Loď Silva a Sv. Marina

Historie cesty

Po loňských zkušenostech s plavbou na lodi Primorac jsme s Tomášem Sládkem uvažovali o nějaké podobné akci. Na Sportpragu nám Láďa Maxa nabídl plavbu na Silvě. Potom přišel Honza Hájek s tím, že ČNB pořádá v červnu akci na Marině, ať prý jedeme s nimi. Zamysleli jsme se nad sebou a rozhodli jsme se, že pojedeme na loď a pak se zastavíme na Marině.

Silva

Z Prahy jsme chtěli vyjet kolem 18-té hodiny, ale telefonoval nám Bubák, že si Láďa půjčil člun, ale nedostal k němu plechy k upevnění zrcadla. Museli jsme tedy v Měcholupech hledat, kde Bubák bydlí, a když jsme to pracně našli, nikdo nebyl doma. Po chvilce stepování před domem jsem si všiml, že plechy leží na zemi za vraty. Teď už bylo jen otázkou, jestli budeme rychlejší my nebo pes, jenž se netvářil zrovna přátelsky. No, vyhráli jsme my, ale o fous.

Na dálnici jsme se dostali asi ve 20:00. Cesta probíhala celkem bez problémů po standardní trase Jihlava, Znojmo, Vídeň, Graz, Maribor, Lubjana, Záhřeb, Plitvice, Split. Do přístavu ve Splitu jsme dorazili jako první v sobotu v deset hodin ráno. Postupně se sjížděli všichni ostatní. Pouze Láďa Maxa nikde.

Volali jsme mu na mobil a zjistili, že visí někde v koloně. Chorvati prý měli státní svátek spojený s vojenskými přísahami. Po dalších dvou hodinách jsme se dozvěděli, že už je v Trogiru a vykládá věci u lodi, máme na něj počkat, že si nás vyzvedne. Tak se také stalo a my jsme pouze s tříapůlhodinovým zpožděním dojeli v 15:30 k lodi. Vyložili jsme věci z aut, podepsali Láďovi papír, že za nic neručí, a že jsme svého štěstí strůjci, auta se odvezla do zahrady k nějakému chlapíkovi, natankovali jsme nádrže a vypluli.

Na lodi jsme měli zajištěnou plnou penzi, ale bez pití. Proto jsme si také vezli s sebou Dobrou vodu. Velmi nepříjemně mne překvapilo prohlášení, že si tedy nemusíme kupovat od posádky pití, ale že musíme zaplatit na osobu 15 DM. Prý za lednici a za skleničky. Vzhledem k uskladnění vody v kajutě a k pití z lahve, tento důvod neberu. Nešlo o závratnou částku, ale principielně to byla zlodějina.

První noc jsme spali v zátoce Maslinica na ostrově Šolta. Všichni se tvářili, jak jsou strašně unavení, a že je blbost chodit v noci do vody, ...

Já s Tomášem jsme se však nedali odradit a švihli jsme si noční ponor. Stál za to.

V neděli jsme přepluli na ostrov Vis a zakotvili v zátoce Gradac. Tady jsme si udělali dva ponory. Já s Tomášem normální, ostatní první přivykací a druhý normální. Láďa to sledoval bedlivým okem, aby věděl, na koho si dávat pozor.

Při tom prvním ponoru jsme s Tomášem na konci v hloubce 1 metru potkali strašidlo. Čouhalo to z díry a vypadalo asi tak nějak jako muréna s hlavou parohatého Predátora (ze stejnojmenného filmu). Po chvilce zírání se bestie natočila bokem a rázem z ní byla asi 40-ti centimetrová sepie. Jenom vzájemná hra světla a stínů v malé jeskyňce způsobila, že nám její tělo připadalo alespoň 3 metry dlouhé. Moc pěkný zážitek.

Na pondělek jsme spali v přístavu Komiža. Ráno Láďa taxíkem dovezl benzín z města Vis, potom jsme se vypravili k majáku na mysu Stupišće. Zde měl být podle popisu Martina Blagoeva velký vrak. Láďa rozhodl, že já s Tomášem, jako potápěči s nejvyšší kvalifikací, vrak pro ostatní najdeme a zabójkujeme.

Protože foukal Jugo a kapitán nechtěl stát bez kotvy, museli jsme nejprve loď vyvázat na mělčině asi 400 m severně od mysu. Pak jsme si pěkně zaplavali a kupodivu na daných souřadnicích vrak bezpečně našli (díky Martine). Upevnili jsme bójku a zase jsme si pěkně zaplavali k lodi. Mezitím se dofukovali všechny lahve a přitom se uklepal kryt vrtule větráku na kompresoru Monzun. No nic se nedělo, foukalo se vesele dál.

Když se nafoukaly všechny lahve, šli jsme na vrak. Kapitán nechal vyvazovací lano plavat na bójce a dovezl nás nad vrak. Tady jsme naskákali do vody. A tady také vzniklo sloveso zatondovat.

