Špalek

Koncem minulého roku vyšly dvě nové české knihy o potápění. Jedna z nich se jmenuje Výstroj pro rekreační, technické, vrakové a jeskynní potápění. Vydala ji pražská společnost Restart Project. Otázky autorovi, který používá pseudonym „Špalek“ pokládala Gabriela Grézlová.

Můžu se zeptat, proč Ti říkají „Špalku“?

Je to přezdívka z dětství. Vydal jsem pod ní svou první knihu - o francouzské Cizinecké legii, kde jsem sloužil. A jelikož v té době byla služba v cizím vojsku trestným činem, chtěl jsem zůstat anonymní. Tak vznikl autorský pseudonym, pod kterým vyšla asi dvacítka článků o potápění. Některé jsou ještě k dohledání na Stranách potápěčských.

Jak jsi se dostal k potápění?

Před 15 lety jsem si udělal kurs OWD UDI u Pavla Krále na Jesenici. Dodneška si pamatuju, jak jsem klečel na platu asi v 6 metrech a podařilo se mi masku vylít až na devátý pokus! (smích)

Hned Tě potápění chytlo?

Vůbec ne. Teď to může znít trošku arogantně, ale potápění mi připadalo nejdříve skoro stejně nudné jako skákání z letadla, se kterým jsem také koketoval. Ale říkal jsem si, že tomu dám čas a pozvolna mě to začalo bavit.

Proč považuješ skákání z letadla za nudné?

Nevím, nedokážu si to užít. Chybí mi tam adrenalin. Prostě padáte. No, a co? Pravděpodobnost nehody je minimální. Třeba si to užijí pokročilejší. Nevím. Já skákal v Cizinecké legii. Tam je to práce a z 200-300metrové výšky na kulatém padáku jste hned na zemi. V civilu jsem si po zhruba 20 seskocích na padáku ve tvaru křídla a asi 10ti volných pádech řekl, že nemá smysl vyhazovat peníze z okna, že se to nezmění. Ale vraťme se k potápění. Za to utrácím dodnes a parašutismus mi proti tomu připadá, jako by byl zdarma. (smích)

Jak jsi se dostal k DIR potápění?

Někdy kolem roku 2007 jsem se chtěl začít víc vzdělávat a tak jsem na něj přirozeně narazil někde na internetu. Potom jsem si dělal kursy u Radka Fuksy z IANTD, který na mě docela koukal, když jsem mu řekl, „že se zajímám o to DIR“. Pár věcí mi vysvětlil. Byl i první, kdo mě učil couvat. Připadalo mi to tehdy nemožné. První kurs GUE (Fundamentals) jsem absolvoval v roce 2009 v Bavorsku u Derka Remmerse. Jeskynní potápění jsem se učil od Sergi Péreze z UTD na jihu Španělska, což byl takový výměnný obchod za překlady jejich učebních materiálů do češtiny. A jelikož tréninku a vzdělání není nikdy dost, zopakoval jsem si jeskynní kurs v minulém roce u Irene Homberger z GUE. To bylo ve francouzském Lotu.

Přiznám se, že patříš mezi mé nejmilejší buddies, protože umíš dát výbornou zpětnou vazbu. Co instruktorská licence?

To není pro mě. Nikdy jsem o tom ani neuvažoval. I když jsem vystudoval tělovýchovu, která má k učitelství blízko a byl jsem instruktorem sebeobrany, učit potápění nehodlám. Raději píší a učení přenechám lidem, kteří to dělají s láskou.

Máš oblíbenou lokalitu nebo by ses někam rád podíval?

Nerad cestuju. Takže Slapy, na které to mám kousek. Rád bych se někdy vrátil do jeskyně Bue Marino na Sardinii, kde jsem před lety pomáhal mj. Honzovi Žilinovi a Radku Husákovi jako support diver. Nemám rád slanou vodu, ani vlny. Moře nebo hloubky mě nezajímají.

Jsi autorem několika knih. Ta poslední je o potápění. Co nám o ní můžeš říct?

Přesněji je o výstroji. A ještě přesněji o výstroji z pohledu systému DIR. Vznikla tak, že jsem si zapisoval poznámky sám pro sebe. Ty se pomalu rozrůstaly a pak jsem si řekl, že by byla škoda si je nechat jen pro sebe. Po 7 letech psaní a focení bylo na světě 335 stran (A5) se zhruba 550 fotografiemi. Další 2 roky zabraly předtiskové přípravy.

Můžeš „DIR“ v krátkosti shrnout?

V knize to vysvětluji na 13 stránkách. A k lepšímu pochopení je potřeba přečíst celou knížku. Ale pokusím se. DIR zahrnuje dobrou fyzickou i psychickou kondici, potápění v týmu, zevrubné plánování ponorů, standardizaci plynů, konfigurace výstroje, postupů a technik. DIR klade vysoké nároky na dovednosti potápěčů a je známé pomalým postupem v certifikačním žebříčku. Ten žebříček je také mnohem kratší. Bezpečnost je na prvním místě. Až po ní je na řadě zábava. Mě fascinuje, jak celý systém do sebe logicky krásně zapadá. Jako puzzle.

