, včera jsme skončili v hloubce 70 m, další čištění šňůr už budeme dělat v hloubce až 80 m. Pak nakupujeme v Gourdonu něco málo ke snědku a nějaké to víno. Po návratu se už jenom věnujeme seřizování automatik, dodělávání věcí, které se nám dřív nepodařilo udělat, a tak vůbec. Dlouho zvažujeme jak dále, pořád nás láká výlet i do jiné jeskyně než jenom do Resselu, ale když si dáváme dohromady co všechno ještě potřebujeme připravit, vychází nám na středu a čtvrtek přípravné ponory a na pátek pokus o vynoření s tím, že v případě nějakých problémů máme ještě sobotu na nápravu.

Středa, den pátý

Vstáváme brzy a po obvyklém předponorovém rituálu, který je dneska o kousek kratší, protože plyny v láhvích už máme zanalyzované, se zanořujeme před desátou hodinou.

Začátek ponoru probíhá jako obvykle, viditelnost se moc nezlepšila, jen proud je zase o něco menší. Dojíždíme skoro až do studny na 1550. metru, tam otáčíme a pomalu čistíme šňůry tak, aby v jeskyni zůstala jen jedna průběžná šňůra až k drátu. Vychází to tak akorát a pak rozbíháme skútry a valíme ven. Vyčistili jsme přes sto metrů jeskyně a víme, že na dalším dlouhém kusu cesty téměř až ke studni nám vede jedna průběžná šňůra. Plnírnou proběhneme rychle, za dvě hodiny jsme pryč, doplňujeme šňůru na naviják a poměrně brzy jdeme i spát.

Čtvrtek, den šestý

Daří se nám zase vylézt z postele brzy ráno a do vody se tak dostáváme před jedenáctou hodinou. Máme s sebou navíc i 7 l láhve s EAN50, které chceme umístit co nejdál. Proud už polevil a jízda hodně zrychlila, takže už na třetí stage jsme kousek před nejhlubším místem. Nějakých třicet nebo padesát metrů před nejhlubším místem končí šňůra, kterou jsme včera v chodbě nechali. Přivazuji šňůru z navijáku a plavu dopředu. Toník je za mnou a místy chytá šňůru na výčnělky na stěně. Všechno šlo rychleji, než jsme čekali. Stage s Tx 15/55 jsme ještě nemuseli vytáhnout. Chvílemi mám pocit, že se mi nedýchá úplně dobře, ale nechávám to být. Za chvíli jsme ve studni a když vidím, že Toník za mnou právě dovázal, vyrážím vzhůru. Stoupáme pak pěkný kus, skoro až na 60 m a nad námi vlaje okolo vyčnívajícího kamene zbytek nějaké šňůry. Opatrně se mu při stoupání vyhýbám a už se dostávám přes hranu, za kterou následuje vysoká chodba, odhadem k 10 m, v nejširším místě mající zhruba 3 m. Na dně je okolo kamene omotaný chuchvalec šňůr, ze kterého vybírám tu, která pokračuje dál. Odřezávám ji a přímo na ni napojuji naší šňůru. Vystrkuji před sebe skútr a jedeme. Po chvíli ale stará šňůra končí, znovu na ni navazuji naviják a jedu dopředu. Cestou se snažím najít místo, kde by se šňůra dala vyvázat, ale chodba je hladký liťák. Až po více než padesáti metrech mírného stoupání se dostáváme do místa, kde se chodba v malé studni zvedá. Kontroluji hloubku, jsme v 49 m, do nejmenší plánované hloubky chybí jen kousek a před námi je kámen vhodný na vyvázání. Upevňuji na něj šňůru i s navijákem, necháváme na místě sedmičky s nitroxem a vyrážíme zpátky. Při návratu ještě čistíme v hloubce okolo 70 metrů další zbytky šňůry, které jsme zatím nestihli odstranit. Motáme a motáme, ale čas už neúprosně káže vyrazit zpět, jsme na hraně. Užíváme si kilometr báječného skútrování. Ke konci už skútr Toníkovi nejede moc rychle. Tedy skútr jel, ale Toník za ním musel plavat :-). Ale nakonec je vše v pohodě, rozumné plánování se vyplácí.