Všichni si navlékli veškerý vercajk a skočili, jen Tonda svůj jacket hodil napřed, a skočil za ním. Co čert (ani Tonda) nechtěl, jacket nebyl nafouklý, zamával nám inflátorem a zmizel v hlubinách (podle mapy 71 m). Na jacketu byla 18-ti litrová lahev, dvě automatiky, olova, konzole s Aladinem, baterka,... odhadem za 60.000 Kč. Tonda s rozpačitým úsměvem vylezl na loď, my ostatní jsme se potopili k

Zase jsme s Tomášem šli umístit bójku, tentokrát ale s tím, že si zároveň uděláme svůj ponor. V místě, které kapitán určil, jsme v hloubce 15 metrů narazili na trosky, jež nás nakonec dovedly k vraku Teti. Přivázali jsme bójku a šli jsme si kroutit kormidelním kolem. Moc pěkný vrak. Při foukání lahví po ponoru se dostal hadr, na kterém stál kompresor Monzun do vrtule větráku. Výsledkem bylo vysypané ložisko a odstavený kompresor. Dále se jelo jen na Stara. Odpoledne jsme na vraku dali ještě jeden ponor.

Praskla nám trubička na kompresoru Star, tak jsme zkusili v Komiži sehnat dílnu. Nakonec jsme museli plout do městečka Vis, kde nám opravu do 22:00 slíbil jeden mechaničar. Dohodli jsme se s českými potápěči na lodi Maja, že nám na zítřek nafoukají. Mechaničar se v noci neobjevil, ráno také ne. Silva tedy s námi plula za Majou pro lahve, a Láďa sliboval, že mezitím zabije mechaničara, který zmizel s trubičkou. V Komiži jsme naložili Láďu s trubičkou. Přivezl ho tam živý mechaničar, jehož museli vzbudit z opice.

No byli jsme na Balkáně - zde funguje systém Maňana, inšaláh, nema problema. Dohonili jsme Maju a převzali nafoukané lahve. Nyní jsme se mohli potápět na jižní straně Visu, kde kamarádi i mapa slibovali stěny do 60 metrů. Zakotvili jsme západně od zátoky Duboka a hupsli do vody. Byli jsme s Tomášem ve 42 metrech a po stěně nikde ani památky, všude písek. Naštěstí byla pobřežní skaliska provrtána všelijakými děrami a tak hloubky kolem 5 metrů byly dost zajímavé. Po návratu na loď nám kapitám na mapě ukázal, kde přesně stojíme. A skutečně, bylo to jedno ze dvou míst na jihu Visu, kde bylo dno pozvolné. Na noc jsme zajeli do kotviště Rukavac, kde si většina osazenstva švihla noční ponor.

Ve čtvrtek brzy ráno v noci v 6:30 jsme se Láďa, Tomáš a já vypravili člunem k ostrůvku Ravnik, kde měl ve velké hloubce (55 m podle informací kapitána) ležet další vrak. Vrak jsme nenašli, ale stálo to za to, pěkná stěna, langusty. Ponor jsme zakončili v jeskyni Zelena špilja - také pěkné. V devět jsme byli zpátky na lodi a vyrazilo se k ostrovu Hvar. Zde jsme nabrali benzín do kompresoru a lehkou oklikou zamířili k ostrůvku Vodnjak. Tady na mělčině západně od ostrůvku již kotvila loď s německými potápěči, ale naštěstí brzy odpluli.

Jelikož bylo jasné, že Star nestačí nafoukat pro 22 potápěčů, co hrdlo ráčí, vyvstala na lodi nepříjemná atmosféra vzájemného obviňování a napadání. Situaci trochu vylepšili 3 delfíni, kteří se proháněli kolem, někdy až 10 metrů od lodi. Ve vodě k sobě ale nikoho nenechali přiblížit. Mělo se jezdit člunem ke břehu na stěnu do 30 metrů porostlou korály. Do člunu se vešlo 6 potápěčů a jelikož se mi nechtělo účastnit se dohadování, kdo kdy pojede, přesvědčil jsem Tomáše, že si něco najdeme kolem mělčiny, kde jsme kotvili.

Asi 20 metrů od lodi jsme se zanořili a hned jsme narazili na stěnu ze 7 asi do 20 metrů. Byla to poměrně pěkná stěna. Pod ní byl takový malý kopeček a horizont. Přehoupli jsme se přes kopeček a najednou před námi byla stěna z 20-ti metrů do 60. Celá porostlá gorgoniemi a modrofialovými korály. Bomba! Viděli jsme na ní pěkného humra, hejna mořanů, oblad, spikar a sapínů. V dutinách členité stěny jsme našli dvě zajímavé ryby s velikýma očima a dlouhými fousy. Jedna měla 70 cm, druhá 35 cm. Vzhledem k tomu, že jsme tenhle ponor od začátku brali jako nouzovku, byl to téměř šok. Tu stěnu považuji za nejhezčí, co jsme viděli.

