Jak to bylo v Ejpovicích tenkrát

Radovan Šourek byl u toho, když se v roce 1977 ponorná kabina do lomu v Ejpovicích spouštěla a přišel se podívat i na její vyzvednutí před přemístěním v roce 2002.

Vyrobit a umístit malé obydlí pod hladinu není jen tak. Proč jste tenkrát do Ejpovic kabinu dávali?

To byly doby, kdy se o potápění moc nevědělo. Byla to tak trochu móda, dělat dlouhodobé pobyty pod vodou. Ostraváci už měli na Heřmanicích kabinu Permon, když se nám podařilo sehnat desetitunovou cisternu na cement za cenu šrotu. Stačilo dodělat vstupní průlez a okénka, na lavice se docela pohodlně vešlo osm lidí.

Měli jsme tady tenkrát potápěčskou základnu. Na břehu byla kolna s kompresorem, člun a maringotka. Spalo se ve stanech okolo. Na stožáru uprostřed vlála vždy jen potápěčská vlajka, s tím jsme měli trošku potíže. U břehu bylo molo se skluzavkou, dělaly se tady každoroční srazy a užilo se moc legrace. V lomu je maximální hloubka 42 metrů, kabina mohla sloužit i na dekompresi. Z nejhlubšího místa byla ke vlezu natažená šňůra.

Dělali jste pak opravdu nějaké pokusy?

Zkoušeli jsme maximálně deset hodin, jenom přes den. V kabině se špatně spí, je tam moc vlhko. Spacák je za chvíli mokrý, jak se v něm člověk potí.

Hlavně se dělaly různé blbosti. Oslavili jsme tu několik Silvestrů, někteří kluci nalákali holky, že dělat to v kabině je něco super. Tenkrát bylo v klubu hodně děvčat. S pitím je ale problém, účinky alkoholu jsou pod tlakem mnohem větší. Kamarádi tam dokonce zkoušeli i vykouřit cigaretu, ale pak se musel měnit vzduch.

Zvládnout dlouhodobý pobyt v přetlaku není jednoduché. V jaké hloubce se to všechno odehrávalo?

Hladina u vstupního průlezu, která určuje tlak uvnitř, byla v osmi metrech. Pod kabinou byly ještě nohy a zátěže. Nohy měly zabránit neštěstí, kdyby prasklo nějaké okénko a okolo se zrovna motal potápěč. Zátěž byla ocelová, naložená v korbě ze staré Tatry. Ta hloubka byla vymyšlená tak, aby i po dlouhém pobytu šlo vynořit se rovnou na hladinu bez dekompresních zastávek. Kdybychom dali vstup mělčeji, tak by se dovnitř mohl dostat nepotápěč. K nehodě by stačilo nadýchat se starého vzduchu, nebo nevydechnout při výstupu.

Stala se i přes bezpečnostní opatření někdy nějaká havárie?

Hned při spouštění jsme rozbili skleněnou pozorovatelnu, která byla na vršku. Byl to takový válec, do kterého mohl pozorovatel strčit hlavu a koukat se třeba, jak se okolo dělá výcvik. Jednou jsme v zimě místo řezáním pilou dělali díru v ledu výbušninou. Tlaková vlna rozbila dvě okénka na odvrácené straně, to jak se sečetl podtlak za vlnou s přetlakem v kabině. Stejně to bylo k ničemu, v ledu byla sice díra, ale led okolo ní byl úplně rozlámaný a nedalo se k té díře dojít. Nikomu se ale nikdy nic nestalo.

Jednou kamarád byl v Ejpovicích u vody s manželkou, která byla v sedmém měsíci. O existenci kabiny nevěděla. On se potápěl jen tak na nádech a když viděl, že v kabině jsou potápěči, zaplaval dovnitř. Jenže se s nimi zakecal a když o půl hodiny později v pořádku vyplaval, manželka už organizovala záchrannou akci. Málem z toho předčasně porodila, půl hodiny na nádech se jí zdálo moc.

Viditelnost je teď sotva metr, a to ještě není léto. Proč je teď voda v lomu takhle špatná?

V Ejpovicích býval povrchový důl na železnou rudu. Údolím tekla říčka Klabavka. Když dělali důl, vykopali tunely asi dva kilometry dlouhé, kterými Klabavku odvedli. Nějakou dobu to fungovalo a viditelnost byla občas i deset metrů. Pár let po skončení těžby zavedli říčku zpět do jezera, ze kterého se stala kalová jímka. Navíc jsou nahoře fabriky, což čistotě vody nepřidá.

Není ti to trochu líto, že se z Ejpovic kabina odváží?

Půjdu se s ní rozloučit. Ale tady se už stejně nikdo nepotápěl, nikdo neměnil vzduch, základna je dávno zrušená. Nejen kvůli vodě, ale pozemek dostal kemp a nás vytlačili. Na Slapech u Davida bude kabina zase žít.

Kabina byla vyzvednuta 18.5.2002, přečtěte si krátkou zprávu a nezapomeňte na obrazovou reportáž a velký fotoseriál. Historické fotografie najdete i v tiskové zprávě vydané před vyzvednutím.