Venku z vody jsme včas, v pohodě ještě foukáme láhve na další den a plánujeme den D. Namísto Nitroxu 32 připravujeme Tx 30/30, měl by nám zefektivnit dekompresi. Ještě chvíli zvažujeme použití Tx 20/50 namísto EAN50, ale už nemáme v zásobách dost vysoký tlak kyslíku, musíme si vystačit s Nitroxem.

Den sedmý - den D

Ráno vstáváme v půl šesté. Toník mi včera nevěřil a nařídil i svého budíka. V půl sedmé máme naložené auto a vyrážíme. Proti předchozím ponorům tentokrát vstupujeme do vody normálním vstupem. Nenosíme vše až ke vstupu do jeskyně proti proudu po břehu, jak jsme to dělali v předešlých dnech. Řeka se uklidnila, nehrozí potíže při dopravě ke vstupu a můžeme ušetřit čas při přípravě. Díky brzké hodině není ani horko, vše je pohodlnější. Lepím dnes Toníka do obleku důkladněji než jindy, budeme ve vodě mnohem déle.

I láhví je dneska víc. Do vody s sebou bereme ještě jednu S80 s kyslíkem, necháme ji hned u vchodu pro případ, že bychom ještě pod vodou zjistili nějaké problémy. A k tomu kyslík na dekompresi na druhé straně sifonu. Před ponorem si na dropýše přivazujeme každý navíc ještě alespoň 2 kg olova.

Proud je už mírnější, za chvíli jsme před jeskyní, vydýcháváme. Ještě rozsvítit světla a jedeme. Viditelnost se bohužel moc nezlepšila, stále je to tak okolo 4 m. Všechno jde hladce, ze 36 m vyrážíme už před 18. minutou a pak si to užíváme až ke studni. Cestou ještě zdravíme a lechtáme záložní skútr, zkouším rezervní láhev a jedeme dál. Celý ten týden příprav se vyplatil. Jedeme si bez obav, že se cestou zpět někde ztratíme nebo budeme muset řešit nějaké zbytečné problémy se zamotáním do šňůry. Jedu celu dobu od kilometru co nejdál v pravo od šňůry. Hledám místa, kde se k hlavní chodbě připojuje tzv. shunt, vedlejší chodba. V té špatné viditelnosti mě občas matou i velké výklenky v zatáčkách, ale přes to se mi daří obě odbočky zahlédnout. Ani v jednom případě není šňůra v nich vyvázaná napevno k hlavní šňůře, takže bychom do nich neměli odbočit. Do té první ale vede Hasenmayerova ocelová struna, k jejímu odstranění jsme se zatím nedostali, ale ona časem zmizí sama. Je to vítaná kořist pro všechny, kdo se poprvé dostanou tak daleko.

Za chvíli jsme ve studni a stoupáme. Viditelnost se o něco zlepšuje, odhadem k sedmi metrům. U uložených sedmiček jsme zhruba v 60. minutě ponoru. Vyzvedáváme láhve a naviják a pokračujeme mírně stoupající chodbou. Po chvíli mi ale dochází šňůra na navijáku. Když se točím, abych Toníkovi signalizoval, že je potřeba jeho navijáku, vidím u protější stěny konec tenké zelené šňůry vedoucí dál. Ukazuji na ni a než stihnu uvolnit konec šňůry z navijáku, přitáhl ji Toník ke mě. Navazujeme šňůry a postupujeme dál. Teď už musíme ubrat na rychlosti výstupu a začít dekompresit.

Neskútrujeme, pomalým výstupem se dostáváme do většího dómu a do hloubky 21 m, kde přecházíme na 50% Nitrox. Podle popisů by tohle místo mělo být křižovatkou, kde jedna chodba by měla vést do druhého sifonu, pak dvě chodby do menších jezírek a hlavně Islerova jezírka (Lac Isler), do kterého se chceme dostat. Díky dekompresní zastávce máme dost času na rozhlížení. Toník zůstává u konce zelené šňůry, která nás sem přivedla a já kroužím okolo. Náhle registuji pohyb světla, kterým mi Toník ukazuje na šňůru vedoucí pode mnou, schovanou za kamenem. Párkrát kopnu ploutvemi a vidím, že souběžně s touhle šňůrou vedou dvě další směrem, který podle popisu odpovídá našemu cíli. Vracím se tedy zpátky, ještě nám zbývá chvíle do konce zastávky. Teď zase Toník vyráží na obhlídku. Vystoupá ke stropu, kam je vyvázaný konec šňůry. A ukazuje se, že strop dómu je v tomhle místě zároveň dnem chodby, která pokračuje dál. Chvilku se ještě domlouváme o směru dalšího postupu a pak se rozhodujeme pro Islerovo jezírko. V chodbě u stropu dómu není totiž vidět šňůra a nevíme, jak moc by nás to zdrželo.