Je kniha úspěšná?

Potápěčům se moc líbí. Jak formou, tak obsahem. To mě těší. Je to taková satisfakce za nekonečné hodiny práce. Myslím, že nás jenom konstruktivní kritika posune dál. Na konci knihy je proto uveden redakční email, kam lze zasílat návrhy na zlepšení. Díky zájmu ze zahraničí by měla kniha v tomto roce vyjít v němčině i v angličtině a už jsem v ní udělal mnoho, zejména estetických, úprav. Přibyla i jedna kapitola pro jeskynní potápěče („Transportní roura“, angl. Dry Tube).

Kniha by nebyla tak srozumitelná a čtivá bez podvodních fotografií, které mi nezištně poskytli jejich autoři. Mezi ně patří zejména Slováci Andrea Kiss, Frank Griga a Peter Németh nebo náš Petr Polách. Bez odborných korektur Franka Grigy, Gabky Grézlové, Romana Virta a Davida Duška by byla úroveň knihy mnohem nižší. Všem i mnoha dalším bych tímto rád opětovně poděkoval.

Máš nějaké cíle v potápění?

Brzy mě čeká série několika ponorů, o které bych mohl napsat článek. Jedná se o dlouhé časy na dně ve střední hloubce, v chladné vodě, ve špatné viditelnosti a s výstrojí vážící přes 300 kg. Samozřejmě se skútry. Víc než 3 stage láhve je složité ukopat. Je to mj. takové hledání bezpečného netrimixového limitu otevřeného okruhu a trénink pro náročné jeskynní ponory. Nechte se překvapit.

Potápíš se se side-mountem nebo uzavřeným okruhem (CCR)?

Ne. Bokovky jsou nástroj, který slouží k průniku do míst, kam by se dvojče nevešlo. Na taková místa se nepotápím. Preferuji větší jeskyně, kde lze skútrovat. Potápěči v některých užších jeskyních dají třeba přednost bokovkám. Ale na otevřenou vodu nebo do velkých jeskyní side-mount nepatří.

CCR je skvělý nástroj pro potápěče, kteří se chtějí potápět za hranice otevřeného okruhu (hloubka, dlouhé časy na dně). Je to však náročnější přístroj, který jen tak nepromíjí chyby. A za chyby se platí.

Ačkoli GUE do výuky zařadilo v posledních letech kursy na CCR i side-mount, nejsou v žádném případě DIR. Mezi jejich konfigurací a použitím, a užíváním otevřeného okruhu je příliš velký rozdíl. GUE pojem „DIR“ nepoužívá více jak 10 let. Moc dobře vědí proč. I tak podle mého názoru kázali vodu a pili víno. Byly doby, kdy se CCR posmívali a zavrhovali ho a dnes ho mají na zádech. Avšak každému to jeho. Ani já nevylučuji, že někdy do budoucna nezačnu s CCR koketovat. Samozřejmě by to znovu bylo přes vzdělání u GUE a používání jimi upraveného standardizovného JJ-CCR. Tento kurs má mimochodem prvního českého účastníka. Je jím Pepa Chroust, žijící v Nizozemí.

O speleologii se nezajímáš?

Na Sardinii jsem měl díky členům České speleologické společnosti v čele s Danem Hutňanem možnost k jejich řemeslu přičichnout. Dlouhé transporty suchou či částečně suchou jeskynní pro mě však nebyly to pravé ořechové. Co Vám budu povídat, suché jeskyně jsou krásné, ale já jsem líný „koupač zadku“. (smích)

Mnohem zajímavější bylo, když jsme proskútrovali téměř 2700 metrů zatopené severní větve Bue Marina, abychom tam vylezli z vody a zmapovali asi 700 metrů suchých částí jeskyně a pak plavali zase zpět.

Vše se však může změnit. A to díky příteli Miro Zverkovi ze Slovenské speleologické společnosti. Ten mi o jejich činnosti a velkém množství jeskynní na Slovensku moc pěkně vypráví. Takže speleologii dám druhou šanci.

Máš nějaké doporučení pro začínající potápěče?

Pod vodou není nic, za co by stálo umřít, připravit rodinu o otce/matku nebo ztratit buddyho. Pospíchej pomalu a s nikým se nesrovnávej. Plastové kartičky nejsou sběratelský artikl. Neboj se na safari nebo jinde odmítnout přiděleného buddyho, pokud to bude lempl nebo z něho nebudeš mít dobrý pocit. Nepotápěj se s vzduchem do hloubek. Používej kvalitní a jednoduchou DIR výstroj a postupy. Uč se, stejně jako já, od nejlepších a možná se mezi ně dostaneš časem i Ty, když budeš chtít.