Příprava ponoru

Nahmátnout inflátor, signál partnerovi, odpustit, zanořit... Tím ale ponor nezačíná. Nejdříve je třeba už na suchu vše pořádně rozmyslet a připravit.

Hodně záleží na situaci. Turista, který si zaplatil zkušební ponor, nemusí plánovat prakticky nic - je veden za ručičku, často doslova. Vžijme se ale do situace, kdy za rekreačním potápěním vyrazí skupina relativně samostatných potápěčů.

Lokalita

Podrobnosti o konkrétní lokalitě zná nejlépe místní znalec - obvykle divemaster, který se na lokalitě potápí často. Je velmi hloupé o několik metrů minout zajímavé místo a ani o něm nevědět. Místní také ví, zda je vůbec moudré se za současných přírodních podmínek na určité lokalitě potápět. Proto i zkušení potápěči často vyhledají služby potápěčského centra, nebo tam jdou alespoň na výzvědy s plechovkou Plzeňského v ruce. Divemaster před ponorem uspořádá brífink, kde potápěče seznámí s konfigurací terénu, zajímavostmi a nebezpečími. Dohodnou se limity. Někdy je skvělé, když divemaster provází skupinu při ponoru, ale v nevyrovnané skupině potápěčů jsou průvodcované ponory pro ty zkušenější obvykle akorát k zlosti.

Divemaster Jan Musil dělá brífink před ponorem na lokalitě Sataya north

Písemné zdroje informací - ať už knihy, časopisy či internet - mají velice nevyrovnanou kvalitu. Díky knihám s pěknými obrázky, ale špatně uvedenými souřadnicemi jsem uplul mnoho námořních mil s očima upřenýma na displej sonaru a někdy si i pěkně zaplaval.

Nejpodrobnější informace o lokalitách v Česku jsou na Stranách potápěčských v rubrice lokality, kde lze často nalézt i hlášení aktuálního stavu. V databázi najdete i řadu lokalit ze světa. Vždy se vyplatí se na internetu porozhlédnout Googlem.

Co budeme pod vodou dělat

Zvláště ve větší skupině je někdy těžké skloubit všechny zájmy. Někdo za zážitky utíká do hloubky a ryby mu akorát překážejí ve výhledu na vrak, jiný v třímetrové hloubce vydrží desítky minut bez hnutí pozorovat korálový útes. A do toho si pár lidí přivezlo kameru či fotoaparát. Fotograf, který to myslí vážně, je pro skupinu pohromou. Trvá mu věčnost, než najde ideální záběr a musí být všude první, aby mu někdo nezkalil vodu.

Řešení je jednoduché - před ponorem se domluvit a je-li to jen trochu možné, tak skupinu rozdělit. Ideální počet potápěčů ve skupině jsou dva, optimálně stálí potápěčští partneři.

Plán profilu ponoru

Plánovat při rekreačním potápění dekompresi? Máme přece počítače... Co když si ale ten křemíkový mozek postaví hlavu? I s funkčním počítačem je třeba alespoň dohodnout limity.

Základní představu o plánovaném ponoru lze získat nejlépe z tabulek, zkušení potápěči si běžné profily pamatují.

Zda plánovat ponory s nutností dekompresních zastávek, to bývala zásadní sporná otázka rekreačního potápění. Pro začátečníky je to jednoduché - zásada je mít v každé situaci možnost přímého výstupu na hladinu, bez stropu fyzického (jeskyně, led, vrak) či fyziologického (dekomprese). Ale kde končí začátečník? Formálně jsou limity dány potápěčskou kvalifikací. Prakticky se ani těm, kterým kvalifikace dělat ponory s dekompresí umožňuje, většinou nevyplatí při rekreačním potápění protáhnout čas na dně natolik, aby k zastávce ve třech metrech přibyla i další, v šesti a nedej Bože v devíti. Každá další minuta na dně pak totiž stojí několik minut strávených na dekompresi.

Pro potápění v hloubkách 20 až 40 m je z dekompresního hlediska velmi výhodné použít místo vzduchu nitrox. Je to směs kyslíku a dusíku, stejně jako vzduch, ale v jiném poměru - v nitroxu je více kyslíku a méně dusíku. Jestliže je ve vzduchu 21 % kyslíku, tak v nitroxu ho bývá typicky 32 % nebo 36%.

Nechce-li potápěč dělat dekompresní zastávky, musí při ponoru se vzduchem do hloubky 30 m zahájit výstup už v 18. minutě ponoru. Když ale použije nitrox s 36 % kyslíku, musí zahájit výstup až v 37. minutě. To je víc, než dvojnásobek. V praxi je rozdíl ten, že při potápění na vrak potápěči se vzduchem tráví po půl hodině pod hladinou další draze zaplacené minuty ponoru zavěšeni na výstupovém laně, zatímco potápěči s nitroxem si prohlížejí kapitánský můstek vraku. Jistě, zaplatili dražší náplň láhve, ale cena minuty prohlídky na vraku je s nitroxem nižší a navíc je ponor daleko bezpečnější.