Kvůli brblání několika jedinců, kteří ještě po večeři museli do hospody, jsme nocovali v městě Milna na ostrově Brać. Díky tomu se nedalo foukat ani jít na noční ponor. V pátek jsme se přesunuli k ostrůvku Orud, kde nám Láďa sliboval amfóry. Kotvili jsme na mělčině nad stěnou. Při prvním ponoru jsme našli jen 3 střepy, zato ale 3 chobotnice, hejna ryb, kraby. Po ponoru praskla podruhé a definitivně trubička na Staru. Tomáš se ještě 2 hodiny snažil na kuchyňském sporáku trhlinu zaletovat, ale snaha byla marná. Já jsem měl ještě v jedné lahvi 200, Tomáš 70, tak jsem mu přepustil něco vzduchu a potopili jsme se naposled ze Silvy. Chvíli jsme si hráli s murénou, která sídlila kousek od lodi v hloubce 7 metrů. Přitom jsem si všimnul, že terén kolem murény jsou samé srostlé kousky amfór. Ještě jednou jsme se podívali pod stěnu a našli jsme jednu půlku a další zlomky amfór. Někteří tam viděli amfórové pole, my jsme ho ale nanašli.

Odpluli jsme do Trogiru, kde jsme spali poslední noc. V sobotu ráno jsme v 8:30 vyrazili na Sv. Marinu.

Sv. Marina

Na Marinu jsme jeli pobřežní "magistrálou", takže se průměrná rychlost pohybovala tak kolem 40-50 km/h. Na místo jsme dorazili v 16:30. Výprava ČNB již byla na v kempu, někteří za sebou měli jeden ponor.

Protože Tomáš měl jiné povinnosti, dohodl jsem se s Mirkem Kuklišem, že se budeme potápět spolu. Začali jsme nočním ponorem na stěnu v zátoce Prklog. Byl to velice krásný ponor. Hned na začátku jsme potkali 2 štítníky, velikého humra (tělo 45 cm - 3 kg), sepii, kraby, vajíčka máčky a jednu 12-ti centimetrovou máčku.

Jak jsem si v noci říkal, že Marina opět nezklamala, že je tu spousta života, byl jsem přímo vyděšen z dopoledního ponoru u kapličky. Viděli jsme pouze pár ryb (kanici, parmice), voda byla silně zakalená jakýmsi bílým organickým kalem. Viditelnost byla od dvou do deseti metrů. Kromě toho jsme ve vodě potkali kompaktní skupiny italských potápěčů, z nichž jedna měla asi 20 členů. Takovou skupinu nemáte šanci obeplavat.

Odpoledne jsme jeli Rambovým člunem na jih, za zátoku Jadrina, kde je skalní brána (felsentor). Je to tunel v útesu v hloubce 33 m, v okolí jsou pěkné stěny. Zde byla viditelnost lepší, i když nedosahovala více jak deseti metrů. Noční ponor kolem kapličky potvrdil špatné zkušenosti z rána. U jeskyňky jsme našli pamětní desku nějakému potápěči, který se v únoru zabil na motorce. Na písku pod pláží je v hloubce 30 m dopravní značka "omezená hloubka 30 m pro potápěče".

V pondělí ráno jsme jeli na vrak lodi Lina u ostrova Cres. Na vraku byla zatím pokaždé, co jsem zde byl, horší viditelnost. Tentokrát se však překonal. Na přídi byla viditelnost asi 15 m. A co víc, při dekompresi jsem náhodou objevil v hloubce 2.5 m moc pěknou jeskyňku.

Další ponor jsem si naplánoval po včerejších zkušenostech až na noc, na stěnu v zátoce Prklog. Ponor byl pěkný, viděli jsme nebehleda a velké ropušnice. Jak jsem byl celý den vyhřátý ze sluníčka (28°C), byla mi při ponoru pěkná zima.

Poslední ponor jsme podnikli opět na felsentor. Před ponorem jsme měli problémy s ukotvením člunu, protože byly asi 1.5 metrové vlny. Rambo mi ukázal pěkný tunýlek nad skalní bránou. Potkali jsme tam také velkého humra.

Po ponoru jsme se zabalili a ve 14:30 odjeli domů. Před Prahou jsme oba na 3 hodiny totálně vytuhli, takže jsme domů dorazili až ve středu v 04:00.

Shrnutí

Akce se mi dost líbila, byla to zatím moje největší šňůra (21 ponorů), takže jsem byl docela vypotápěný. Stálo nás to kolem 16 tisíc korun na osobu - to je akceptovatelné. Musím velice vyzdvihnout stravování na Silvě. Jídlo bylo vážně vynikající.

Je jenom škoda, že se na lodi nesešla kompaktnější parta a lokality nebyly předem více promyšleny. Pochopitelně havárie kompresorů také nebyly zrovna příjemné, ale s tím nikdo nic nezmůže. Kompresory prostě mají v popisu práce pokazit se v ten nejnevhodnější okamžik. Velikým šokem pro však pro mne byl stav moře na Marině, někteří účastníci mi říkali, že tato situace tam je už měsíc.