Čas dekompresní zastávky uběhl. Toník jako první vyráží směrem, kde jsme našli šňůry. Jak ale uplave pár metrů, dochází mu, že nemáme šňůry propojené a upozorňuje na to. Nejdřív si říkám, že se na to vykašleme, ale pak si to rozmyslím - jsou přece jen pravidla, která se nemají porušovat. Přemosťuji cívkou mezeru a pak už nic nebrání pomalému plavání vpřed. V kruhové chodbě o průměru asi 3 m vedou tři šňůry, všechny jsou v dobrém stavu a naštěstí nekřižují moc prostorem, takže není důvodu se zdržovat s jejich vyřezáváním. Tenhle zvyk tahání nových a nových šňůr prostě nepochopím.

Okolo hloubky 18 metrů se začíná razantně čistit voda, aby od zhruba nějakých 15 m přešla do křišťálové čistoty s viditelností určitě 15 m, dále není kam dohlédnout. Toníkovi tady dochází EAN50, nechává láhev na šňůře a pokračuje na směs z dvojčete. Před sebou vidíme velké kameny ve svahu, který se zvedá k hladině. Na hladinu je možné dohlédnout už z hloubky 9 m, do které se dostáváme, když podplaveme konec stropu a přitom zároveň míjíme ostře vyřezané proudové fasety ve stěně. Za tři minuty přecházíme na kyslík a na pak nadchází nejdelší dekomprese. Takovou jsem už dlouho nezažil.

Je to patnáct minut napětí z toho, kam jsme se vlastně dostali. Jsme opravdu v Islerově jezírku, anebo jsme uhnuli a jsme v některé boční chodbě? Když se díváme čistou vodou na hladinu, vidíme hnědý strop jakoby zavěšený těsně nad hladinou. Co když nad hladinou je jen pár centimetrů či decimetrů prostoru a chodba tady končí? Proplavali jsme takovou vzdálenost a teď bychom měli skončit? Čas jakoby se zastavil, zastávka ne a ne skončit. Ještě minutu... Konečně můžeme začít stoupat, metr hloubky za minutu, pomalu nahoru. Už jen nějakých pět minut do rozřešení.

Hlavu nad hladinu vystrkujeme téměř současně. Nad námi je klenba stropu okolo dvou, tří metrů vysoko, z hloubky jsme viděli jen fata morganu, jeho obraz v hladině čisté vody. Před námi stoupá svah tvořený velkými balvany, vedoucí k malému průchodu s kamenem, který ho dělí na dvě okénka. Ležíme na hladině a dýcháme kyslík. Zatím nevíme, jestli se vzduch dá dýchat, ale nikde nevidíme nic, co by ho mohlo spotřebovávat. Po chvíli vytahuji automatiku s pusy zkouším se normálně nadýchnout. Jde to a kromě toho, že jsem ještě udýchaný z ponoru, nemám žádné příznaky problémů. Pro jistotu ještě chvíli dýcháme z láhve, potom ve vodě odkládáme výstroj a se záložními svítilnami v ruce vyrážíme na obhlídku. Mám pořád na paměti jakousi poznámku o výskytu nedýchatelného prostředí, bereme tedy ještě asi 50 metrů do jeskyně láhve s kyslíkem, ale když ani jeden nepozorujeme žádné potíže, necháváme láhve na horním konci suťového svahu.