Aby nedošel vzduch

Jsou dvě metody, jak se při rekreačním potápění vypořádat s problémem plánování spotřeby.

Většinou stačí, když si potápěči dohodnou bod obratu. To znamená tlak, při jehož dosažení prvním potápěčem ve skupině se zahajuje návrat. Pro ponory svažitým terénem, podle stěny, tento tlak vychází kolem poloviny, tedy 100 bar. Když se nic před ponorem nedohodne, obvykle signál "jsem na půlce" znamená zároveň zahájení návratu. Výhodou této metody je jednoduchost - žádné výpočty, nemusím předem nic znát. Nevýhodou je, že funguje dobře jen na ponory typu "tam a zpět", ale ne "nahoru a dolu" - například při sestupu na vrak.

Druhá metoda vychází ze znalosti spotřeby a zásoby plynu, kterou má potápěč k dispozici. Znáte svou spotřebu? Většina potápěčů na hladině vydýchá 15 až 20 l/min. Se slušnou rezervou se bez znalosti vlastní spotřeby obvykle počítá s 30 l/min. Zároveň ze zvýšeným tlakem v hloubce roste i spotřeba. Ve 30 m je tlak přibližně čtyřikrát větší, než na hladině. Potápěč s minutovou spotřebou 20 l v této hloubce vydýchá za minutu 80 l. Při plnícím tlaku 200 bar a rezervě 50 bar má potápěč pro ponor k dispozici 150 bar. V lahvi o objemu 15 l tak může využít 15×150=2250 l. To znamená, že při našem ponoru do 30 m se spotřebou 80 l/min v hloubce vystačí plyn na 2250/80=28 min (po zaokrouhlení).

Výstroj

Jak to praví bezpečnostní směrnice Svazu potápěčů? Výstroj má být funkční a účelná.

Nebudeme tady teď rozebírat, co to znamená. Jenom nejčastější problémy - nezapomínejte na břehu či na lodi zátěže (opasek). Před ponorem je třeba se ujistit, že láhve jsou plné a ventily otevřené. A nezapomínejte, že méně bývá více - opravdu potřebujete šnorchl?

Příprava těla

Nejen výstroj a informace je třeba připravit před ponorem, ale i samotného potápěče.

Hodně důležitý je dostatečný a plynulý příjem tekutin. Voda či minerálka, v teplém počasí asi dvě deci každou hodinu, to je ideál. Alkohol určitě ne, a když už, tak maximálně v podobě piva po ponoru a sklenky vína k večeři. Kocovina je snad ten nejhorší stav, ve kterém se dá potápět. Po "náročné" noci je nejlepší odpočívat ve stínu. Když už jít pod hladinu, tak do pár metrů, pozorovat rybičky. Žádné tabulky či počítač na potápěče v kocovině nefungují.

I žaludek by měl být před ponorem lehce zaplněný. Potraviny vyvolávající plynatost jsou rizikové - plyn ve střevech se při ponoru vyvíjí rovnou pod tlakem. Při výstupu expanduje a cestu ven si najde. Bolest obvykle končí, když plyn zátku obejde. Jindy ji vyrazí a potápěč pak řeší problém, jak sundat ve společnosti oblek.

Co když...

Máte rozmyšlené, co budete dělat, když vše nepůjde podle plánu? Minimálně musíte vědět, kde vlastně jste. U nás je potřeba znát čísla silnic a název nejbližší obce, na moři souřadnice. Pro přivolání pomoci pak mít po ruce funkční mobilní telefon se signálem a vědět, komu zavolat, na moři mít vysílačku a znát nouzový kanál. Při specifické potápěčské nehodě nelze než doporučit kromě přivolání záchranky konzultovat i s lékařem na potápění specializovaným.

Všude tam, kde hrozí vznik dekompresní nemoci a potápí se více lidí, je v civilizovaných zemích zvykem mít připraven kyslík. Někde je to dáno i zákonem, alespoň pro komerční centra.

Vyhodnocení po ponoru

Je vlastně přípravou ponorů dalších.

Prodiskutujte, co jste viděli, co byl dobrý nápad - a naopak, co příště uděláte určitě jinak. Zapisujte si ponory do deníku. Prvních pár stovek ponorů je důležité mít zapsáno pro zvyšování kvalifikace, ale po několika letech oceníte spíš popis lokality, než přesnou informaci o času zanoření. Ostatní potápěči jistě ocení, když se s nimi - nejlépe prostřednictvím databáze lokalit - o tyto informace a o hlášení aktuálního stavu podělíte.