Kousek pak scházíme po suťáku do lité chodby o průměru okolo 4 m. Hromada kamenů končí a ve dně je vybroušené úzké proudové koryto, okolo kterého je dno pokryté erodovaným vápencem, jakoby prožraným červy. Tohle místo se hodně podobá chodbě v Trou Madame i s černým povrchem. Je jasně vidět, že když tudy proudí voda, tak to musí opravdu stát za to. Ujdeme dalších asi 50 m a najednou se mi pod nohami rozstříkne voda. Je tak čistá, že jsem jí ve světle záložní svítilny přehlédl. Po několika dalších metrech se už objevuje hladina vody, do níž se chodba klesá, ale až kam dohlédneme je jen hladina, chodba není plně zatopaná. Ještě kousek postupuji dopředu a držím se na stěny, ještě došlápnu. Mám na hlavě masku, tak si ji nasazuji a plavu dopředu. Ostré tvary na dně mizí a chodba se mění na litý tunel. Když se vracím, všímám si černé šňůry na dně, jejíž zbytek visí také ve studni na 1550. m a která míří dál do jeskyně. Šňůra vede u dna a kam až dohlédnu vypadá být v dobrém stavu, což je s podivem, když zároveň vidím ostré tvary dna, vyřezané silným proudem. Je jasné, že suchá část, kterou jsme sem přišli, je povodňovou chodbou, kterou voda teče když je jí moc. Podle stop na stěnách a stropu je vidět, že tu voda dokáže nastoupat alespoň o sedm výškových metrů. Pak se člověk nemůže divit proudu, který se objevuje u východu.

Teď nás už čeká odpočinek před cestou nazpět. Sedíme na vršku suťáku, ale po sušence a müsli tyčince mám žízeň. Vedle skapává voda ze stropu, lehnu si tedy na kameny a nechávám jeskyni, aby mě napojila. Za chvilku už vyprší hodina, kterou jsme chtěli zůstat na druhém břehu a vracíme se k výstroji plovoucí na hladině. Po kontrole, zda jsme na nic nezapomněli, vyrážíme na cestu zpět. Vyzvedávám záložní láhev, kterou jsme naštěstí nepotřebovali a o kousek dál si Toník mění svůj skútr za rezervní, který téměř celý týden čekal, až přijde jeho okamžik. Někde okolo 600. m už je Toník o dost rychlejší než já - přece jen má plně nabitý skútr, kdežto ten můj si odpracoval své.

Po návratu na 400. m začínáme s dekompresí už ode dna šachty, od nějakých 42 m. Postup upravujeme s ohledem na to, že za sebou máme v rozmezí několika málo hodin dva ponory do maximální hloubky 80 m, každý se zhruba hodinovým pobytem mezi 45 a 80 m. Ani proud už naštěstí dekompresi neznepříjemňuje a tak se vynořujeme po něco více než sedmi hodinách v jeskyni, z čehož jsme strávili šest hodin pod vodou.

Těsnění zipu stříbrnou páskou pomohlo, Toník se vynořoval jen mírně zavlhlý a v kombinaci s 13 °C teplou vodou a vylepšenou tepelnou ochranou nepociťoval ani zimu.

Po třech létech příprav, kdy jsme ještě s Radkem Husákem začali v hlavní chodbě jeskyně dělat pořádek ve šňůrách a pak postupně pokračovali dál, jsme se podívali zase o kousek dál. Jen je škoda, že ani potápěči, kteří se dokážou dostat do hluboké části jeskyně, se nedokážou rozumným způsobem chovat k životně důležité součásti jeskynního potápění, kterou je šňůra.

Technické údaje

Na zádech jsme měli dvojče 2×18 s Tx 18/40, pro dofukování obleku měl Toník 2 l ocelovou láhev argonu a já S13. Do jeskyně jsme vše vezli s Tx 30/30 jako travel gasem, odloženým v 36 m na 400. m. Při postupu vpřed hlubokou částí jeskyně jsme postupně použili 2×S80 s Tx 18/40, S80 s Tx 15/55 a potom ještě jednu S80 s Tx 18/40. Dekompresi na druhé straně sifonu jsme provedli s EAN50 v 7 l láhvi a O₂ v S40. Po návratu jsme postupně dekompresili s Tx 30/30 (travel gas pro cestu do jeskyně), EAN50 v S80 a O₂ v 7 l láhvi.

Jeskyní nás tahaly dva skútry: Trautenberg 29 Ah (Toník) a Gavin s 26 Ah (já). Jako záloha nám sloužil Silent 26 Ah.

Zálohu jsme měli v S80 na 1000. m, skútru na 950. m a kyslíku u vchodu. A samozřejmě dvojče na zádech sloužilo celou dobu jako první záloha a i jako zdroj plynu pro dýchání při výměnách postupových láhví.

Od zanoření do jeskyně po vynoření na konci sifonu trval ponor celkem zhruba 2 hodiny, opačná cesta zabrala asi 4 hodiny.